„Hele, Ančí se našla. Zajdu s ní do kavárny, dáme si kafe a cigáro a počkáme na tebe, jo?“, pravil kamarád Martin, zatímco já lítala po lese jak hejkal a hledala svýho městskýho psa trapně v přírodě.
Anna ve svém rajónu. "Chyť mě, když to dokážeš"
Ten den se jedni mí známí rozhodli, že když už jsem ležák s chřipkou, udělají dobrý skutek a vezmou mou bíglici Annu na výlet na rozhlednu Diana, ať si protáhne packy. Na procházkách už s námi byli, tak věděli, co to obnáší. Protože v případě zdrhavého bígla to nikdy nemůžete zopakovat dostatečněkrát, radši jsem jim připomněla, že je lepší nespouštět z ní oči, protože v momentu, kdy ucítí nedostatek pozornosti, bere roha.
Do lesní restaurace Jelení skok na pivo na terásce dorazili bez komplikací. Pivko však jejich pozornosti zjevně neprospělo. Zrovna, když jsem polykala další paralen, mi přátelé zavolali, aby mi lehce rozostřeným hlasem nahlásili: „Hele, Anna tady nějak není… Byla tady, pak jsme se šli vyčůrat, a najednou nebyla. Už ji tady asi dvacet minut hledáme a ona tu fakt není. Asi jsme ji fakt ztratili, sorry…“
Vytvořit operační teorii pro následnou pátrací akci bylo snadný: Anna se rozhodla vrátit do hospody, to je jasný. Má to tam ráda, už jednou si tam náramně dala bez dovolení do nosu. Můžou si za to sami - každá lesní restaurace by měla mít dveře do kuchyně zajištěné proti medvědům. A bíglům.
Spustila jsem akční plán a nechala se kamarádem Martinem odvézt pod inkriminovaný kopec co nejrychleji, aby mi Anna nestihla prožrat v lesní hospodě vejplatu. S šíleným výrazem, nudlí u nosu, fotkou Anny a veškerou hotovostí na úhradu případných pohoštění jsem vyrazila tryskem po pěšině směr Jelení skok. Cestou jsem střídavě hulákala „Ančí, dobrota“ (dobrota zabere vždycky) a zpovídala turisty, převážně Rusy, zda neviděli pejska z fotky. Rusové mi psa vždy nejdřív pochválili že jako maladěc, a vzápětí s lítostí říkali, že k saželéňju nět.
Už jsem byla asi v půlce kopce, když mi zvoní telefon. Martin. „Hele, vracím se centrem a najednou koukám – bígl. Tak mám asi Annu.“ Začala jsem vymýšlet kraviny a hrát s ním hru Najdi 10 rozdílů: „V kapsičce na krku má moje číslo a na obojku má vyrytý…“ „Hele, slyší na Ančí a má se ke mně, to bude vona. Stojí tady a zjevně se rozmějšlí, jestli půjde do Sklípku nebo naproti do pizzerie. Zajdu s ní do kavárny, dáme si kafe a cigáro a počkáme na tebe, jo?“
Nohy mi při návratu do civilizace kmitaly jak kreslené figurce. Dorazím do kavárny, Martin sedí na baru s kafem a cigárem a na pofiderní šňůrce na klíče má karabinkou velkou asi jako spínací špendlík připjatého mého dvacetikilového psa. Můj pes leží na zemi s tím nejroztomilejším výrazem, kterého je schopen, a čile komunikuje se servírkou, která vedle něj sedí na bobku a láduje ho karamelovými sušenkami ke kávě. Anna ochotně dává pac, sedá, lehá... asi už hodně dlouho, protože hromada obalů od sušenek stihla narůst do velikosti hory Říp. Martin se jen usmál a povídá: "Asi maj na Jelením skoku malej výběr, tak to otočila do centra. Tak se na ni nezlob."
Servírka mě dorazila. Povídá: „To je hodnej pejsek, takovej poslušnej! Jak se jí vůbec může podařit ztratit? Vždyť je vzorná…“
Slečno, vám bych svého psa svěřila na procházku kdykoliv – máte parádní know how. Vám by Ančí celou cestu běžela oddaně u nohy jak vlčák. Podmínka: Pět až šest kartonů těchle sušenek s sebou. Dík za výbornej tip ;)))
