Je roztříštěná politická scéna chybou?

Nejednou jsem byl svědkem toho, jak si politici, ale i politologové či komentátoři stěžovali na to, jak je česká politická scéna roztříštěná. Jedná se ale o problém? Nebo je to naopak možnost, jak zlepšit fungování stávajícího systému?

Asi nejčastějšími kritiky roztříštěnosti české politiky jsou sami politikové. U těch se však dá celkem snadno odhadnout proč tak hlasitě dávají najevo svou nelibost. Moc, vliv, peníze. Co jiného. Jen málokdo z těch, co stojí na vrcholu pomyslné pyramidy společnosti by se z něho chtěl nechat snést dolů. A o to by se právě mohli postarat nové strany, které by po volbách získaly sílu.

I mnozí další lidé však vidí v tomto postupném procesu, kdy se menší strany stávají silnějšími na úkor svých větších a často starších bratříčků, problém. Především je zde pochybnost nad rozhodovací schopností a stabilitou budoucích vlád pokud by se počet stran rozrůstal a stále více se jich tlačilo do Sněmovny nebo alespoň získávalo vliv.

Nejde však jenom o strach či pocit marnosti? Navíc v mnohém iracionální. Jen si vzpomeňme, kolik lidí kritizovalo v minulosti a současnosti Klause se Zemanem za vytvoření opoziční smlouvy, tedy spojení dvou velikých a proti sobě jdoucích bloků v jeden. Vzpomeňme si taky na povolební pat v roce 2006 nebo pozdější neschopnost vítěze voleb v roce 2010, ČSSD, sestavit vládu. A měli bychom si taky vzpomenout na velkou polarizaci, kterou dříve přinesla likvidační válka Paroubka s Topolánkem a později souboj Schwarzenberga se Zemanem.

Tyto situace by sice větší rozdrobení sil v politice úplně nevyřešilo, nebyly by však tak časté. Mnohé strany by snad nová situace donutila ne ke kompromisům, ale především k diskuzi, která se v české politice často zavrhuje jako něco zbytečného, něco vhodného snad jen pro slabochy. Kromě toho by se třeba politika stále více oprošťovala od těch, kteří by se chovali jako polobozi, co všechno ví, všechno znají a hlavně si všechno můžou dovolit.

Problémem, ale velkým, však je, zda jsou na to voliči vůbec připraveni. Zda jsou schopni se odpoutat od stran, které se v minulosti příliš neosvědčili a dát šanci jiným. Ještě důležitější ale bude rozpoznat, které politické skupiny se skutečně snaží udělat něco dobrého pro blaho společnosti, a kterým jde výhradně o moc a usilují pouze o napojení do korupčních a klientelistických sítí. Kteří politici jsou skutečně novými, bez kostlivců v šatníku, a kteří pouze změnili kabát či vyměnili brýle a u moci se drží dál.

A pokud na to jsou připraveni voliči, co samotné strany? Jak ty se poperou s něčím, co už nejde zvrátit? Dokážou se přizpůsobit? Na tyto a další otázky nám snad dají odpověď brzké volby. Ty můžou znamenat nový i když obezřetný začátek, ale také konec zbylých iluzí. Žádná třetí možnost není.