Uctění památky obětí je beze sporu dobrou věcí. Stejně tak i připomínání i temných období naší historie. Pokud někdo zavraždil sudetské Němce při jejich odsunu, ať už při tom divokém nebo organizovaném, tak to byl zločin.
Nepochybně by za to měl následovat trest. Otázkou je, jestli viníci takových činů stále žijí a jestli by ten trest nebyl spíše už jen v rovině morální.
Jen si tak říkám, když v poslední době čtu zprávy o tom všem možném uctívání památek, připomínání odsunu Sudetských Němců, jestli toho všeho není nějak zbytečně moc. Omluva prezidenta Havla, projev Petra Nečase v bavorském parlamentu a nyní akt pana Bělobrádka. Myslím si, že příliš moc omluv ve finále škodí a že tak zbytečně podrýváme akt, který byl schválen vítěznými mocnostmi 2. sv. války. Nevím, jestli se Němci se stejnou frekvencí omlouvali či omlouvají za spáchaná zvěrstva na za války okupovaných územích, ale předpokládám, že ne. Za způsobená příkoří by se jinak Němci museli omlouvat snad dodnes.
Zločiny neschvaluji a pokud se i při odsunu stali, tak je třeba je přiznat a připomínat. Přesto všechno si ale myslím, že odsun jako takový byl aktem pochopitelným a potřebným, vzhledem k tomu, co mu předcházelo. Velká většina sudetských Němců se bohužel přiklonila k nacistické ideologii a SDP (strana usilující o rozbití Československa) se stala v posledních předválečných volbách nejsilnější parlamentní stranou. Přitom sudetské Němce nikdo v Československu neutlačoval, nebyli občany druhé kategorie. A stejně se valná většina z nich přiklonila k nacistické ideologii, která hlásala mimo jiné v podstatě zničení českého národa. Tato ideologie považovala náš národ otevřeně za méněcenný a byť tu za války nebyli napáchány takové majetkové škody jako v okolních státech (válkou zničená města - např. Varšava, Drážďany, Berlín), tak mnoho našich lidí našlo smrt v koncentračních táborech či na popravištích, naši vojáci proti tomuto režimu bojovali na evropských frontách i v severní Africe. Umírali samozřejmě i němečtí antinacisté a i těm je třeba složit velkou poklonu. Nicméně i přední zástupce sudetoněmeckého antinacistického odboje, pan Wenzel Jaksch, v Londýně otevřeně bojoval proti tomu, aby Velká Británie zrušila svůj souhlas s Mnichovskou dohodou, tedy i po porážce nacistického Německa měly být Sudety dále podle přání tohoto politika součástí Německa a Československo nemělo být obnoveno v předmnichovských hranicích.
Chápat tehdejší cítění lidí a toho, co za války zažili je nemožné. Vztek, ponížení, strach a znechucení muselo být obrovské. To jistě není omluvou pro zločiny při odsunu, ale dnes se všechno velmi jednoduše hodnotí, ale kdyby se něco podobného mělo opakovat nyní (nedej bože), možná by se mnoho našich současníků chovalo stejně.
Skutečně si myslím, že odsun byl potřebným aktem, protože si nedokážu představit, jak by fungovalo další poválečné soužití Čechů a sudetských Němců v jednom státě. Jak by mohli Češi žít s vědomím, že ve vedlejší vesnici, ve vedlejším domě či bytě žijí sudetští Němci, kteří se hlásili k nacismu a Wehrmacht, před kterým čeští obyvatelé pohraničí v roce 1938 prchali, brali jako téměř osvoboditele od toho šíleného československého utlačování. Ne, troufnu si říct, že takové soužití by nefungovalo a možná by těch zločinů bylo daleko více než při odsunu.
Jako poslední poznámku uvedu, že nemuseli odejít všichni Němci. Někteří mohli zůstat, samozřejmě jich byla jen velmi malá část z celkového počtu.
