Německo se zbláznilo a to včetně své nejvyšší představitelky. Problém je, že poblouznění Německa odnáší, a nikoliv poprvé, mnohé jiné státy Evropy.
Diktát, který dnes přijali ministři vnitra členských států EU, je jen dalším dílem konce suverénních států na evropském kontinentě. Nelze si jinak než takto vysvětlit fakt, že EU přikáže členským státům přijmout část uprchlíků i když některé z nich proti těmto kvótám hlasovaly. Stát, kterému je odepřeno právo vymínit si, koho na svém území nechce, přestává plnit ochrannou funkci svého vnitřního společenství a uspořádání.
Problémem Evropy je migrační vlna valící se Evropou a mající povětšinou stejný cíl, Německo. A problémem je i Německo samotné. Země natolik silná, že minimálně v Evropě (nepočítám Rusko) nemá protipól. Země, která si skrze EU plní své vlastní zájmy. Země, která dvakrát v minulém století zatáhla nejen Evropu do války. Země, jejíž vrcholní představitelé svým velkohubým prohlášením zdárně destabilizují situaci v Evropě i nyní. Země pohybující se v extrémech od touhy po rasové čistotě po pozvání velkého množství lidí z jiných částí světa. Země, která když sezdá, že masu uprchlíků nemůže rychle pojmout, tak skrze EU ostatním nadiktuje, kolik jich která země musí přijmout.
Vůbec nejde o solidaritu. Ani mezi evropskými zeměmi a ani vůči těm z menšiny migrantů, kteří skutečně utíkají před nebezpečím. Solidarita je věcí dobrovolnosti a nikoliv povinných kvót. Zde vůbec nejde o to jak velký počet migrantů by byla schopna ČR pojmout dobrovolně. A ve finále vůbec nejde o číslo 120.000, protože kdo jen trochu sleduje situaci, tak ví, že počet migrantů je násobně větší. Jde o zájmy. Vždycky a všude. Jen se to balí do hezky znějících slov o nalezení evropského (!) řešení, přitom jde vždy o prosazení řešení vhodného pro toho silnějšího ... v Evropě tedy často o řešení vhodného pro Německo.
Pevně doufám, že se podaří tento diktát ještě zvrátit. Pokud ne, pak je třeba začít v Evropě vážně uvažovat o spolupráci na podkladě jiné platformy než EU. Takové, která nechá prostor ke spolupráci v rozumné míře a ne diktované z Bruselu pod dojmem nenaplnitelné integrace. Takové, která bude respektovat jednotlivé státy a jejich specifika.
Evropa, či jednotlivé státy se v historii dokázaly riziku šíření islámu bránit. Turci byli poraženi u Vídně, Španělé vyhnali Maury. Naproti tomu se národy bývalé Jugoslávie přesvědčily, že soužití etnik rozdílné víry (křesťanští Chorvaté, pravoslavní Srbové, muslimští Bosňáci) přináší násilí a krvavé konflikty. A nyní tu máme politiky, kteří hloupě a neprozřetelně pozvou stovky tisíc muslimů do Evropy, navíc v situaci, kdy některé státy západní Evropy, zejména bývalé koloniální velmoci, mají už i tak na svém území s muslimy problémy.
Ve jménu lidskosti si tu mnozí čelní politici zahrávají s ohněm a připravují Evropě krušné zítřky. Když totiž vidím masy migrantů, necítím z nich snahu o přizpůsobení se. Nemyslím si, že by oni nebo jejich děti byli ochotni přijmout hodnotový žebříček a styl života obyvatel evropských států. Myslím si, že své hodnoty si chtějí zachovat. A to není o tom, že hodnoty jedněch jsou lepší než hodnoty jiných. To by bylo subjektivní hodnocení. To je o tom, že hodnoty civilizace naší a civilizace islámské jsou vzájemně protichůdné a nesmiřitelné. A tak jako není radno házet zapálenou louč do sudu se střelným prachem, tak není radno mísit etnika různého náboženského vyznání. Obojí by dopadlo špatně. A právě proto se o Evropu bojím.
