Zbytky tváře 1

Nejhezčí vzpomínky na nejhorší léta mého života aneb návod Jak snadno padnout až na dno. Sepsáno Březen 2000 – Únor 2001. A začneme hezky od konce ...

ČÁST  DRUHÁ

SVINĚ  KAMARÁD  II. (ruská ruleta)

Léto toho roku bylo na mou duši parné.  Snad proto se slovní potyčky stále častěji zvrhávaly ve fyzické (což byla ovšem dost jednoznačná záležitost, takže ze mě tu duši málem vymlátil).

(červenec  99)

1 )   Proč sem vlastně lezu? Napadlo mě, když jsme se ten čtvrteční večer prodírali masou lidských těl a pivních splávků. Důvěrně známé, jindy tolik oblíbené, místo ve mně tentokrát vyvolávalo stísněné a úzkostné stavy. Veškeré úhybné manévry se však míjely účinkem.

Stancek byl neoblomnej. „Pohoda, Čárlí, dáme dvě a povalíme domů,“ přesvědčoval mě celou cestu.

Namítal jsem něco ve smyslu „nemám sbalený věci (blablabla), ráno brzy vstávám (blablabla)“ a tak dále a tak dále. Zbytečně!

Kluci zabrali jeden z větších stolů v rohu místnosti. Podle počtu čárek na účtence (hrabičkový efekt), lehce připitomělého výrazu (obličejový defekt) a hlasitého překřikování jsem usoudil, že dorazili tak dvě hodinky před námi.

„Čau chlapi,“ uvítali nás, „vezměte místo.“ Nebo spíš jen Stancka? Jak symbolické!

U stolu byla jen jedna volná židle. Kolik lidí o tom asi ví, děsil jsem se.

Přitáhl jsem si židli od vedlejšího stolu a usadil se do uličky.  Očima jsem vyhledal Jarouše, který k nám byl při příchodu otočený zády a němým pohybem rtů ho zvlášť zvlášť pozdravil.                                     

Ušklíbl se, pokývl hlavou a ledabyle utrousil, „stříhali dohola malého chlapečka ... kams dal vlasy vole?“

Moje nezvykle strojkem vyholená lebeňa mi tak poskytla příležitost prolomit ledy. „Kadeře padaly k zemi a zmíraly ..... holičce trochu ujela ruka,“ automaticky jsem si prsty pročísl strohý porost, „ale dobrý, to doroste, alespoň se mi pod přilbou nebude tak potit kebule.“                                                 

Tím náš vyčerpávající dialog skončil. Další čtvrt hodiny se nedělo nic.Všichni (až na mě) se dobře bavili. Mlčky jsem usrkával pivko.Možná mi to patří? Přemítal jsem v duchu. Měl bych se postavit čelem k důsledkům svého jednání! Mé druhé horší já namítalo, že jsem na to měl myslet ten večer, kdy tím jediným, kdo zaujal nějaké to postavení, byl právě Čárlí junior. Jako bych mohl za to, že osamělá amorovým šípem potrefená svině převlečená za kamaráda, která má navíc v krvi dvě až tři promile, nedokáže rozlišit, co může a co rozhodně (za žádnou cenu, oni omylem) nesmí !

                Roztáčí bubínek

                druhý z nás dvou

                řetězce vzpomínek

                přervané hnusnou zradou 

                Bývalí přátelé

                na smrt a na život

                mráz běhá po těle

                výstřel by přišel vhod

 (úryvek z Ruské rulety - z básníkovy pozůstalosti)

2 )   „Že prej ti dneska nedopadlo rande, Čárlí ?“ chechtal se škodolibě Jarouš a obrátil tak pozornost ostatních přísedících k mé bezvýznamné maličkosti. (Jakýpak rande, moc dobře věděl, že je zadaná a navíc ... !?) 

„Co?“ zvedl jsem hlavu od piva, které během mých dlouhosáhlých úvah na téma zločin a trest poněkud zteplalo.

„No, prej se na tebe normálně vysrala!“ Stancek nikdy neopomene přispět svou troškou do mlýna.

Bodejť by ne, když jsem si mu, já vůl, po cestě do hospy, vylil srdíčko.

„Nevysrala!“ namítl jsem, „prostě měla práci,“ a přesvědčoval tak nejen kluky, ale i sebe. Tedy především sebe!

„Tak je to správně, nejdřív práce, potom zábava,“ připomněl Jarouš známé pořekadlo.

„Už vidím tu zábavu!“ zvolal Stancek tak hlasitě, že se lidé od okolních stolů pohoršeně ohlíželi. Nevěnoval jim pozornost a s gustem předváděl něco, „to bylo zas jen PROMIŇ!“ co vzdáleně připomínalo pohlavní styk. Všichni u stolu (až na mě – poměr 6:1) se od srdce zasmáli.

Starej vtip. Ti dva pitomci už mě začínali pěkně srát, ale svůj pohár hořkosti jsem musel vypít až do dna.

„To seš celej ty,“ pokračovali ve svých narážkách, „nejdřív se vysereš na Renatu a když ti pak Katka ...“

„Leda hovno!“ skočil jsem jim do řeči. Dostali mě přesně tam, kde mě chtěli mít. Nechal jsem se vyprovokovat.                                                                                                     

„S Renatou to prostě dál nešlo, jasný?“ Po rádoby dramatické pauze jsem dodal, „asi byla frigidní.“

A co se týče Káti, je to jen ... kamarádka!“

Cítil jsem, že poslední část té věty nevyzněla tak přesvědčivě, jak bych si přál. 

„Jasně!“ přikyvovali jako jeden muž. „A protože ti nedala!“ triumfoval Stancek, „vyspal ses s Terezou!“                                                                                                    

„Já jsem …“ mávl jsem rezignovaně rukou.

Naděje, že mě pochopí nebo mi snad dokonce odpustí, byly víceméně (spíš méně) liché. U ostatních jsem zastání nehledal. Podle jejich výrazu (pokleslá čelist, těkající oči jak při tenise Na štvanici zleva doprava) se dalo usuzovat, že zřejmě nemají ani nejmenší tušení, co se zde odehrává za tyátr. Dobře mi tak! Stanley mě sem původně zatáhl pod záminkou, v pořadí už asi pátého, usmíření s Jarinem. 

Nabulíkoval mi, že se už určitě uklidnil a on, jakožto nestranný a nezaujatý prostředník, vyjedná novou mírovou dohodu o neútočení. Poslední z řady slovních výměn názorů se nám totiž opět poněkud vymkla z pěstí. Chyba lávky – pivní splávky! Dnešní večer se však nevyvíjel dle daného scénáře. Ať už byly jeho úmysly jakékoli, po dvou pivech stál na straně Jarouše a dávali mi to pěkně sežrat.

Další poznámku na téma kamarád – taky rád, už jsem nemínil snášet.

„Ty...“ zamířil jsem ukazováčkem neomylně na Jarouše, „..... ty víš, asi líp než kdokoli z nás, jaký to je, přesvědčovat kamarádku, bejvalku nebo holku svýho kámoše, aby ti dala. U jinejch zřejmě ani nemáš šanci!“

Jen tři lidi u stolu věděli ( what ´s go ) vo co gou.

Hřebíček udeřil na hlavičku. Ticho jak v kostele.

3 )   Hodil jsem na stůl kovovou dvacku, „jdu domů, musím balit!“

„Kam jedeš?“ zeptal se Redžis, nepochybně hlavně proto, aby rozehnal tu dusnou atmosféru.

„Do Beskyd na maraton.“

„To zas budeš šlapat na kole?“ vrtěl nevěřícně hlavou Martin.

Mlčky jsem přikývl. Změna tématu mě nemohla nepotěšit. Byl jsem pro ně exot.

Ten, co si šest hodin denně šoupe kulky o sedlo. Jediný cyklista mezi bandou fotbalistů.

„A kolik?“ chtěli vědět.

„Dvě stě padesát,“ odvětil jsem ledabyle, jako bych jim oznámil, že mám v úmyslu dát si ještě jedno pivko. Což by mi v dané situaci činilo vážně větší problémy.

„Ty krávo, to by mi upadly nohy!“ zvolal Martin.

Skutečnost, že jsem jednu podobnou (stejně dlouhou) akci na Praděd a zpět už tento týden absolvoval, jsem si pro jistotu, nechal pro sebe. Cítil jsem formu a nechtěl jsem to zakřiknout.Mé předsezónní předsevzetí bylo prosté – zlomit prokletí z Beskyd !

4 )   Kluci (bohužel) taky zaplatili a jelikož jsme měli s Redžisem, Stanckem a Jaroušem společnou cestu, o zábavu nebyla nouze! Kráčeli jsme noční Českou Třebovou, pod okny panelových domů, v nichž si obyvatelé starší třiceti let ( odhadem + - dva roky ) kousali  nehty nudou u svých kouzelných skříněk a atmoška houstla. Souložil málokdo. Včera byla středa! Možná ti mladší (pokud měli s kým) a když nesouložili, tak někde propíjeli svý radosti a smutky. My měli dopito a neměli do čeho píchnout.

Jarouš byl vytočenej do nejvyšších možných otáček a už dobrých deset minut lovil bobříka mlčení. Jelikož mě už při placení sjížděl pohledem, ve kterém se mísilo pohrdání, nenávist plus něco navíc, co jsem nedokázal přesně pojmenovat, solidárně jsem se k němu připojil. Z bezpečnostních důvodů jsem ho nechtěl zbytečně provokovat. Dvacet tři hodin 46 minut před vypršením požadovaného časového limitu se Sherlock Redžis rozhodl pátrat po příčinách naší roztržky (i když, co si budeme namlouvat, zřejmě tušil, která bije).

Jeho nevinný dotaz, „kurňa chlapi, co je to s váma, nechcete si podat ruce?“ odstartoval další sérií Jaroušových litanií.

„Co by bylo!“ začal řvát. „Jen se koukni kolem!“ mávl rukou směrem ke mně, „tráva už není tak zelená jako dřív, ozónová díra se neustále zvětšuje, ve vzduchu samý jedovatý zplodiny a v rybníčku ... ( naše poutní místo ) ... v rybníčku plavou ryby břichem vzhůru, protože všechny do jedný pochcípaly!“

„A ani to pivo!“ přidal se Stancek, „a přátelství nemá ten říz!“

„Už byste se mohli naučit něco novýho,“ namítl jsem, „tuhle písničku poslouchám už čtrnáct dní.“

„Taky je to hitovka, až se ji naučíš, můžeš si zazpívat s náma!“ kontroval Stancek.

„Vlastně ne,“ opravil ho Jarouš, „my sólisty do sboru neberem.“

5 )   Pomalu jsme se blížili k rozcestí. Redžis nám nejistě pokynul na pozdrav a zamířil směrem k domovu. Nikdo z nás se nepozastavil nad tím, že odbočil už o ulici dřív. Nejspíš už nás měl plný zuby. Spolu s ním jako by odešel i poslední důvod držet své emoce jakžtakž na uzdě. Vzduchem lítaly další peprný narážky. Jelikož se Jarouš na ten můj podrazáckej ksicht nemohl už ani dívat, vše co patřilo mně mi musel tlumočit Stanley. Učinil jsem proto poslední zoufalý pokus.

Chytil jsem ho zezadu za rameno, „no tak, Jarine ..!“

Kupodivu se otočil, bohužel jenom proto, aby mě napálil dlaní do hrudníku. „Nesahej na mě!“

Odlítl jsem stranou, oklepal se a se stejnou razancí odpověděl, „hele, vole, až se uklidníš, tak mi dej vědět!“

„Já sem klidnej!“ pro změnu použil obě dlaně, „a dám ti to na vědomí třeba hned, seru na tebe, ty kryso!“

„Dobře, tak si to vyříkáme tady a teď, mezi čtyřma očima!“ vystartoval jsem zas já.

„Fajn!“ zařval.

Otočili jsme se na Stancka (dvojhlasně), „můžeš nás nechat chvíli o samotě?“

„Co?“

„Jestli můžeš jít napřed,“ ujistil jsem ho, že slyšel dobře.

Stancek na nás chvíli nechápavě zíral, pak se otočil a se slovy, „jděte do prdele, čuráci!“ nás opustil.

Jeden chtěl všechno vyhrát                                                    

druhý chtěl mít moudrost starce                                            

třetí chtěl posloužit dějinám                                                  

čtvrtý chtěl skromně snít                                                        

pátý chtěl za něco bojovat                                           

šestý za něco jiného umřít                                                    

sedmý chtěl umět mít rád                                                    

osmý jenom tak žít                                                              

Diskutovali spolu v kuchyni a nebylo co jíst

půjčovali si noviny a neměli chuť je číst

upíjeli rum a kofolu a smáli až byli vyčerpaní

báli se nebýt spolu aby spolu nakonec nezůstali sami

Vladimír Merta – Bývalí absolutní kamarádi 

Michal Prokop a Framus ( 5 ) - CD Nic ve zlým, nic v dobrým                                                                                                    

Stáli jsme tam se zaťatými pěstmi a dupali po něčem, čemu se dřív dalo říkat přátelství. (Bylo to však něco úplně jiného, hnědého, měkkého, a to nám asi později také přineslo štěstí ... smíru ).

Zazvonil zvonec BIM BAM BIM BAM!

( Prozatímní ) KONEC DRUHÉ ČÁSTI

Příště : ČÁST  PRVNÍ

BŮH SESTOUPIL Z NEBE -  první setkání s opičákem a rockovou star