Dnes má přijet na schvalování nový zákazník. Němec, zastupující společnost vyrábějící čokoládu. Byl tu už třikrát a pokaždé nespokojený, obal neschválil. To mám štěstí, že ta mléčná čokoláda vyšla na mě, pomyslel si hořce Čárlí.
ZÁPISKY Z RACHOTY: NÁŠ ZÁKAZNÍK, NÁŠ PLÁN
Od božího rána byl v rachotě chaos a zmatek. Právě dnes měl přijet na schvalování nový zákazník. Přesněji řečeno nějaký Němec, který zastupuje společnost vyrábějící čokoládu. Byl tu už třikrát a pokaždé se vracel nespokojený a obal neschválil.
To mám štěstí, že ta mléčná čokoláda vyšla na mě, pomyslel si hořce Čárlí, když si od kolegy ráno přebral směnu.
„Vůbec Ti to nezávidím, já ho chytil minule,“ sdělil mu Petr, „neskutečně si vymýšlel, přidat barvu, ubrat barvu, přemýt barvu, přemíchat barvu, natočit rastr na desce, večer jsem měl hlavu jak meloun.“
„Já se s ním srát nebudu,“ ujistil Petra, že se nehodlá nechat buzerovat.
Kolem osmé ranní dorazila v doprovodu technologa Míry na stroj i slečna Daniela ze zákaznického oddělení.
Fabrikou šla fáma, že ti dva spolu mají poměr. Vzhledem k tomu, jak byla tahle černovláska hezky rostlá a protože už v minulosti dva vztahy s jinými spolupracovníky měla, nešlo vyloučit, že má reálný základ. Sympatické bylo, že nerozlišovala společenské třídy. Nejprve chodila s vedoucím a potom s dělníkem.
„Já jsem dneska úplně na prášky,“ bědovala.
„To bude cajk,“ přežvykoval Míra, ačkoli žvýkačky byly ve výrobě též zakázané.
„To nebude cajk,“ rozčílila se, „proč zrovna já musím chytit při schvalování tohohle čůráka?“
„Myslíte mě?“ ozval se Čárlí stojící opodál. Věděl, že Daniela nejde pro ostré slovo daleko, a když si představil, že by na něj takhle vykřikovala při sexu, látka jeho montérek se v rozkroku povážlivě napnula. Nebylo by mu to proti srsti.
„Pardon, pane Hampstene, Vás samozřejmě ne, myslela jsem zákazníka,“ ujistila ho, že po něm ani nevzdechla.
Helmut a jeho nemluvný kolega Carl dorazili kolem deváté a rozjel se starý známý kolotoč. Čárlímu, který byl všechno jen ne talent na jazyky, překládal Helmutovy příkazy Míra. Čárlí znal jen pár anglických a polských slovíček a uměl hodně mizerně rusky, protože dospíval za totáče. Ale s čemodanem a sobakou tady nikoho neoslnil.
„Vysvětli mu, že to je blbost,“ reagoval po čtyřech hodinách na další takový nesmyslný požadavek.
Měl už dost toho, jak si neustále vymýšlí a s každým dalším krokem se víc a víc vzdalují předloze.
Stáli nad potištěným archem, Helmut nespokojeně kroutil hlavou a něco šprechtil.
„Chce tu barvu přemýt a přemíchat, co na tom nechápeš?“ byl rovněž rozčílený Míra, „vezmu ty dva na oběd, tak za čtyřicet minut budeme zpátky.“
Jakmile odešli, vytáhl si Čárlí z Helmutovy tašky vzorky co si přivezl z Německa. Když je rozložil na stole, bylo mu na blití z toho, jak byly rozbarvený a rozpasovaný.
„Co ten ví o kvalitě, fašoun jeden zasranej,“ ulevil si.
Čárlího kolega Marťan, který měl na prsou připíchnutou jmenovku s označením Printer 2, Drucker 2 chtěl barvu stáhnout z válců.
„Ser na to, řekni Ondrovi, že jdeme na jídlo.“
Ondra, jehož úkolem bylo navážet do stroje palety s papírem, si pod mašinou krátil dlouhou chvíli hraním her na mobilu.
„Ale co ta barva, má se přece přemíchat?“
„To je dobrý, mám plán,“ ujistil ho Čárlí, že vše bude v nejlepším pořádku.
A taky že bylo. Jakmile se Míra s Helmutem a Carlem vrátili, předložil jim ten samý arch, který si prohlíželi předtím. Ještě si u toho otíral zpocené čelo. Zase rozuměl velký kulový, ale z výrazu Helmutovy tváře a slůvka gut vyrozuměl, že to bude cajk.
No, vidíš to,“ poplácal ho Míra uznale po ramenou, „hned to vypadá líp, hlavně, že se musíš hádat.“
„No, vidíš to a přitom je to ten samej arch, na kterej jste vejrali před obědem,“ prozradil mu Čárlí sladké tajemství. „Hlavně, že se musíš hádat,“ zubil se na něj, Helmuta i Carla. Míra nasucho polkl.
O další dvě hodiny později už to bylo zase scheiße.
„Das ist kretén,“ ulevil si Čárlí směrem k Helmutovi. Jen co to vyslovil, Míra zbledl, poklesla mu čelist a Carl se začal smát. Helmut nehnul ani brvou.
„To je mezinárodně srozumitelná nadávka,“ cedil mezi zubama varování Míra.
„Tak to je scheiße,“ zhodnotil svůj výrok Čárlí a názorně předvedl, že si přeci jen z dnešní lekce německého jazyka něco zapamatoval.
O deset minut později Helmut zakázku schválil a šel se v doprovodu překladatele Míry rozloučit s Háháčkem. O patnáct minut později už nejen Čárlí slyšel Háháčkův řev, jak se rozléhá dílnou a stále se přibližuje.
„To vypadá na výpověď číslo tři,“ sdělil své obavy druckerovi číslo dvě.
Příště: Zápisky z rachoty 3: Orca zabiják.
Díl první : https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=748798
