Čárlí chňapnul po sluchátku a představil se obvyklým způsobem, „půjčovna vzducholodí, co pro vás můžeme udělat?“ „Poslouchej, půjčovno, po dílně chodí Háháčko, tak si koukej schovat Babské ucho,“ varoval ho kolega z vedlejší haly.
ZÁPISKY Z RACHOTY 13: KOSMETIČKA PODLAHOVÝCH KRYTIN A ŠPATNÁ DÍRKA
„Šebesta!“ vytáčel Marťan, rudý vzteky, volume hned po ránu.
Zkušební doba Šimona Šebesty se přehoupla do závěrečné třetiny a jeho pracovní výkony byly i nadále tristní. Šimon se vynořil zpoza nakladače a neochotně uposlechl Marťanovy výzvy, aby přišel k vykladači. Přibližoval se vpravdě hlemýždím tempem.
„A to si vem, že vznikl z nejrychlejší spermie,“ napadlo Čárlího při pohledu na něj.
„Co je?“ zamečel otráveně Šebesta.
„Kluci z noční směny si stěžovali, že jsi včera nedoplnil čističe, nedolil nádrže, nevysál sudy a nezametl.
Šebesta pokrčil rameny, „a má bejt?“
„Má bejt, že to je tvoje povinnost, takže to uděláš teď a na konci směny znova,“ vyměřil mu Marťan přiměřený trest.
„Já jsem tiskař, přece nebudu zametat,“ odfrkl si opovržlivě a kroutil nevěřícně hlavou.
„Tiskař?“ zařval na něj Marťan, „ty nejseš ani z tiskařova hovna pára!“ Následně mu dal další přednášku a povýšil ho na kosmetičku podlahových krytin. Céres ho nakrátko srovnal do latě. Bylo to směnu co směnu stejné. Potřeboval mít nad sebou neustále bič, aby něco dělal. Jakmile si ho vzal někdo do parády a zapřáhl, kmital a během chvíle splnil všechny příkazy. Ale běda, jak mu povolili opratě.
Marťan si počkal, až zamete podlahu, a pak ho opět postavil do pozoru. Šebesta se smetákem v jedné ruce a s lopatkou plnou prachu a třísek z palet v druhé čekal, co bude.
„Výborně, Šebesta, je vidět, že když chceš, tak to jde,“ výjimečně ho pochválil, „chceš další úkol?“
Šebesta správně pochopil, že pokud nechce, aby ho Marťan čapnul za žrádlo, nemá na vybranou, a proto přikývl.
Marťan mu zespodu praštil do lopatky, takže se všechen právě zametený prach a třísky rozletěly do vzduchu, „tak tady zameť, tiskaři,“ přikázal mu.
Odpoledne už byl Marťan z toho řvaní natolik vysílený, že si vzal na zbytek dne volno. Jen chvíli poté, co odešel, vytáhl Čárlí kontrolní arch z právě probíhajícího tisku, rozložil ho na stole a začal ho důkladně prohlížet. Kontroloval pasování, barevnost a hledal případné defekty. Do toho se jeho pozornosti začala dožadovat i drnčící pevná linka. Aniž by se podíval na displej, chňapnul po sluchátku a představil se obvyklým způsobem, „půjčovna vzducholodí, co pro vás můžeme udělat?“
„Poslouchej, půjčovno, po dílně chodí Háháčko a provádí nějaký ženštiny, tak si koukej schovat Babské ucho,“ varoval ho kolega z vedlejší výrobní haly. Babské ucho neboli Šalvěj přeslenitá přezdívali kolegové obsahu Čárlího termosek, které k němu už neodmyslitelně patřily. Bez zeleného čaje nemohl fungovat, a jelikož byly veškeré slazené a barevné nápoje kvůli potravinářské výrobě na dílně zakázány, neustále pro Thelmu a Louisu vymýšlel nové schovky. Čárlí stál před dilematem, zda má nejprve setřít pecku, kterou na archu našel nebo schovat kontraband.
„Šimone, tady je pecka, umíš ji setřít?“ obrátil se na opodál s mobilem v ruce postávajícího Šebestu.
„Vrazím tu tyč s gumou do díry a zatlačím,“ přitakal Šebesta.
Jakmile Šebesta zamířil do skříňky na nářadí pro gumovou stěrku na dřevěné násadě, schoval Čárlí termosky do elektrické skříně. Jen co zaklapl plechová dvířka, už měl za patami Háháčko a dvě slečny. Ta první byla od pohledu nafrněná, ale ta druhá, která mini průvod uzavírala, byla pastvou pro jeho unavené oči. Krátké tmavé vlasy, kukadla jak zrcadla, tělo jedna báseň. A ještě se nesměle usmívala. Té by Čárlí toleroval i to, že neumí vařit nebo má nějakou drobnou psychologickou poruchu. Například hypersexualitu.
Zatímco Háháčko se neobtěžoval s pozdravem a představováním a nafrněnou obluzoval svým domnělým šarmem, Čárlí si své, „pomáhej Pánbůh ve spolek,“ odpustit nedokázal a krátkovlasé se představil sám. Jejich právě započatý rozhovor byl ovšem přehlušen pronikavým kvílením, které nade vší pochybnost způsobil Šebesta. Ten se právě s očima navrch hlavy vynořil mezi tiskovými jednotkami. Orka duchapřítomně vypnula stroj a šla se kouknout, co se stalo. Ostatní ji samo sebou následovali.
„Do píče, co tady vyvádíte, Šebesto?“ vrátil se Háháčko ke svému obvyklému slovníku.
Orka už byla ohnutá mezi tiskovými jednotkami, v místě kde do stroje přitéká vlhčící roztok a snažila se vyprostit zalomenou stěrku z lišty. Čárlí ji šel pomoc ze strany pohonu stroje.
„Jen … jsem stíral … z desky pecku … pecku z desky,“ vykoktával se Šebesta.
Jakmile se Čárlí ohnul a strčil hlavu vedle Orčiny, hned věděl, která bije. Ostatní zvědavě přihlíželi a čekali na rozřešení tajenky. V tom úzkém prostoru byly dvě vodorovné, očíslované lišty, mezi které se ručně zasouvala stěrka. S její pomocí byl schopen tiskař setřít pecku z tiskové desky, aniž by stroj musel zastavit. Jenže Šimon stěrku násilím narval o pár centimetrů výš, mezi okraj lišty a rotující vlhčící válec. Takže stěrku zlomil a zničil i tiskovou desku.
„Tys to narval do špatnej dírky,“ poučila ho Orka.
Na tuto výtku překvapivě zareagovala nafrněná, která se s nimi neuváženě podělila o osobní zkušenost, „to se chlapům občas stává,“ zastala se Šebesty.
Předchozí díly naleznete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741
