Šílenství skutečně nastalo. Čárlí hodil po Šebestovi kovovou židli. Naštěstí pro něj, od dob, kdy vyhrál na táboře soutěž v házení šišek, uteklo hodně vody. Sice mířil na hlavu, ale trefil ho pouze do nohy.
ZÁPISKY Z RACHOTY 10: 50x a stále poprvé
Ačkoli se Čárlí, Marťan i Orca snažili Šebestu zapojit a naučit ho něco o stroji a tisku, bylo to marný, marný, marný. První to samozřejmě vzdal Marťan, který k němu měl už od počátku averzi. Šebesta všechny zadané úkoly prováděl liknavě, bez zájmu, jen aby se neřeklo. Nic neudělal sám od sebe, všechno mu museli zas a znovu připomínat. „Přines barvy, navez si palety s papírem, umyj špachtle, doplň nádrže na čistič, odvez odpad.“ Pořád dokola. Všechno fik, fik a už měl mobil v ruce a mastil hry.
„Teď už to bude dobrý, on nevěděl, jak se seřizuje policajt,“ vrátila se Orca od nakladače, poté co nebyl schopen dostat papír do stroje. (Policajt je zařízení, které při správném nastavení, nepustí do stroje dva archy najednou).
„Jak nevěděl, jak se seřizuje policajt?“ nechápali svorně Čárlí s Marťanem.
„Já jsem mu to už vysvětloval minimálně pětkrát,“ bouchly v Marťanovi saze a šel si to s ním okamžitě vyříkat. A když píšu vyříkat, tak myslím vyříkat ručně, protože za chvíli už ho držel pod krkem a Šimon máchal nohama ve vzduchu a marně hledal pevnou zem.
Protože Čárlí v těch názorných ukázkách rovněž nezaostával, okamžitě ho napadlo, koho mu připomíná. „Ty Orco, von je Drew!“
„Jakej Drew?“ tápala Klára.
„Ne jakej, ale jaká,“ nasměroval ji ke správnému pohlaví, „Drew Barrymore z filmu 50x a stále poprvé. Ta její postava trpí poruchou krátkodobé paměti a vždycky když se vzbudí, tak si nepamatuje, co zažila předešlý den.“
„Já myslím, že tohle si bude pamatovat dlouho,“ oponovala mu Klára, „neměli bychom mu pomoc?“
Ve chvíli, kdy dorazili na druhý konec stroje, pronášel Marťan směrem k Šebestovi konečný ortel, „jestli ještě jednou vezmeš ten mobil do ruky, tak vezmu železnou tyč, na jednom konci ji nažhavím a tu studenou část ti narvu do prdele!“
Klára se rozzuřeného Marťana snažila uklidnit, ale ten s Šebestou máchal jak s hadrovým panákem.
„Proč tu studenou?“ snažila se upoutat jeho pozornost, neboť Šebestův obličej už měl šmoulí nádech.
„Aby si ji nemohl vytáhnout,“ vysvětlil jí a konečně ho pustil.
Dalších čtrnáct dní sekal Šebesta latinu a po telefonu ani nevzdychl. Ke svým starým návykům a novým hrám na mobilu se vrátil, až když měl Marťan dovolenou. A tak při noční směně během jedné zakázky dvakrát zapomněl doplnit barvu. Když Čárlí, který byl na rozdíl od Marťana pacifista, viděl tu hromadu zmetků, vzteky rozkopal dveře od skříňky.
„Za co, soudruzi, za co?“ řval jak raněné zvíře.
„Dej si cígo na uklidněnou, my zatím umyjeme válce,“ chlácholila ho Klára a zamířila k ovládacímu panelu zvolit příslušnou ikonu. Šebesta se v ten samý okamžik, při náhlém hnutí mysli, rozhodl, že prvně udělá něco sám od sebe. Jakmile se stroj dostal do otáček a válce se začaly mýt, vzal hadru a začal s ní stírat prach z papíru na vrchním rilsanovém válci. Bylo to jediné místo na tiskové věži, které nebylo pod ochranným krytem. A tiskaři tento zakázaný úkon, který jim šetřil práci, prováděli s železnou pravidelností. Stačilo hadru smotat do kuličky, tak aby z ní netrčely volné rohy, polít čističem, a pak s ní několikrát přejet tam a zpět. Když Klára došla zpět na tiskové věže, požádal ji Šebesta, jestli mu nepodá hadru.
„Na co chceš hadru?“ měla neblahé tušení.
„No, tu první mi to sežralo,“ kývl vyčítavě k rotujícím válcům.
Klára nejprve rychle zamáčkla červený bezpečnostní hříbek, čímž zastavila stroj, a hned poté šla vysadit a schovat dvířka od druhé skříňky. Věděla, že v momentě, kdy Čárlí zjistí, že bude muset kvůli tomu exotovi demontovat válce, popadne ho amok. Šílenství skutečně nastalo, ale tentokrát mu došlo, že ty dvířka od skříňky za to nemůžou a hodil po Šebestovi kovovou židli. Naštěstí pro Šebestu, od dob, kdy Čárlí vyhrál na táboře soutěž v házení šišek, uteklo hodně vody. Sice mířil na hlavu, ale trefil ho pouze do nohy, a ještě mu při tom ruplo v rameni. Nicméně hláška: „sežralo ti to hadru … to nevadí, vem si jinou,“ brzy zlidověla.
Geniální nápad, že tím neustálým opakováním nemusí trpět zbytek osádky, ale sám Šebesta, se ulíhl v Klářině dutině lebeční. O pár směn později, když přišli kluci z údržby, aby přidělali opravená dvířka od skříně, mastil Marťan Šebestu za to, že stále ještě neodnesl komín do sebe poskládaných špinavých plechovek.
Čárlí se zrovna dohadoval s údržbáři, „to nemá cenu opravovat, stejně je zase rozkopu, až ten dement něco provede,“ Marťan lámal desky, Šebesta chytal lelky, a tak nikdo z nich nezaregistroval, že Klára seběhla druhou stranou pod stroj, vzala plechovky z kovového roštu a vrátila je na stejné místo.
„Co jsem ti říkal, ať uděláš?“ řval na Šebestu vzápětí Marťan.
„Odnesu plechovky,“ odsekl vzdorně Šebesta.
„A udělal jsi to?“
„Samozřejmě,“ vedl si svou.
„A co je potom tohle?“ dotáhl ho za triko zpět na plošinu.
Šebesta si mnul nevěřícně oči. Jediná Klára si ráčila všimnout, že si občas při noční tajně zahulí, a právě dnes měl nějaký obzvlášť kvalitní matroš, protože když plechovky odnášel, podruhé a potřetí, už z toho měl slušnou schízu. Čárlí s Marťanem mezitím prohlédli její „nápravné opatření“ a bavili se tím, jak Šebesta po stroji lítá jak zmatená lesní včela.
„Myslím, že v jeho případě rčení opakování je matka moudrosti tak úplně neplatí,“ posteskl si Čárlí.
Marťanovi se vybavila slova, kterými ho uklidňoval trenér, který měl v oddíle hokejbalu na starost jeho syny Bartoloměje a Metoděje (Barta a Metuda), „udělají 10 tisíc chyb, než se to naučí.“
Příště: Pořád nechápu, v čem je problém
Všechny díly najdete zde: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=125741
