O babičce Pavlíně se říkalo, že v mladí dostala každého muže, který před ní neutekl na strom. Podváděný dědeček Rudolf se babičky vždy zastával, že jde o snůšku nesmyslů, neboť dostala i ty, co ze stromu posléze slezli.
PROMISKUITNÍ BABIČKA, ZAMILOVANÝ SPOLUŽÁK, MRTVÝ TATÍNEK A VÁNOČNÍ ZÁZRAK
Dějiny rodin Nečasových a Mrázkových byly plné všedních i nevšedních událostí, napínavých příběhů, šokujících faktů, nečekaných zvratů, pohnutých osudů a překvapivých rozuzlení. Ale zázrak žádný z jejich členů nikdy nezažil. Natož pak vánoční.
K jejich spojení došlo v létě roku 2000, když mladý Láďa Nečas potkal ještě o něco mladší Zuzku Mrázkovou. V současnosti rodinu tvořila osmatřicetiletá máma Zuzana, jedenáctiletý syn Ladislav a čtrnáctiletá Viky neboli Viktorie. Tatínek Ladislav Nečas starší umřel před čtyřmi lety. Jeho rodiče bydleli před rozvodem v Praze. Poté děda Ladislav nejstarší odešel za novou babičkou Helenou II. a babička Helena I. si našla dědečka Josefa. Navzájem se už dávno rádi neměli a při vzácných návštěvách u mladých na sebe bývalí partneři nenechali nit suchou. Ve společné domácnosti spolu nežili ani rodiče Zuzany. Respektive každý z nich obýval jednu polovinu domu a žil si svůj život. O babičce Pavlíně se říkalo, že v mládí dostala každého muže, který před ní neutekl na strom. Ona se proti této „legendě“ samo sebou ohrazovala, že je lživá. Podváděný dědeček Rudolf se babičky zastával, že jde o snůšku nesmyslů, neboť dostala i ty, co ze stromu posléze slezli. Babička Pavlína už pětatřicet let žila s Rudolfovým kamarádem Tomášem, ale s dědou se nikdy nerozvedla. Oběma vařila, prala, žehlila a starala se o ně bez rozdílu. Svým způsobem zřejmě předběhli dobu a byli průkopníci polyamorie v Čechách. Tomáš narostl do dvou metrů a proto měl už od puberty přezdívku Ajfel (podle Eiffelovy věže). Rudolf měl Bechtěrevovu nemoc (postupné tuhnutí a srůstání meziobratlových plotének) a jak se tak víc a víc vedle Ajfela hrbil, začali mu místní říkat Vítězný oblouk.
Zuzana si moc dobře uvědomovala, že tento rodinný model není pro její děti tím nejlepším vzorem do budoucna. Jenže co mohla dělat. Rodiče a tchána s tchýní těžko mohla předělat. A myšlenkám na to, že by si sama našla nového partnera, se dlouho bránila. Dokud byly děti malé, spaly s ní často v posteli a ona se s nimi mohla poňuchňat, pomazlit. Jenže jejich puberta jí do těch citových projevů hodila vidle. A Zuzka si čím dál intenzivněji uvědomovala, že chce, aby ji zase někdo objal, pohladil, políbil. V posledním roce si díky aktivitě kamarádky, dohazovačky Lucie střihla pár rande, ale tyhle pokusy o vztah měly jepičí život.
Blížily se Vánoce a Viky tušila, co bude následovat. Tedy kromě nákupního shonu, stresu, velkého úklidu a pečení cukroví. Máma na Štědrý den napíše tátovi sms do nebe. Pokud Vám to přijde uhozené, tak Viky měla stejný pocit. První rok to dělali všichni tři společně, druhý rok už jen máma s Láďou a letos na to mamka nejspíš zůstane sama. Táta samozřejmě nikdy neodepsal, ale letos se to změní. Tedy ne že by v nebi byly nastoleny nové pořádky a Svatý Petr zde nechal zřídit SMS bránu. To jen Viky sebrala tátovu léta nepoužívanou sim kartu a svěřila ji do rukou spolužáka Jirky. Jirka byl školní rebel bez příčiny. Takový, kterému leccos prošlo, protože ač se neučil, měl ucházející prospěch a byl talentovaným hudebníkem, fotografem i filmařem. Rovněž měl odzbrojující úsměv a smysl pro humor, pročež mu všechny holky včetně učitelek zobaly z ruky. A učitelky nad ním navíc držely ochrannou ruku, když po něm šli jejich mužští kolegové kvůli kázeňským přestupkům. Spolu s Viky Jirka zasedal ve školním parlamentu a točili nejrůznější reportáže z akcí, které škola pořádala. Rebel bez příčiny si toho, jak na opačné pohlaví působí, ještě nebyl dostatečně vědom, a měl oči jen pro o rok mladší Viky. Proto když ho pozvala po vyučování do cukrárny, očekával mnohé, ale rozhodně ne, že má tokat s její mámou. Viky mu dala sim kartu a instrukce, jak má odpovědět na milostnou, vánoční sms.
„A není to bizarní?“ namítl logicky Jirka.
„Uznávám, že je to ujetý,“ přitakala Viky, „ale když jí taťka napíše, že se má dobře a ať se v životě posune dál …“ Viky přemohly slzy a nedokázala větu dokončit. Jirka ji chytil za ruku a utěšoval. Ne že by ten dotyk byl nepříjemný, ale Viky měla stigma a tak rukou ucukla.
O loňských letních prázdninách jela Viky za dědou Rudolfem a babičkou Pavlínou. Měli naplánovaný společný výlet, ale babička se náhle roznemohla a tak ji za pamětihodnostmi Olomouce vzal Vítězný oblouk s Ajfelem. Z výletu se vrátili dřívějším vlakem. Staří pánové zamířili rovnou do hospody, kdežto Viky běžela k babičce, protože o ní měla obavy. Hned za vchodovými dveřmi věděla, že je zle. Babička hlasitě vzdychala a sténala. Když vběhla do ložnice, zjistila, že babičce poskytuje odbornou pomoc mnohem mladší muž. Viky utekla na zahradu, kde vylezla na strom.
Její už takřka pětašedesátiletá babička ji našla až o notnou chvíli později.
„Viky, holčičko, polez dolů, já ti to vysvětlím.“
„Už je ti líp, babi? Pan doktor tě pořádně prohlédnul?“ šlehla po ní sarkasticky z koruny stromů, Viky.
„Tak náhodou je to doktor,“ bránila se bábuš, „jen teda … doktor přírodních věd.“
„A ty jsi pěkná vykopávka,“ ulevila si o poznání méně hlasitěji Viky.
Babička Viky zapřísahala, aby o tom co viděla, s nikým nemluvila a aby konečně slezla dolů.
Viky jí částečně vyhověla a slezla o pár větví níž. „Nejsi na takový věci už stará, babi?“
„Jak stará?“ namítla dotčeně babička. „Mám svoje potřeby. Tvůj děda na to nikdy moc nebyl, měl radši ryby a Ajfel už dávno mému tempu nestíhá,“ svěřila se vnučce.
„Ale Ajfelovi to říkat nebudeme, jo? On by byl smutnej …“ měla najednou babička starost o to, jak by se cítil.
„Dědu Rudolfa by to naopak rozveselilo,“ dávala to babičce i nadále sežrat Viky. „Proč nejsi jako máma, ta měla jen tátu,“ stavěla se na stranu monogamie.
„To proto, že u nás v rodině se ten vyšší sexuální apetit, to libido dědí ob generaci.“
Viky na babičku koukala, jako kdyby spadla z višně, ačkoli seděla na jabloni. A proto se jí babička jala vysvětlovat, co je to apetit a co znamená ob generaci. Viky si z odpoledního posezení odnesla zásadní informaci. Jakmile pozvedne to zakázané jablko hříchu k ústům, probudí se v ní dědičné geny a stane se z ní rajda.
Ten rok se svátky klidu a míru rodinám Nečasových a Mrázkových vyhnuly širokým obloukem. Vše odstartovalo nedorozumění mezi rodiči nebožtíka Ladislava. Z důvodů vzájemné nesnášenlivosti se u mladých střídaly na návštěvě ob jeden rok, bohužel letos selhala komunikace a oba znesvářené páry dorazily současně.
„Co tady sakra děláš?!“ obořil se na babičku Helenu I. děda Ladislav nejstarší. Mluvil zásadně jen k ní, protože její druhý manžel Josef byl pro něj vzduch.
„Co tady sakra děláte, vy?“ chtěla vědět Helena I., která z výčtu úhlavních nepřátel Há Dvojku (Helenu II.) nevyjímala.
„Je lichý rok a tudíž máme právo trávit Vánoce se Zuzkou a s dětmi my,“ argumentoval Ladislav nejstarší.
„Jenže loni byl covid a my jsme přijet nemohli,“ nenechala se odbýt Helena I. „Tak je logické, že jsme na řadě my a vy pojedete do Prčic!“
„Kuchařko, když už tak do Sedlece – Prčice,“ opravila další Heleninu nepřesnost Helena II., učitelka v důchodu a místní rodačka.
Zuzaně šla z těch hádek a zmatků hlava kolem, a protože chtěla zůstat neutrální jak Švýcarsko, ubytovala jeden pár v Ládíkově pokoji a druhý v pokoji Viky. Po dlouhé době zase nebyla v ložnici sama a mohla se tulit.
Na Štědrý den do toho rozhádaného společenství ještě přibila trojice Rudolf, Pavlína a Ajfel. Po večeři a rozbalování dárků vyrazili stařešinové a stařešinky na půlnoční mši (ve dvacet dva hodin) do místního kostela. V čele této seniorské tlupy nedobrovolně stanula životem otrávená Viky. Zuzka ráda zůstala s Láďou sama doma. Alespoň mohla v klidu poslat milovanému muži sms do nebe. Před kostelem tradičně postávali věřící i nevěřící a čekali, až se otevřou jeho vrata. Nemalé pozdvižení a upřímné pobavení vyvolal lyžař, který si to přes náměstí rovněž šinul k místu konání bohoslužby. Nebyl to nikdo jiný než místní rebel Jiří Starý, kterého kamarád Radim před pár dny vyprovokoval k sázce. Abych byl úplně přesný, bylo to těsně předtím, než šel Jirka s Viky do cukrárny. Jiří při pohledu na spolužaččino tričko od kapely Nirvana upřímně doufal, že přijde nějaký posun v jejich ryze přátelském vztahu. Radim mu oponoval, že leda tak hovno. Abyste rozuměli, na tom tričku bylo ikonické miminko lovící pod hladinou bazénu jednodolarovou bankovku. Jeho prsty a dlaně byly mírně „zdeformované“, neboť je z rubové strany trička napínal Vikyn rozkvétající hrudník. A název alba Nevermind (to nic, to nevadí, v pohodě) přímo vybízel k tomu, že když si Jirka sáhne … Jenže Viky nesnesla, ani když ji držel za ruku. Takže jako poražený musel na půlnoční přijet na lyžích, co pamatovaly snad i Bohumila Hanče a mistrovství zemí Koruny české. Plus čórnout z tátových zásob nějaké dobré pitivo. A pro úplnost ještě dodám, že ten rok nebylo po sněhu ani památky.
„Viky, ten magor ti mává, ty ho znáš?“ upozornila babička Helena I., že lyžař se snaží zaujmout její pozornost.
Viky se rozhlížela kolem a předstírala, že neví, o kom je řeč. Babičce Pavlíně se ten klučina líbil, a jelikož v sobě měla několik skleniček vaječného koňaku, bez varování vyrazila přímo za Jirkou a Radimem. Jirkovo charisma zřejmě působilo napříč generacemi a Pavlína byla odjakživa neřízená střela.
„A nikde kolem žádný strom,“ podíval se Vítězný oblouk soucitně na kamaráda Ajfela.
„Na něj už je trochu stará, ne?“ dovolával se u ostatních podpory Ajfel.
„On je na ni taky Starý,“ hodila do placu Viky, jenže posluchači neznalí souvislostí její pohotový fór nemohli dostatečně ocenit.
Babička Pavlína se s Jirkou a jeho kamarádem Radimem rychle sčuchla a na nově nabité přátelství zapili rovnou z vyčórované lahve.
„Vy jste ale cool babča,“ pravil obdivně Radim, když se jim Pavlína svěřila, že si platí hadrdcore porno kanál
a až přijde období vaginální suchosti, odkáže veškeré své erotické pomůcky vnučce Viky.
Na šťastné a veselé si posléze připil celý seniorský dream team a v kostele pak bylo hodně veselo.
Jirka se po celou dobu snažil s Viky navázat komunikaci a říct jí, co má na srdci, ale nebylo mu dopřáno sluchu. Nejvíc si z lahve přihýbala právě babička Pavlína a proto zřejmě na ministranta, který procházel mezi lavicemi s kadidlem, volala, „hošane, hoří ti kabelka!“
„To máme dneska mládež,“ okomentoval to Radim. I on byl zmaštěný jak papír od sekaný a na rozdíl od seniorů pochopil, že ty bylinky, co v kořalce louhovaly, v sobě měly THC. Účinky byly každopádně blahodárné, neboť Há Jednička nabídla při cestě z kostela Há Dvojce rámě a každá s hůlkou v jedné ruce štrádovaly ulicemi. Děda Ladislav nejstarší připustil existenci Josefa a babička Pavlína po cestě přes sídliště křičela do větracích mřížek a otevřených ventilaček, „vyzýváme vás, vzdejte se! Vzdejte se, nic se vám nestane!“
Když se rozšířená grupa vrátila do bytu Nečasových, Zuzana se nestačila divit. Po vzájemné nevraživosti nebylo ani památky.
„Táta mámě poslal zprávu z nebe,“ informoval všechny přítomné malý Láďa.
Jirka se podíval na Radima, pak na takřka vypitou láhev s vylouhovanou marihuanou, a ačkoli ještě nebyl Nový rok, předsevzal si, že návykové látky omezí.
„Jak poslal zprávu z nebe?“ vzpamatoval se jako první Ladislav nejstarší.
„No jak asi … mobilem!“ nechápal, co na tom nechápe jeho jmenovec.
„Ale to nepsal táta,“ snažila se o záchranu situace Zuzka.
„Jasně … někoho pověřil,“ vložil se do toho zcela nemístně Radim.
Zuzka pak všem vysvětlila, jakou má vánoční tradici a že letos jí na sms přišla odpověď.
Viky vděčně pohlédla na Jirku, ale ten jen rozpačitě zakroutil hlavou. Tohle se jí celý večer snažil říct. Že sim karta nebyla funkční.
Ukázalo se, že na sms ji odpověděl sympatický, rozvedený padesátník Pavel. Otec tří již dospělých dětí, kutil a zahrádkář. Teda ne že by ji tohle všechno stihl vyžvanit během těch několika nesmělých zpráv. To si ho jen Zuzka „prolustrovala“ na Facebooku.
Když dodala, „je to elektrikář,“ její otec Rudolf ji podpořil slovy, „Nečasová, už bylo na čase, třeba to mezi vámi zajiskří.“
„Ten by stál za hřích,“ přidala se k manželovi babička Pavlína. Všichni, kdo jí dobře znali, po ní šlehli pohledem.
„Na to zapomeň,“ pohrozila jí Viky a babuš došlo, že by na ní vnučka klidně vytáhla loňskou příhodu s doktorem přírodních věd. A představa, jak se na ní Ajfel seshora opovržlivě dívá, se jí moc nelíbila.
Viky naopak nikdy nezapomněla, jaké to bylo, když vyprovázela Jirku v noci k zamknutým vchodovým dveřím. Na jejich první líbání v přítmí chodby. Nezapomněl na něj ani Radim, který postával o dva metry dál u starých jasanových lyží a na mobilu pařil Call of Duty. A po očku sledoval, jestli kamarád postoupí na druhou metu. Jestli se jeho neposedné prstíky dostanou tam, kde spočívají prstíky miminka na tričku. Ten večer ještě ne. Když se tam o týden později opovážil zabloudit a prvně pohladil dívčí ňadro, považoval to za malý zázrak. Ale to samo sebou nebyl ten zázrak, o kterém jsem psal na začátku příběhu. Dokonce ani seznámení Zuzky s Pavlem nebylo dílem boží prozřetelnosti. To jen dal mobilní operátor do oběhu staré, léta nepoužívané číslo. I když kdo ví …?
Každopádně za velký zázrak lze považovat, že se napřesrok rodiny Nečasových a Mrázkových sešly u Zuzky v plném počtu a bez hádek a nevraživosti si užily Štědrý večer. I bez speciálního nápoje z domácí palírny Starého Jirky staršího.
Mé předchozí vánoční povídky:
PRÁVĚ TEĎ NEBO JENOM TAK
https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=780617
JITKO, NEMALUJ ČERTA NA ZEĎ
https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=781346
K BABIČKÁM SE NEČUCHÁ ANEB JAK VONÍ TCHÝNĚ
https://snitily.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795384
Za malý vánoční "zázrak" považuji i to, že kluci včera prvně hráli v družstvu mužů a svými góly přispěli k vítězství ve XXXV ročníku Vánočního turnaje v bendy hokejbalu.
