„Vy jste Snítilý a jdete k nám?“ zeptala se sestra. „Snítilý je můj táta, já jsem David.“ „Na operační sál máte chodit nalačno,“ pokračovala naštvaně. „Já jdu na preventivní prohlídku, kvůli nočním směnám a hluku," bránil jsem se.
NEMĚJ PÉČI, TADY TĚ VYLÉČÍ
Vešel jsem do prostorné čekárny a slušně pozdravil, „pomáhej Pánbůh ve spolek.“
Většina osazenstva si mě nechápavě prohlížela, jenom stará, shrbená babička v rohu ožila, „dejž to Pánbůh, mládenče,“ usmála se na mě bezzubým úsměvem.
Ještě než jsem se stihl usadit, rozlétly se dveře jedné z ordinací a v nich stálá vysoká, energická, odhadem padesátiletá sestra, „další!“ zavelela a už už se chtěla vrátit zpátky, když v tom si všimla mě. Letmo nakoukla do karty.
„Vy jste Snítilý a jdete k nám?“ zamířila na mě ukazováčkem s černě nalakovaným nehtem.
„Snítilý je můj táta, já jsem David,“ pokusil jsem se odlehčit stísněnou atmosféru. Leč má snaha se minula účinkem. Sestřin výraz se nezměnil.
Zakousl jsem se do chleba s řízkem a pak svačinu položil na židli, na kterou jsem si později chtěl sednout. Až si sundám bundu. V rachotě byl frmol a já se před odchodem k závodnímu lékaři nestihl najíst.
„Na operační sál máte chodit nalačno,“ vyjela po mně sestra.
„Na operační sál?“ nechápal jsem a ruka s bundou ustrnula v pohybu dvacet centimetrů od věšáku, „já jdu na preventivní prohlídku, kvůli nočním směnám, hluku a práci ve výškách,“ bránil jsem se.
„No, to si děláte srandu,“ ignorovala mou námitku a spustila další litanii, „hubu mastnou od vepřovýho a ještě si vezme triko s límečkem,“ přiskočila ke mně a názorně mě zatahala za ten límeček, aby to ostatním pacientům bylo dostatečně jasné, „to ho snad chcete mít od krve?“
Tupě jsem na ni zíral neschopen slova.
„Máte doufám odvoz?“ vyptávala se, zatímco mi krejčovským metrem měřila obvod krku a hlavy.
„Přijel jsem autem,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„Chlape, vy jste fakt retard!“ už jí tekly nervy, „neptám se, jak jste přijel, ale kdo Vás odveze?“
„Já se odvezu,“ namítl jsem chabě.
„Vy snad nevíte, že po amputaci hlavy nesmíte 24 hodin řídit? Zaměstnavatel Vám přece musel dát přesné instrukce.“
„Ale já nechci amputovat hlavu,“ namítl jsem logicky, „copak ze mě bude … nějakej bezmozek?“
„To jste si měl rozmyslet dřív,“ luskla prsty sestra a já pocítil, jak mě zezadu chytly dva páry silných rukou. Zmateně jsem se rozhlížel. Nalevo chlap jak hora, napravo ještě větší hora. Drtili mě svými obrovskými tlapami a táhli do ordinace. Ostatní pacienti lhostejně přihlíželi, jak vzpírám chodidla o futra a snažím se vyškubnout z jejich sevření. Na krátký okamžik se zdálo, že bych snad mohl svou hlavu i ubránit, ale pak mě ta přívětivá babuš přetáhla dřevěnou holí přes lýtkovou kost a já se, skučíc bolestí, ocitl ve velkém křesle podobném zubařskému. Jenže tohle na rozdíl od stomatologického, mělo opěrky na nohy i ruce opatřené koženými řemeny a nad hlavou jsem neměl světlo a vrtačku, ale masivní kotoučovou pilu. Motor pily nahodil doktor ihned poté, co mě zřízenci znehybnili. Zuřivě jsem sebou škubal, seč mi řemeny dovolily, ale pila se neúprosně blížila k mému krku. Zbývalo posledních pár centimetrů, když motor ztichnul. Kotouč se stále ještě setrvačností točil, zatímco já na prázdno polykal. Rachot pily vystřídal jiný stejně nepříjemný zvuk, který se ale nezařezával do kůže a kostí, ale do mozku. Doktor i zřízenci po sobě nevěřícně pokukovali. Zaskočeni a vyrušeni hledali, odkud zvuk přichází.
„Do prdele práce, byli jsme takhle blízko,“ strhnul si doktor roušku a mrsknul s ní vztekle o zem a pak po ní ještě dupal.
Zřízenec mi rozvázal řemen na levé ruce, „no tak dělej, mladej,“ vyzval mě a já stále zkoprnělý strachy netušil, co po mně chce. Nakonec mi to docvaklo. Levačka zakroužila vzduchem a zamáčkla dotírající budík. Vzbudil jsem se zalitý potem, ale s hlavou na svém místě. Asi bych měl uvažovat o změně zaměstnání, posteskl jsem si hořce a vylezl z pelechu.
Příště: Zápisky z rachoty: První výpověď je nejtěžší.
