Kterak Čoudek dealoval novou a ještě účinnější viagru

Vrána nemohl najít klíče. Když je našel, spadly mu na zem a pak se pro změnu nemohl trefit do klíčové dírky. Čoudek se zajíkal smíchy. „Čemu se směješ, ty vole?“ Tázal se přátelsky proto Čoudek po pravdě odpověděl, „Vám, vy vole.“

KTERAK ČOUDEK DEALOVAL NOVOU A JEŠTĚ ÚČINNĚJŠÍ VIAGRU

Čoudek sedl na kolo a vydal se vstříc příslibu soulože do 27 kilometrů vzdálené obce Budislav. Když tam o hodinu později dorazil, před domem, kde jedna z jeho nových přítelkyň bydlela, ho odchytl postarší, bodrý občan.

„Že ty seš ten Čoudek?“ spustil pantáta.

„No, to jsem já,“ přikývl nejistě, neboť netušil, zda se za přátelským vzezřením neskrývá nějaký Zoro mstitel, jemuž svedl dceru či manželku.

„Já jsem Blanky tata,“ představil se krátce, vytrhl mu kolo z ruky a opřel ho o plot.

„Blani!“ zařval směrem k otevřenému oknu.

Roztoužená a nedočkavá Blanka vykoukla ven a otráveně vyprskla, „co je?“ Poté, co spatřila Čoudka, si bezděčně upravila vlasy.

„Ahoj,“ zatrylkovala, „hned jsem u tebe, půjdeme se projít,“ ujistila ho. Nejraději by i dodala, že si pod sukni nevzala kalhotky, ale táta by ji tu holou řiť hned zmaloval.

„Ukliď Čoudkovi kolo,“ bafl ho pantáta kolem ramen, „ukážu mu, kde tady máme hospodu.“

Starej Vrána nejenže mu ukázal hospodu, ale též ho pořádně opil. Blanka byla nejstarší ze tří dcer a jemu evidentně chyběl mužský parťák.

Čoudkovi zase chyběl otcovský vzor, jelikož biologický dárce spermatu byl alkoholik a loser, který jen málokdy něco dotáhl do zdárného konce. Světlou výjimkou byl v kriminále provedený pokus o sebevraždu.

Po čtvrtém kousku Vránovi vyhládlo. „Dám si něco do zobáku, máš na něco chuť?“ mrknul na Čoudka.

Měl jsem chuť na Blanku, připomněl si Čoudek důvod návštěvy. Nahlas pak dodal, „hlad je převlečená žízeň,“ a s díky nabídku odmítl.

Vrána jídelní lístek ignoroval, a coby štamgast nahlásil hospodskému, „nebožka má krámy, tak budu solidární a dám si rajskou.“

K domku Vránových se vrátili až za tmy, řádně podroušení. Vrána drahnou chvíli nemohl po kapsách najít klíče od vrat. Když je konečně našel, tak mu spadly na zem a poté, co je zvedl, se pro změnu nemohl trefit do klíčové dírky. Čoudek se zajíkal smíchy.

„Čemu se směješ, ty vole?“ zajímalo Vránu.

Jelikož se tázal přátelsky, Čoudek po pravdě odpověděl, „Vám, vy vole.“

„Víš co,“ zaleskly se mu dojetím oči, „klidně mi tykej, já jsem Dan.“

„Já jsem Dan,“ zopakoval po něm Čoudek, když přijal nabízenou pravici.

„Já jsem Dan,“ vedl si svou Vrána.

Nejspíš by se dohadovali až do rána, kdyby nebožka Vránová neotevřela vrata. „oba jste Danielové, zlití jak Dáni,“ vysvětlila jim a mladšímu z nich podala kolo, „zvládneš dojet domů nebo chceš spát na seně?“

Čoudek ji přelétl skelným pohledem a v duchu konstatoval, že po třech dětech má stále šukadelickou figuru. To po ní se Blanka vyvedla. Ten Vrána je ale šťastnej opeřenec.

„Bez problému,“ ujistil ji Čoudek a se značnými problémy přehodil nohu přes štangli, nasedl a šlápl do pedálů, „s pánembohem, panímámo.“ 

„Čoudku, jedeš na Proseč, Litomyšl je na druhý straně,“ stihla ho ještě upozornit Vránová.   

Čoudkův poměr s Blankou nevydržel ani do žní, ale jeho oboustranně adoptivní, otcovsko-synovský vztah s Vránou trval až do jeho předčasné tragické smrti. Starší Dan tomu mladšímu dokonce zařídil práci u nich ve firmě a tak se z Čoudka nakrátko stal řidič z povolání. Vrána coby bývalý kamioňák mezinárodní dopravy na stará kolena skončil coby řidič u stavební firmy. Jelikož majitelem byl jeho bratr Pítr, sehnal práci i pro Čoudka. I on si zakrátko za volantem multikáry připadal jako trucker. Všichni ti bývalí i aktivní řidiči se scházeli každý první pátek v měsíci na pivo. I Čoudek se k nim čas od času připojil. Pokud zrovna nerazil s kámošem Červem lézt na Ostaš. Červ ho zasvěcoval do tajů skalního lezení a Čoudka to chytlo natolik, že zanedbával hospodu i hulení. Tentokrát ho ale vytrvalé dešťové přeháňky zahnaly do hospody. Měl rád tu atmosféru, dohadování, překřikování a notoricky známé historky zpoza volantu. Jak se Ondrušův nový kolega šel během tankování nafty jen tak v trenkách vychcat a Ondruš v domnění, že stále ještě nad kabinou spí, mezitím z pumpy odjel. Nebo jak Vránu, kterému přezdívali Havranpírko (jeho starší a hezčí bratr byl samozřejmě Sokol), nechtěl na hraničním přechodu Brest pustit celník bez úplatku.

„Pořád jsem mu lámanou ruštinou vysvětloval, že žádný prachy nemám. A on ukazoval, že chce toho walkmana. A já na to, toho ti nedám. Nakonec mě osvítil Duch svatý a vzpomněl jsem si, že mám pod sedadlem plechovky solviny Solvex. Tak jsem mu je se slovy, to je výborný lančmít, nabídl. Za studena na chleba nebo ohřát na pánev, namlsal jsem ho. Nenažranec si vzal čtyři plechovky a já mohl projet.“

Ten večer, ale zábava za stolem vázla, neboť po dlouhé době dorazil v kolektivu neoblíbený rejpal Marcel Motyka. Byl to takový ten typ, všechno vím, všechno znám. Rád poslouchal sám sebe a názory druhých mu byly ukradené. Čoudek věděl od Pítra, že právě Havranpírko na něj má největší alergii. V minulosti spolu měli nějaký zásadní konflikt, ale netušil, o co šlo. Vrána byl jeho přítomností a hlavně rozumy, co tu rozséval, natolik rozrušen, že si k pivu objednal sklenici vody, aby mohl zapít prášky na uklidnění. Lékařů se bál jak čert kříže a tak používal pouze bez předpisu dostupný přírodní extrakt. Baldriparan měl vymačkaný v malé plastové krabičce bez popisku, ale jaksi nepočítal s tím, že je pozorně sledován Motykou a ten, že do něj bude kopat hlava nehlava.

„Copak … zdravíčko neslouží?“ zaujala ho modrá tableta.

„Hleď si svýho,“ odsekl popuzeně.

Já jen aby Marie neovdověla,“ dělal si starosti.

Vrána už se nadechoval, že ho pošle do řiti či jiné díry, když v tom zasáhl Čoudek. Napadlo ho, že Baldriparan promění v Solvex a z Motyky udělá nenažrance, co dostane, co si zaslouží.

Položil Vránovi rozvážně ruku na rameno a pravil, „víte, pane Motyko, taková krásná, čtyřicetiletá žena je v plném sexuální rozpuku. A když to chce pětkrát za noc, musíte si trochu pomoct.“

Vrána, Pítr, Motyka i všichni ostatní na něj tázavě zírali.

„Co je to za prášky, Havranpírko?“ rozsekl to Motyka.

„Přemýšlejte, modrá pilulka,“ přispěchal opět Čoudek na pomoc. „Dneska se k nim totiž ještě přidá sousedka, fakt šťabajzna.“ Jen co to Čoudek vyslovil, došlo mu, že tohle už bylo trochu přes hraniční čáru. Ale vzhledem k tomu, že všichni byli už řádně pod parou, nikdo se nad tím nepozastavil. Viagra byla tehdy úplnou novinkou a kolovalo o ní množství fám. Ať už pozitivních nebo negativních.

Vrána nevěděl, jestli má Čoudka proplesknout, že veřejně zpochybňuje jeho schopnost opakované erekce. Nebo mu má být vděčný, že z něj zároveň dělá i kance, co zvládne dvě ženy najednou. S jistotou věděl jenom to, že když už Čoudek otevře tu svoji hubu nevymáchanou, mele pěkný hovna a zpravidla má v záloze nějaký plán. Zdálo se, že Motyka spolkl jeho návnadu i s navijákem.

„Takže jsi zašel za doktorem, že ti nestojí pinďour?“ zajímalo Arnošta.

„Ne,“ odmítl rázně Vrána.

„Tak to kecáš, protože Viagra je prej jen na předpis,“ pustil se do něj znovu Motyka, „kde bys k ní jinak přišel?“

Čoudek byl znovu rychlejší, „mám kamaráda doktora, kterej ode mne bere jistý zboží …“

„My víme, že dealuješ drogy,“ ujistil ho Pítr.

„Gandža není droga nýbrž lék a já nedealuji, já jen uspokojuji potřeby řady přátel a známých,“ bránil svůj vedlejší džob Čoudek. A občas místo peněz dostanu jiné zboží.“

Později toho večera ho na záchodě u pisoáru oslovil Motyka, „můžeš mi taky sehnat ty pilulky?“ Při dotazu se na něj ani nepodíval, jen dál soustředěně hypnotizoval zeď.

Čoudek jeho postoj napodobil a stejně nenápadně při oklepávání odpověděl, „tak příští měsíc zase tady, ale připravte si pětikilo.“

„To je trochu moc, ne“ dělal drahoty Motyka.

„Nebo za čtyři sta namísto klasické Viagry, její vylepšená, testová verze. Na trh bude uvedena v roce 2002.“

Motykovi vůbec nepřišlo divné, že nová a lepší je levnější, než stará a ve své hamižnosti nabídku přijal.

Jakmile z hospy odešel, převyprávěl Čoudek jejich rozhovor chlapům u stolu a ti se mohli smíchy potrhat.

Vrána už jim mezitím stihl vyzradit, že žádnou Viagru nebere.

„Počkej a co mu teda prodáš, když ne ten Havranpírkuv přípravek na uklidnění?“ zajímalo Arnošta.

„Co já vím, třeba modrý lentilky,“ plácl nazdařbůh Čoudek.

A za měsíc skutečně do hospody přinesl malou plastovou krabičku. Na tiskárně v práci vyvedená etiketa se spoustou anglických názvů, obšlehnutých za slovníku, přidávala celé frašce na věrohodnosti. A uvnitř bylo 30 modrých lentilek.

„To ti nesežere,“ zpochybnil jeho plán Břeťa. Přesto si všichni u stolu svorně přáli opak a nedočkavě vyhlíželi, kdy dorazí ex-kolega chytrý jak Šalamounovo hovno. Motyka se někde zasekl a dorazil s víc jak hodinovým  zpožděním. Naivně se domníval, že mu Čoudek Viagru předá diskrétně, ale ten udělal samozřejmě přesný opak. Řetěz rukou mu prášky doručil na druhý konec stolu a opačným směrem putovaly dvě dvoustovky. Motyka si vzal jednu lentilku mezi palec a ukazovák a nedůvěřivě ji zkoumal.

„Takže ty jsi impotent?“ odváděl Arnošt pozornost od lentilek.

„Vůbec ne, nejsou pro mě, ale pro mýho šéfa,“ hájil funkčnost svého orgánu, „vysolí mi za ně litr,“ a přiznal, že je pořád stejný vydřiduch.

„A jaké je vlastně doporučené dávkování?“ zajímalo Pítra, neboť Motyka se po něm nepídil.

„Stačí jedna tableta hodinu před stykem,“ poučil ho Čoudek, „a zapít dostatečně vodou.“

„A asi nedrtit, že? Spíš spolknout celý, co?“ přisadil si Arnošt.

„Samozřejmě,“ dal mu Čoudek za pravdu. „Hlavně se nesmí cucat,“ připojil varování zdarma.

Motyka zbystřil, „proč se nesmí cucat?“

„Protože by ti ztvrdnul jazyk a ne péro,“ přispěchal s vysvětlením Vrána. 

Chlapi to brali jako kolektivní triumf. Potměšilá lež zvítězila nad blbostí a hamižností.

Čoudek se bohužel nikdy nedozvěděl, zda lentilky byly pro Motyku nebo pro jeho šéfa. Zrovna tak mu zůstala zatajena skutečnost, že zhýralý synek místního podnikatele si o 14 dní později ubalil hašišového jointa, jehož základem byla marihuana, kterou on sám poslal do oběhu. Devatenáctiletý Martin zmaštěný jak papír od sekaný, nedal s otcovým Audi A4 přednost Vránově Škodě 120.

Hned po pohřbu Čoudek odevzdal Pítrovi klíče od multikáry. Jednak si momentálně nebyl schopen sednout za volant a pak se taky provalilo, že vlastně nemá řidičský průkaz. Nějak na to při vstupním pohovoru nepřišla řeč a vzhledem k tomu, jak brilantně řídil, to nikoho ani nenapadlo. 

Ještě o šestnáct let později, když se na něj dcera Daniela obrátila s dotazem, „tati, můžu si koupit lentilky?“ se mu bolestí sevřelo hrdlo.  

Příště: Zápisky z rachoty: pořád nechápu, v čem je problém?