„Mami, kde je táta?“ zeptal se Dáda L. „Kde by byl, stojí před tebou,“ nechápala nejen L. „Ne, já myslím tátu Míru,“ překvapil mě zásadní informací. „Tak on sem chodí ňákej jinej taťka, když jsem na noční?“ „No jasně, táta Míra.“
Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 3
„Vstávej, debile,“ skákal po mně a posteli Dáda, s úsměvem od ucha k uchu.
Opět jsem si musel připomenout, že ve skutečnosti neví, co to slovo, které ho naučila sestřenice Kajka, znamená. A pokud se budu smát, bude ho opakovat i nadále. Proto jsem ono, „debile,“ bral jako standardní pozdrav. V některých rodinách tak otce oslovují i starší děti. Zpravidla ovšem polohlasně za jeho zády. Mimochodem mého kolegu oslovuje manželka na veřejnosti čurbile. Z jakých vulgarismů tato zkomolenina pochází, si jistě domyslíte.
Ale zpátky do postele. Měl jsem za sebou tři dvanáctky denní a tři noční. A vzbudit před obědem jsem chtěl jenom proto, že jsem potřeboval jet makat na barák, který jsme po vyhrané soudní při konečně mohli začít stavět. Jen vzhledem ke všem penále a pokutám už to nebyla stavba na klíč. Ze stavby jsem pak večer mířil rovnou do hospody. Nikoli však proto, abych si vylil hlavu, ale proto, aby si ji mohli vylít jiní. Jeden ze dvou vedlejšáků, které jsem kvůli dluhům vzal, bylo pinglování u kamaráda v hospodě. Občas, když se mi sešly směny v práci i v hospodě najednou, jsem musel do tiskárny už ve tři ráno, abych mohl ve čtyři odpoledne vypadnout a přesunout se autem do 38 kilometrů vzdálené hospody, kde jsem byl od pěti až do zavíračky. Takhle jsem jel už osm měsíců v kuse, takže jsem si připadal jako zombie. Do toho jsem samozřejmě ještě řešil prodej bytu, který jsme měli sotva pár měsíců a následný přesun do nedostavěného domu. Spal jsem průměrně 4 hodiny denně a moje spotřeba kafe, Coly, Red Bullu a Speedu byla tudíž enormní.
Zívajíc jsem z ložnice zamířil do kuchyně. Cestou můj zrak ještě spočinul na Majkym spícím v postýlce. Na světě je už tři měsíce a já ještě ani neměl možnost si ho pořádně pochovat. Pokaždé když ho zvednu, tak řve jak tur. Což je zřejmě dáno tím, že spí, když odjíždím a spí, i když se vracím. Takže jsem pro něj cizí člověk.
„Mami, kde je táta?“ zeptal se Dáda L., když jsem se došoural do kuchyně.
„Kde by byl, stojí před tebou,“ nechápala nejen L.
„Ne, já myslím tátu, kde je a kdy přijde?“ vedl si dál svou.
„No tady,“ ukázala na mě, což už mi přišlo jako dostatečná nápověda.
„Ne, já myslím tátu Míru,“ překvapil mě zásadní informací.
„Jakýho tátu Míru?“ předváděla výkon hodný Zlatého Globu i Oskara L.
„No, tak moment,“ vložil jsem se do toho a zvednul Dádu z velké, plastové Tatrovky do náruče.
„Tak on sem chodí ňákej jinej taťka, když jsem na noční?“
Dádovi to přišlo děsně vtipný, „no jasně, táta Míra.“
A koho máš radši, mě nebo tátu Míru?“
„Tátu Míru,“ culil se.
Na následující otázku jsem odpověď znal, ale musel jsem se zeptat, „a kdo má většího pinďoura?“
„Táta Míra,“ opakoval jak kolovrátek.
„A kdo je větší debil?“
„Ty,“ překvapil. To jsem tak úplně nečekal. Navíc už jsem si nebyl zas tak jistej, že neví, co to slovo znamená.
Později jsem se „musel“ spokojit s vysvětlením, že tátu Míru mu rovněž naočkovala Kajka. Neboť to byl bratr sestřina manžela (čti švagr) a ten Kajce pravidelně věšel na nos bulíky, že on je jejím pravým tatínkem. Tohle vysvětlení mě samozřejmě úplně neuspokojilo a tak jsem byl ve střehu. Obzvláště potom, co jsem si postavil židli pod skříň s pojistkami a zatím co jsem se v nich hrabal, Dáda mi pod židli přistavil svoji plastovou Tatrovku. Nebudu Vám lhát, pěkně jsem si nabil hubu a pojal podezření, že se mě ti dva chtějí zbavit.
