„Já až budu velkej, budu hrát za Kometu Brno.“ začal Domča. „To já až budu velkej, tak půjdu do Carolíny,“ kontroval Majky. Myslel samozřejmě Hurricanes v NHL. Domča netušíc o čem je řeč, prohlásil, „tak tuhle holku neznám."
Hokejový táta 14 – přepište dějiny maloměsta.
Vzal jsem termosku s čajem, Colu, piškoty a vyrazili jsme na procházku kolem stadionu. Měl jsem necelou hodinu na to, abych Majkyho přepnul z modu hromádka neštěstí do modu lapač puků. Po prohře s Chrudimí za 2011, s bolavým žaludkem a hlavou, měl hájit bránu 2010 proti obávanému pardubickému Áčku. Popíjeli jsme ten zelený čaj prokládaný hlty Coly a k tomu přikusovali sladké piškoty. Už mi bylo jasné, že ta bolest z předchozího týdne nebyla náhodná. Na vině byla pošramocená psychika. Majky není zrovna sdílný a tak jsem mluvil o všem možném a do hovoru jen tak mimochodem vkládal i dotazy, na které jsem potřeboval znát odpověď.
„Co kdybys zítra na ten zápas za 2009 do Chocně nejel a radši si odpočinul?“ Vděčně přikývl.
„Tak já to domluvím s trenérem, má tam Filipa, takže se nic neděje. Ale teď se budeš muset sebrat a zabojovat proti San Piegu, hrajou se dva zápasy najednou a jiný gólmany než tebe a Vojtu tu nemáme.“
Opět pouze přikývl a já se dal na modlení. Nějakých dvacet minut před nástupem na led jsem uviděl brankáře Pardubic, jak se láduje párkem v rohlíku.
„To bude rozhodující faktor našeho vítězství,“ upozornil jsem na tuto skutečnost i ostatní rodiče. Což bylo samozřejmě pouze zbožné přání.
„Pardubice jsme, co si pamatuji, nikdy neporazili,“ připomněl nám děda našeho obránce. V rodině měli ještě další tři hokejisty a jednu hokejistku, tak jistě věděl, o čem mluví.
Úvodní minuty ukázaly, že nic není nemožné, naši brzy vedli 5:2. Pardubičtí byli zaskočeni a zareagovali přitvrzením hry. Naši si to samozřejmě nenechali líbit a opláceli stejnou mincí. Takový hokej už se mi nelíbil. Rozhodčí měl plné ruce práce a pískl pro obě strany 3 nájezdy. Oba brankáři pustili po jednom gólu. Jeden z těch faulů byl i na Majkyho. Chytil přízemní střelu do lapačky a než zasáhl rozhodčí, soupeř ho třikrát přes ruku přetáhl hokejkou. Po jedenom z našich faulů zůstal hráč z Pardubic ležet u mantinelu. Pokud některé situace byly sporné, tak tentokrát už to bylo na hraně a o správnosti trestného nájezdu nemohl pochybovat nikdo. Majky ho naštěstí vychytal a udržel nás s náskokem ve hře o vítězství. Za celý zápas udělal dva kiksy. Prvně hokejkou při rozehrávce promáchl, ale ještě stačil puk přikrýt lapačkou. V tom druhém případě zůstal puk dva metry od naší brány při signalizaci výměny hráčů. Logicky nepředpokládal, že střídající pardubický hráč bude u puku dřív než naši. Zvlášť když to mají o notný kus blíž. Jenže přesně to se stalo a padl z toho vyrovnávací gól na 8:8. Přitom stačilo jen vyjet z brány a puk odpálit. Jenže po bitvě je každý generál.
V závěru ještě následoval jeden zákrok u mantinelu, ale tentokrát hodně přifilmovaný a rozhodčí ho proto nepískl. Ale protože se hráč nezvedal a trenér soupeře mohutně vyřvával a domáhal se spravedlnosti, svoje původní rozhodnutí změnil. Majky čtvrtý nájezd v zápase (a šestý toho dne) vychytal a naši vzápětí střelili vítězný gól. Nemožné se stalo skutečností. A Majky v té euforii, stejně jako předtím rozhodčí, změnil své rozhodnutí a chtěl druhý den nastoupit i za 2009 v Chocni.
V autobuse se posadil vedle kamaráda Dominika a vedli vzrušenou debatu o předchozích dvou zápasech i plánech do budoucna.
„Já až budu velkej, budu hrát za Kometu Brno,“ nastínil Majkymu své plány Dominik.
„To já až budu velkej, tak půjdu do Carolíny,“ prohlásil Majky. Což pro mě nebyla až tak překvapivá informace. Tým Carolina Hurricanes velebil od té doby, co do něj přestoupil jeho oblíbenec mezi gólmany Petr Mrázek. Problém byl, že v první třídě neměl ten správný emerický přízvuk, takže název vyslovoval tak, jak ho četl.
A jelikož Dominik nesledoval NHL vůbec, po jeho vyjádření dlouho mlčel, než nás kolem sedící rozsekal přiznáním, „tak tuhle holku neznám.“
Po návratu domů si Majky namísto oběda vzal do ruky jen toust a zamířil rovnou do tělocvičny, kde několik hodin trénoval střelbu a házel si tenisáky o zeď. Sám. Stále jsem mu hledal nová a nová cvičení na koordinaci a postřeh a on je pořád dokola piloval. Jeho tréninková morálka mi přišla na sedmiletého caparta až neskutečná a trochu jsem se obával, zda to nepřehání. Ale když jsem zapátral a přečetl si zpovědi mnohých našich bývalých hokejistů, zjistil jsem, že to měli podobně. Hokej je prostě bavil a tak ho hráli před i po tréninku. Klidně každý den. Podstatné bylo, že je nikdo nenutil, ale byla to čistě jejich volba. Ale nesměli samozřejmě moc zanedbávat školu. Což v Majkyho případě znamenalo, co nejdřív naškrábat úkoly a hurá na led, trávu, asfalt či beton. O správnosti jeho počínání mě ještě víc přesvědčila videa s trenérem a mentálním koučem Mariánem Jelínkem.
Naproti tomu Dáda, který zápasy nehrál, byl schopen si celý den stavět Lego. Kolikrát se ani nestihl převléknout z pyžama a najíst. A když jsem mu řekl, že by si měl jít taky na hoďku zatrénovat, zdálo se mu o čertech. Rozdílnější už prostě být nemohli.
