David a Goliášové II. (fotoblog)

Když se Majkymu naskytla možnost chytat za Dynama Pardubice, kladl jsem mu na srdce, aby nemachroval. Odkýval mi to a za chvíli slyším, jak řve na staršího bratra, „s kým si myslíš, že mluvíš? Řekni mi, cos v životě dokázal?"

David a Goliášové II. (fotoblog)

Loňský první díl končil v momentě, kdy Majky oslavil desáté narozeniny a společně se starším bratrem Davidem vyhlíželi konec covidových restrikcí. Ilegální tréninky s partou podobně smýšlejících kamarádů v naší tělocvičně, v lese či na hokejbalovém hřišti byly minulostí. Paradoxní bylo, že vlastně trénovali víc než kdy předtím. Zvláště David, který nikdy nebyl velký sportovec. Tehdy dokonce vyhrál dvě po sobě jdoucí trenérské výzvy (během měsíce hlásili trenérům počet zvládnutých cviků a sportovních aktivit) na hokeji i hokejbale.

Den desátý: 400 dřepů, 2000 přeskoků přes švihadlo, 250 kliků, 5 km chůze a otužování. Podobné zápisky přibývaly den co den.   

Přesto nám den po vydání blogu David a Goliášové starší syn oznámil, že s hokejem končí. Důvod nám neřekl, ale nebylo to pro nás až takové překvapení. Hra samotná ho pořád bavila, ale vzhledem k tomu, že v týmu byly tři gólmani a on byl „služebně nejmladší“, většinu zápasů proseděl na střídačce. Ač za dva roky udělal velký progres, nemohl dohnat konkurenty, kteří s hokejem začali o pět let dřív. Nedělali jsme z toho žádnou tragédii, protože i kdyby byl sebetalentovanější (což nebyl), s vrozenou srdeční vadou by stejně sport na nejvyšší úrovni dělat nemohl. Naproti tomu u hokejbalu setrval a dostával tam příležitostí víc než dost.

Majkymu v jarní přípravě trenéři dovolili trénovat se třemi kategoriemi, a tak absolvoval první trénink jako hráč v poli a pak šel hned chytat za o dva roky starší a následně i za o čtyři roky starší. Zprvu na něj ti nejstarší koukali dost nevěřícně, ale když předvedl, že je dokáže vychytat, tak ho mezi sebe přijali. Když jsem ho po trénincích vyzvedával, zalitý potem se na mě obrátil s prosbou, „tati, já bych něco chtěl.“

Předpokládal jsem, že bude chtít koupit „za odměnu“ Coca-Colu či nějakou sušenku.

„A co bys chtěl?“ sahal jsem po peněžence.

„Já bych si chtěl jít zaběhat,“ naprosto mě odzbrojil. 

První zápas po půlroční pauze sehrál Majky jako útočník na hokejbalovém turnaji přípravek (roč. 2010 a ml.) poslední květnovou sobotu 2021. Nastoupil i přesto, že si v týdnu zablokoval žebra a nemohl zvednout ruku nad úroveň ramen. Jelikož byl zafačován tejpy, radil jsem mu, ať nestřílí, ale spíš tvoří hru a nahrává. Kupodivu poslechl a nahrál spoluhráčům na prvních pět gólů. Pak už byl v takovém transu, že omezení a bolest vytěsnil a během dalších třech zápasů sypal góly a asistence jak na běžícím pásu. Na celkovém skóre 45:3 se podílel 21 góly a 16 asistencemi.

Na závěrečném turnaji mladších žáků se Majky opět představil i jako gólman. Nastoupil místo bráchy,  a tak se David, který předtím vychytal jediné čisté konto dne, mohl v posledním zápase sezóny radovat z gólů a asistence. Na podzim Davida čekal ve třinácti letech přestup do kategorie starších žáků.

Kategorie třináctiletých měla před vysvědčením i svůj výběrový kemp. Kemp byl vyřazovací a ti, co postoupili dál, se zúčastnili dalších dvou kol, při kterých se výběr zužoval a trenér vybíral, kdo bude reprezentovat náš kraj na republikovém turnaji. Dáda i Majky byli ve výběru jako gólmani i hráči a postupně absolvovali všechna tři kola (Majky jako jediný desetiletý).

Do finálového turnaje se ani jeden z nich nedostal. Dáda tu zprávu přijal se stoickým klidem, ale Majky to nesl těžce. Hrál dobře, ale chyběli mu centimetry a kila.

Chuť na sobě pracovat naštěstí neztratil a o prázdninách absolvoval další dva týdenní kempy hokejbalové a dva hokejové. Jen jeden z nich byl přitom v jeho věkové kategorii. Ačkoli nesplňoval požadované "parametry", dostal výjimku a vzali ho jako gólmana i na kemp chlapců do patnácti a dívek do šestnácti let.

Hokejovou sezónu zahájil koncem srpna při přátelském utkání v bráně, ale protože v kádru mladších žáků (2009-2010) měli málo hráčů, nový šéftrenér chtěl sestavu doplnit o jednoho útočníka ročníku 2011. Přestože Majky předchozí tři sezóny chytal a v poli hrál tak 1–2krát za sezónu (i tak stihl dát v jednom zápase 10 gólů a na 4 nahrát), dal šanci právě jemu. Jen ve třetí lajně na pár minut, ale nějak se začít musí. Ve dvou přátelácích dal 2 góly a na 3 nahrál. Skóroval i v prvním mistrovském zápase proti druhému nejlepšímu družstvu našeho kraje. Následně ve své kategorii předvedl haškovský výkon, když nás soupeř v poměru střel přestřílel 70:7. V první třetině naši ani jednou nevystřelili na bránu. Majky z té nadílky pustil jen 6 gólů, přičemž většina byla z dorážek. Obzvlášť jeden jeho zákrok byl kuriózní. Hokejkou zastavil střelu z dálky, ale při rozehrávce mu puk sjel z čepele a nahrát útočníkovi soupeře. Ten jel díky jeho chybě sám na bránu, ale Majky jeho střelu chytil do lapačky. I přes tristní kolektivní výkon (výsledek 1:6) byli v šatně všichni hráči a trenéři nad míru spokojení. Úsměvy od ucha k uchu. Jediný, kdo v rohu tesknil, byl Majky, protože prohry odjakživa nesnášel.

Slušně rozjetou sezónu si o 4 dny později zkomplikoval, když si díky šikaně staršího spoluhráče přivodil další tržnou ránu určenou k šití. O prázdninách to byla rozseklá hlava, tentokrát koleno v čéšce. Už jsem ho podezříval, jestli není slávista. Tedy sešívanej. Kvůli čtvrtečnímu zranění přišel o víkendový turnaj v hokejbale a dva hokejové zápasy u svých i starších. Se sešitým kolenem přesto už v neděli tajně trénoval na hřišti a následující víkend (i přes máminy protesty) prvně nastoupil za starší žáky v hokejbale. A protože na hokeji měli málo hráčů, hodinu poté, co dohrál hokejbal proti o tři, čtyři roky starším, už lítal po ledě na bruslích. Samozřejmě jsem si byl vědom, že to je risk a že by mu stehy mohly prasknout (opět pomohl tejp), ale udržet tohle dítě v klidu je prostě nemožné. A já nemám to srdce mu sport zakazovat. 

V následujících týdnech hrál za přípravky (2011), mladší (2009 a ml.) a starší žáky (2007 a ml.) hokejbal ...

… a za (2011 a mladší žáky 2009-10) hokej. Někteří hokejoví trenéři ale měli námitky, že na zápasy přijíždí rovnou z turnajů v hokejbale a postupně ho ve starších přestali stavět. U mladších byl trenér shovívavější a bral v potaz, že je trošku jiný. I když dopoledne odehrál 4-5 zápasů v hokejbale, odpoledne na ledě byl pořád nejrychlejší z týmu a dal i nejvíc gólů. Přestože se v sezóně už do brány natrvalo nevrátil, 8.11. nás telefonicky oslovilo Dynamo Pardubice, že by ho rádi viděli u nich na tréninku.

O dva dny později v půlce první tréninkové jednotky v dresu Dynama mu trenéři nabídli, jestli by za Pardubice  nechtěl chytat. Protože šlo o jinou soutěž, než ve které se potkávali jako soupeři, kluby se mezi sebou domluvily a Majky po dalším tréninku za Pardubice 13.11. nastoupil v přátelském utkání. A 18.11. natáhl pardubický dres na turnaji v Praze. 

Aby se s novými spoluhráči sehrál a sblížil, začal jsem ho jednou týdně do krajského města na tréninky vozit. Na místo třech kilometrů, co chodil doma na zimák a zpátky pěšky, 130 km autem. A kolikrát se ještě při návratu z Pardubic rozhoupal a šel hned trénovat i jako hráč na domácí led. 

Přestože jsme v tu chvíli už považovali kapitolu útočník ve starších za uzavřenou, Majky bez našeho vědomí kývl na návrat. Družstvo bojovalo o postup do nadstavby a marodka se kvůli covidu plnila.

Nečekanou příležitost mu během vánočních svátků poskytl i trenér Pardubic. Poté, co za ně odchytal turnaj v Jaroměři, nastoupil druhý den jako centr třetí lajny na slavném Bartoňově memoriálu. 49. ročník domácí opanovali, když ve finále porazili Mountfield Hradec Králové.  

Při druhém pokusu prosadit se jako útočník v mladších žácích už Majky nevynechal jediný zápas a hlavně se ze třetí lajny postupně prokousal do druhé a v závěru sezóny i do první. Tím, jak dostával víc prostoru, tak mu samozřejmě naskakovaly góly a asistence (nejlépe 2+4). Nejvíc si považoval asistence a dvou gólů, které dal Bílým tygrům Liberec a samozřejmě gólů a asistence Pardubicím. Se svými 27 kily a 133 cm byl snadným terčem obránců. Ale postupně se otrkal a našel způsob, jak vyzrát na kluky o dvě hlavy větší a 20-30 kilo těžší.  

Nikdy však ani na okamžik nezapochyboval, že jeho místo na hokeji je v bráně. To, že si čas od času zahrál v útoku, bral jen jako zpestření. V únoru se dočkal nominace na kemp VTM (výchova talentované mládeže) Pardubického kraje, kde se po delší době zase předvedl v gólmanské výstroji.

A v závěru sezóny se do „kasy“ opět vrátil na mezinárodním turnaji v Belgii. V sedmi utkáních pětkrát udržel čisté konto a ve finále s německým týmem Young Roosters Iserlohn po remíze 2:2 vychytal dva ze tří nájezdů a mohl s kamarády slavit vítězství.

V hokejbale měl priority nastavené přesně naopak. Rád chytal, ale to by pro něj byla příliš snadná cesta a minimální výzva: dělat to samé na ledě i na plastu. Proto dva dny po návratu z Belgie už řádil na prvním jarním turnaji v hokejbale. 22 přesných zásahů ve třech zápasech značí, že souboje s vrstevníky ho výkonnostně moc neposunou. Naštěstí si výborně vedl i v mladších žácích. Jen v těch starších se trápil stejně jako celý tým.

Majkyho druhý pokus dostat se do hokejbalového výběru Pardubického kraje v kategorii třináctiletých už byl trošku úspěšnější. Tentokrát netříštil pozornost trenérů, soustředil se jen na post útočníka a dočkal se nominace na Pardubický pohár starších žáků.   

Následně dostal ze svazu další nominaci a zúčastnil se tréninku a přátelského zápasu proti starším žákům z Pardubic.

Po zápase si trenéři zvali jednotlivé hráče na krátký pohovor a oznamovali jim, kdo na celorepublikový turnaj postupuje a kdo naopak vypadavá. Majky přišel na řadu jako poslední a zbylo na něj jen místo náhradníka.

V rámci přípravy na další sezónu se zúčastnil hokejbalového kempu talentované mládeže U13, zachytal si na mezinárodním kempu dívek U16 proti Velké Británii a před hokejovým kempem ještě stihl kemp rozvoje dovedností (chlapců U15 a dívek U16).

Koncem srpna se rozjela nová sezóna a Majky do ní opět vlétl po hlavě. V přátelských zápasech naskočil za mladší žáky jako gólman (1x inkasoval) a hned poté za starší jako hráč. Ač měl hráčské brusle na nohou poprvé po půlroční pauze, na ledě se neztratil a dal i gól.     

A co bude dál …? To už z velké části záleží na něm.

První díl David a Goliášové a povídky Hokejový táta naleznete zde: 

https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123520