Vypravila jsem se na druhou návštěvu úřadu práce v tomto roce. Po velmi tristní zkušenosti z minula jsem byla velmi skeptická, ovšem stačí jeden mladý, sexy muž a člověk si rázem připadá jako v pohádce. Ano, vše je o lidech...
Shrňme si fakta - minule mě paní při registraci poslala do háje se smlouvou do nového zaměstnání, přičemž smlouvu z ukončeného nekompromisně vyžadovala, jako výraz nejvyšší drzosti brala můj odjezd na dovolenou a domluvila mi schůzku ke zprostředkování zaměstnání čtrnáct dní před nástupem do nové práce. Dostala jsem rozkaz přinést SMLOUVU ZE STARÉHO ZAMĚSTNÁNÍ PRÁVĚ NA TUTO SCHŮZKU.
Zuřivě jsem prohledala celý byt a našla všechny smlouvy a lejstra deset let staré, ovšem takhle jediná zmizela v časoprostoru. Ze zoufalství jsem tedy došla k závěru, že pokud budou trvat na svém, sdělím jím s úšklebkem největšího frajera, že se na jejich evidenci můžu krajc vajc a zdravotní si zaplatím ze svého. Za ty nervy mi to nestojí.
Ovšem jako se některé dny pokazí všechno, na co sáhnu, dnes to vypadá na den zcela opačný. Už na parkovišti před úřadem (obvykle beznadějně nacpaném) ukořistím krásné místo hned před vchodem. Vlezu dovnitř a nejdřív se leknu, jestli mají vůbec úřední hodiny. Ve věčně přecpané chodbě ani jeden uchazeč a já jsem první na řadě. Zjistím navíc, že mám tentokrát jít do dveří číslo 33 a ne do 34 - příjemná změna, aspoň se nebudu muset zase dohadovat s tou mahagonovou nádherou.
Mimoděk nakouknu prosklenou částí do dveří číslo 33 a naštvaně si říkám, proč už deset minut civím na chodbě. Vevnitř evidentně žádný uchazeč, tak proč mě sakra nemůžou zavolat?? Nesnáším jakékoliv čekání kdekoliv, to je moje odvěká slabost - ve frontě, dopravní zácpě nebo čekárně mám vždycky po pěti minutách pocit, že prasknu vzteky. Ovšem zvykej si, holka, v životě se ještě načekáš a některé věci prostě neuspěcháš, i kdyby ses postavila na hlavu a odpichovala ušima. A pak! Pak ho uvidím! Mladý, sympatický, sexy muž za stolem pro úředníky. Nešálí mě zrak? Kde se tam vzal? TO je zaměstnanec? Ó bože, dej, ať se dostanu k němu. V duchu kasám rukávy a chystám se mu to nandat, kdyby snad měl nutkání se mnou jednat jako s dementním hadrem!
Konečně se na displeji v čekárně objeví moje číslo. Ááá, uráčili se se mnou začít bavit. Rázně vezmu za kliku. "Dobrý den", usměje se na mě ten muž a já zapomínám na svoje předsevzetí. "Dobrý den." "Posaďte se prosím. Máte domluvenou schůzku?" "Ano", trochu nedůvěřivě, ale naprosto instinktivně mu oplatím úsměv. Sakra, ovládej se, ženská! "Vaše jméno...?" Vyhledá si mě v systému, pak v papírové složce a prohlásí:" Vy jste se tedy byla zaregistrovat?" "Ano, ale za čtrnáct dní nastupuju do zaměstnání." "Aha, ale smlouvu ještě podepsanou nemáte...?" "Jo, mám." "Ale s sebou ji nemáte?" "Mám, vzala jsem ji, i když paní na přepážce mi při registraci říkala, že ji nechcete." "To nevím, proč vám to řekla, já si ji hned okopíruju a bude to vyřešené." "Taky mi to přijde logické, vlastně jsem nechápala, proč ji ode mě nechtěla." "To taky nechápu, mohla si ji vzít a okopírovat, bylo by to jednodušší. Nevadí, tak ji půjčte mně." Úplně mi vzal dech! "Tak", prohlásil, když vše dokonal. "Už tu mám všechno, vzhledem k tomu, že nastupujete za čtrnáct dní do zaměstnání, na další schůzku vás zvát samozřejmě nebudu. A vám přijdou potřebné papíry, pro pojišťovnu a tak dále, poštou přímo domů. Takže hodně úspěchů, mějte se hezky, nashledanou." Skoro se nezmůžu ani na pozdrav. Jak to najednou jde.... Ale vlastně všechno jde, když se chce!
