Noc zvláštních myšlenek a rozšíření zorného pole. Objevuji význam slova "charisma" a hrozně se tomu divím. Noc, kdy se do mě vlije nová chuť se o něco snažit. Nepsané heslo zní: Láska není zlá, zamiluješ se i do kozla!
Probudím se a v hlavě prázdno. Ale překvapivě takové to příjemné prázno. Oči sice opuchlé od probrečené noci, ovšem vstává se mi lehce a dokonce ucítím příjemné mrazení v podbřišku. Copak se to děje? Kouknu z okna, slunce svítí a vzduch určitě voní jarem. Musím prostě otevřít okno a nadechnout se. To snad ani nejsem já, dobrovolně otvírat okno, ale nemůžu si pomoct. Dopoledne mám volno, super, dojdu si nakoupit, trochu se projdu, dám oběd a pak hurá do školy. Vyjdu ven, přes ruku nákupní tašku šinu si to do krámu. Vzpomenu si na předsevzetí z noci - něco změním. A začnu tím, že si koupím jabko - a obřadně ho sním. Jasně, pro někoho je to úplná prkotina, ale já jsem skoro deset let nejedla ovoce, protože mi připadalo studené, ale hlavně mi přišlo, že mě po něm, ještě když jsem byla ještě na gymnáziu, často rozbolelo v krku. Takže jsem "studené" ovoce a zeleninu úplně vyřadila z jídelníčku. Ale teď nějak tuším, že to asi nebylo úplně dobře a pokusím se to překonat. Bohužel mám v hlavě pořád onu myšlenku, že by mě mohlo rozbolet v krku, takže jím strašně pomalu a každé sousto ohřívám v puse. Nakonec do sebe jablko dostanu, ovšem nemám z toho žádný požitek. Spíš jen dobrý pocit splněného úkolu. Jenže to je všechno. Přála bych si bez obav vychutnávat to, jak je jablko dobré a šťavnaté. Mozek však stávkuje.
Ještě procházku musím splnit. Jdu ulicí dolů a pak zase nahoru a myslím na jednu romantickou knížku, kterou jsem četla už asi tříkrát. Vzala jsem si ji tentokrát s sebou do Vídně a jak tak jdu v šumu stromů, připadám si jako její hlavní hrdinka, co musí překonávat všemožné těžkosti, ale je silná a odhodlaná.... Jsem taky taková, věřím. Je jasno, takové to ostré jarní sluníčko a já cítím, jak se potím. Za chvíli mám úplně mokrá záda a vnímám, jak mi ubývá energie. Půjdu radši domů, tyhlety stavy slabosti znám. Není to nic příjemného, chvílemi mám pocit, že sebou seknu přesně tam, kde stojím. Někdy je to k nevydržení. Zajímalo by mě, jestli jsem takovej slaboch a nebo se jiní lidé taky tak občas cítí a já to jen nevím.
K babce dorazím skoro o hodinu později, než jsem původně plánovala. Celá se převléknu, nesmím se zapomenout namalovat. Samozřejmě černé linky okolo celých očí, několik vrstev řasenky a lesk na rty. Jak se tak na sebe dívám do zrcadla, říkám si, že vypadám docela dobře i bez líčení, tváře mi venku zrůžověly a oči se tak hezky lesknou. Možná bych se měla začít malovat jinak... Ovšem nenapadá mě, jak. Takže pro jistotu opět vykreslím černé linky a už nad tím nedumám. Červené oblečení je nutnost. A zase si najednou říkám, že "nutnost" vzít si červený hadry nebude ten správný důvod pro jejich oblečení. Už nějak necítím tu niternou potřebu a vlastně se mi červená teď zdaleka tolik nelíbí. Možná bych si měla vybrat nakoupit i jiný barvy. Jenomže jaký? Ne, ne, rudá je jistota, třeba někdy příště sáhnu po jiné.
Dnes je přesně ten den, kdy mám pocit, že stojím na místě a ocitám se v jednom ze svých nejhorších snů. A to, že něco chci udělat, ale pořád se to kazí a nemůžu. Teď se už šíleně dlouho vypravuju do školy, ale pokaždé dostanu nutkání jít ještě udělat nějakou věc a pak další a další a odchod se oddaluje. Až najednou zjistím, že už nestihnu jít na oběd. Přednáška začíná v jednu a teď je půl, než dojedu do města se vším všudy, bude to přinejmenším dvacet minut, což je akorát tak dostat se včas na fakultu. Jasně, můžu přijít pozdě, tady je to defacto jedno, jenže přednášejícímu už jsem takhle trnem v oku. Právě kvůli pozdním příchodům. Jenže on prostě nechápe, že vždycky před jeho přednáškou musím na oběd a když jdu ještě na přednášku předtím, znamenalo by to, že bych se měla najíst za nějakých dvacet minut a za pět minut dojít na fakultu, což je pro mě nemožné. Jenže on to bere jako provokaci. Spolužačky na mě taky vždycky blbě čumí a něco si šuškají. Vlastně by mi to mohlo být jedno, ale není, vadí mi to. Ale zase na druhou stranu, jen kvůli tomu, aby ONI byli spokojený, si já přece nebudu kazit oběd. Takže se s tím musím nějak srovnat. Ovšem dneska se mi nechce a ani nemám hlad, takže se rozhodnu, že na jídlo půjdu až po přednášce.
Stejně dorazím na poslední chvíli, posluchárna narvaná a na mě vyjde místo vedle Mirka - toho zvláštního, vyholenýho kluka, který taky rád diskutuje s vyučujícíma a má dobrý postřehy. Bohužel dneska je mi to jedno, protože už pět minut po začátku přednášky cítím, jak to na mě padá. Veškerá energie mě opustila, připadám si jen jako vycucnutá schránka, to určitě ta procházka a málo jídla. Třesou se mi nohy a nejradši bych spala. Sakra, ta probrečená noc se začíná projevovat. Bože, proč to nemohlo ještě chvíli vydržet? Lehnu si na lavici a přestávám vnímat. Modlím se, abych vydržela do konce. Nevím, jak dlouho takhle ležím, ale po chvíli ucítím šťouchnutí do ramene:" Elli, je ti dobře?" COŽE? Úplně mi to vyrazí dech! To je Mirek a zajímá ho, jestli mi něco není. Jsem tak šokovaná, že se do mě napumpuje energie nevím odkud. "Jo, v pohodě, jen jsem strašně unavená, v noci jsem toho moc nenaspala." "Jakto? Byla jsi v hospodě?" "To zrovna ne... ale bydlím u jedný babky a ta dělá v noci hroznej rámus, nemohla jsem usnout." "Aha, tak to je blbý a nechceš se odstěhovat?" "Po dnešku o tom silně uvažuju", prohlásím rozhodně, ale vlastně mě to doteď nenapadlo. Co a kde bych si hledala jinýho? "Kde bydlíš ty?" "Na bytě, s nějakejma klukama, taky nic extra, ale mám klid. Hele, fakt je ti dobře?" zeptá se znova. "Nechceš se napít?" nabízí mi flašku. Napít se od něj? Je vidět, že mě nezná! To je pěknej humus pít po lidech, který člověk sotva zná. A vlastně nepiju ani po lidech ze svý rodiny, takže po něm to nepřipadá v úvahu. Ale nepřijde mi moc hnusnej. I když je objektivně ošklivej, je něčím impozantní a chlapskej. Snad svojí výškou? Nevím, ale najednou se cítím v bezpečí, že se o mě někdo zajímá a nechce, aby mi bylo špatně.
Přednáška skončila. Už se úplně motám. Musím jít na oběd. Snad tam dolezu. "Hele, asi by ses měla najíst", doprovází mě Mirek ven za fakulty. "Jasný, jdu teď hned na oběd", odpovím a usměju se z posledních sil. Mám vztek, že už nemám sílu si s ním ani povídat. Jsem chcípák, ale prostě se potřebuju najíst a nic jiného momentálně nedokážu. Mirek se odpojí a jde si svou cestu. Je mi šíleně zle. Dopotácím se do jídelny a nechám si naložit plný talíř. Nacpu se a začne se mi chtít šíleně spát. Pojedu k babce a lehnu si. Přes den bývá v baráku pravidelně větší klid než v noci. Smutné...
Asi na chvíli usnu, protože za chvilku, co si lehnu, je už za oknem tma. Kouknu na hodiny. Osm. Musím si udělat práci na zítra. Přečíst několik anglických článků. Témata jsou sice zajímavá, ale v angličtině to stojí šíleně energie. Dám se do toho. Když se rozhodnu, že skončím, už je deset. Uvědomím si, že pořád nemám rýmu a asi ani mít nebudu. Dneska už se vůbec necítím nemocně a s radostí si uvědomuju, že už asi ani nemocná nebudu. Cítím obrovský klid a nemůžu si pomoct, ale myslím na Mirka. Je to zajímavej kluk, něčím docela přitažlivej. Ale nevím, čím, jsem rozhozená z toho, že není můj typ a je celkem ošklivej a plešatej a tak. A vlastně je to jedno... Ráda bych si s ním popovídala i mimo školu, určitě by to bylo zajímavý. No, něco vymyslím, zítra se určitě zase potkáme, máme přece stejnou přednášku z historie. Navíc s tím mladým, šíleně nejistým učitelem. Je na něm vidět, jak je vždycky rád, když se chopím slova a vedu diskuzi... Většina mých spolužaček totiž sedí jak pecky a nic neříkají. Asi nemají názory. A panu Trávníčkovi se vždycky tak hezky rozzáří oči, když se na něco zeptám a on vidí zájem.
Ležím v posteli, babka je nezvykle potichu, asi ji noční pečení taky přece jen zmohlo. Kéž by. Už mi to tady začíná lízt fakt na mozek! Že bych se opravdu odstěhovala? No jo, ale kam, s kým, za kolik? Ne, to nepůjde... "Jednou jsem takhle v noci seděl támhle u stolku a hrál šachy", povídá mi nedávno Igor. "A po chvíli jsem všimnul, že mě pozoruje velmi hezká holka - seděla tamhle." "No", hltám ho jako obvykle. "Tak jsem dělal jako že nic a hrál dál... a zanedlouho za mnou přišel její kamarád s lístkem. Psala mi: Strašně mě vzrušují tvoje ruce. Jak hraješ.... toužím, aby ses mě s nima dotýkal..." "No a co bylo dál?" jsem zvědavá k prasknutí. "Vyspal jste se s ní?" "Ne..." zavrtí hlavou jakoby nic. "Jakto?" "Nechtělo se mi... " pokrčí rameny. To je celej on! Zase bude dělat frajera. A zase stejnej scénář. Že mě to nenapadlo hned! Samozřejmě - holka ho chce, je hezká, ale on si zrovna usmyslí, že s ní vyspat nechce. Je to moc jednoduchý nebo ona příliš naléhá nebo to udělal jen tak na truc, protože by ho to nebavilo. Nevím, ale jedno je jistý - že by potřeboval, aby s ním nějaká zametla, až by se nestačil divit. Ovšem já to asi nebudu. Nejsem pro něj... Chvíli mlčíme, ale on pak překvapivě pokračuje: "Láska je zvláštní věc. Chlap se zamiluje do krásný ženský, líbí se mu její prsa, zadek, postava, obličej... ale ženská, ta se zamiluje třeba do malíčku na ruce a nedá chlapovi pokoj." "A nebo do jeho rukou", popíchnu ho. "Nebo..." Ten chlap může být úplně hnusnej, tlustej, starej, ale ona vidí ten malíček a už je vzrušená a zamiluje se." "Tak to je ale dobře ne, že všichni - i ty hnusný - chlapi mají šanci, ne?" zašklebím se na něj. "Jedno naše staré přísloví hlásá: Láska není zlá, zamiluješ se i do kozla."
