Tisíc a jedna noc XXX: Vzrušení

Noc údivu a neuvěřitelných skutečností. Zase zapomínám na čas a žiju jen teď a tady. Noc, kdy nic nechápu, ale cítím, že jsem se stala svědkem něčeho úžasného. Nepsané heslo zní: Jeden z nich tě vzrušuje...  

    Přežila jsem další týden ve škole. Říkám "přežila", protože jsem v nějaké divné náladě. Nic mě nebaví, ráno mám problém vstát z postele, cítím únavu a nechuť. Vím, že to zní skoro jako rouhání, ale nejradši bych vůbec nevstala. A ano, uvědomuju si, co by za to někteří lidé dali, aby mohli vstát z postele a že mně se vlastně nic hrozného neděje. Jenže to tak cítím. Co mám dělat? Myslím, že tenhle šílený útlum souvisí s nervama, co jsem doteď měla. Babka, teda spíš její dcera, zkoušky a tak... Přece jen je to něco nového a nejsem zvyklá. Navíc mi taky přijde, že na mě máma kašle. Doufám, že dneska to tak nebude, hrozně se těším domů!

Ale když dorazím s těžkým batohem k našemu domu, vidím, že je všude zavřeno, včetně branky u zahrady a to nevěstí nic dobrého. Vytáhnu klíče, odemknu branku a řítím se k domovním dveřím - taky zamčeno! Úplně se mi rozklepou ruce a chce se mi brečet. Máma není doma! Jak to? Asi šla nakoupit. No ale proč teď? Vždyť věděla, v kolik přijedu a já ještě tajně doufala, že mi přijde naproti k vlaku. A ona ani není doma. Cítím se mizerně, najednou se to těšení se domů rozplyne v pocitu křivdy a smutku. Vyběhnu do svého pokoje a toužim se rozbrečet. Jenže to nějak nejde. Jenom cítím, jak se ve mně všechno svírá, jak ze sebe nemůžu vyloudit nic, natož pak pláč. Co se to se mnou děje? Nervózně přecházím po pokoji a neustále vyhlížím z okna, jestli už náhodou nejde máma. Můj mozek mi říká, že už nejsem malá holčička, že jsem od mámy odešla studovat a ona nemá povinnost na mě pokaždé čekat doma a že si zaslouží taky svůj život, když nám s bráchou už obětovala tolik času. A nikdy na nás ani v nejmenším nekašlala. Jenže teď! Teď tak šíleně potřebuju, aby byla doma a ona není. Ten pocit osamělosti se skoro nedá vydržet. Konečně! Vidím mámu, jak jde domů a nese nákupní tašku. Najednou dostanu vztek a nejsem schopná vyjít z pokoje a přivítat jí. A taky vím, že bych se před ní rozbrečela a všechno jí vyčetla, což by bylo ode mě hnusný a nespravedlivý. 

Po chvíli přece jen vyjdu a vysoukám ze sebe: "Ahoj mami..." "Copak je s tebou Myšínku?" zeptá se. "Ale nic", zavřu se v pokoji a konečně brečím. A pak se mi udělá dobře. Najednou mě napadne, že pláč není špatný, ani ostuda ani slabost. Pomáhá mi pořádně řvát. Na gymplu jsem si před lety přísahala, že mě nikdy neuviděj brečet a taky neviděli. Což jsem, možná ze setrvačnosti, dodržovala až dodneška. Kvůli Zdislavovi jsem taky nebrečela. Nyní mě poprvé napadá, jestli to bylo tak dobře, jak jsem si myslela. Když mi pak vždycky bylo tak strašně zle, mohlo to snad být dobře?? Sice to nikdo neviděl, ale já trpěla. 

Uklidním se a čím víc se blíží večer, tím je mi lépe. Asi i proto, že Igor slíbil, že na mě dneska bude mít čas. Dám si na své zevnějšku hodně záležet a po osmé si to už šinu ke Hradu. Vstoupím, v salonku, poloprázdno, což je sice super, jenže ani Igora nevidno. Už se mě zase zmocňuje beznaděj a lítost, že na mě všichni kašlou a sama se své přecitlivělosti divím. Jsi blbá, nadávám si, on tu někde je, jen zase řeší nějakou svojí "šíleně důležitou věc". Jo, do háje s jeho šíleně důležitejma věcma. Teď jsem tu nejdůležitější já, tak ať kouká přijít. Nicméně se odeberu dolů do podzemí, usadím se na hromadu polštářů a jako husička na něj čekám. Kvůli žádnýmu jinýho bych tohle nepodstupovala, takový potupa... jenže s ním to jinak nejde. A musím sama sobě přiznat, že jeho společnost je pro mě přece jenom důležitější než moje hrdost. Navíc je starej a ne potenciální partner, jemu to můžu dovolit. Jen si povídáme, tak co. Sedím v přítmí salonku a rozhlížím se kolem sebe. Je tu prázdno, jen naproti mě sedí tři kluci, očividně mladší než já. Možná tak o čtyři, pět let, to jsou dětičky... Jenže jak tak po nich pokukuju, zjišťuje, že jeden z nich se mi líbí. A to dost. Hm, tak už jsem zase na mladší. Žádná novinka, usměju se. Ještě si živě pamatuju, jak jsem na gymplu chvíli chodila s klukem, kterej byl o tři roky mladší než já. No, dobrotu to nedělalo, nicméně svýho času jsem z něj byla hotová. 

Jak tak sedím, honí se mi hlavou, že co když mě Igor tady dole ve tmě nenajde, že ho nenapadne, že jsem si sedla dolů a tak podobně. Když se začínám rozhodovat, jestli se zvednu a půjdu čekat raději nahoru, najednou se za těžkým závěsem mihne stín. I na tom stínu poznám jeho charakteristickou, línou chůzi. Zmocní se mě vzrušení a zatajím dech. Strašně se těším, až si popovídáme! Potřebuju mu toho tolik sdělit a s žádným jiným člověkem mě rozhovor nikdy nepohltil tak, jako s ním. To je naprosto neskutečný. "Nazdar krasavice", pokyne mi rukou. "Dobrý večer, skvělý, že jste tady", nedovedu a vlastně ani nechci zakrýt svoje nadšení. "Jé, to sis nesedla dobře, tady dolů na zem", sundává si boty... "Na moje starý kolena to už je moc", skládá se ke mně na polštáře. "No jo, vlastně, já zapomněla, že je vám už šedesát tři", rýpnu si. Ale vlastně se pořád nemůžu rozhodnout, co si o jeho věku myslet. U Igora je totiž všechno možný. "Když nahoře je to plný tlustejch Arabů, kouřej a navíc na mě oplzle čuměj. Nemám na ně náladu." "Arabové se ti nelíbí?" "A vám snad jo?" "Ne... ani Arabky a kdybys viděla, jaký jsou to čuňata a jakej bordel po nich musím vždycky uklízet. A nepřál bych ti vidět, co nechávaj na záchodě." "Cože? Vy po nich uklízíte?" "Jo..." "Ale vždyť máte sluhy!" "To bych nad nima musel stát s bičem a neustále je kontrolovat. Některý věci si radši udělám sám." "Nepracujou dobře?" Zavrtí hlavou. "Tak je musíte propustit a najít si lepší. Mně by to taky vadilo, kdyby špatně uklízeli, nesnáším špínu a jestli jsou ty Arabové takový prasata..." "Kdybych se zařídil, jak říkáš, jen bych neustále propouštěl a přijímal nový a zase propouštěl." "Vám taky není rady", ušklíbnu se. "Tak si teda uklízejte sám, no..." 

"A jak se máš? Co ve Vídni?" zeptá se po chvíli. "Nějak se mi nechce nic dělat, nic mě nebaví, jsem bez nálady." "Jsi prostě unavená." "Hm, asi jo... a co vy, jak se máte?" "Taky jsem unavenej." "Zítra navíc odjíždím do Ruska a možná se nevrátím." "Jak to?" jsem zmatená. "Buď umřu nebo přežiju." "Proč byste umíral?" "Jedu řešit jeden spor." "To je to tak vážný?" Přikývne. Nejdřív mi přeběhne mráz po zádech, záhy se však uklidním. Není možný, aby někdo jako Igor umřel. To prostě nejde. On se vrátí, vím to, vždycky si poradí, ví, co dělat, je silnej, chytrej a jen tak něco ho neporazí. 

"Támhle naproti sedí tři kluci", pronese najednou "a jeden z nich tě vzrušuje." Cože? hrkne ve mně. "Noo, ´vzrušuje´ bych tomu neříkala, to je moc silný slovo, ale jo, jeden z nich se mi líbí." "Dyť říkám, že tě vzrušuje." Sakra, jak to ví?? To přece nemoh poznat. Jasně, řeč těla o člověku prozradí hodně, pohledy, gesta a tak. Jenže já si nejsem vůbec vědoma, že bych se po něm byť jednou podívala! To je právě to! Jsem celou dobu soustředěná na Igora a na toho kluka jsem úplně zapomněla. A on mi teď jen tak mimochodem sdělí, že mě vzrušuje. Začínám si myslet, že ten chlap vedle mě je snad jasnovidec. "Ellinko, já ti vidím až do žaludku... a to ani nemusíš otevřít pusu", dostane záchvat smíchu, když vidí, jak se tvářím. "Ale jak ste to poznal? Řekněte mi to", žadoním. "Dyť jsem se na něj ani jednou nepodívala. "Prostě jsem to poznal." "No ale JAK??? Neudělala jsem přece nic..." Chci pokračovat dál, jenže najednou vidím, že už se zase nic nedozvím. K čertu s ním. Od té chvíle po klukovi neustále pokukuju a lámu si hlavu. Igor se výborně baví. Ne, tenhle chlap není z tohohle světa. "Ať vám to v Rusku dobře dopadne", řeknu mu, když odcházím domů. "Díky..."