Noc, která je velmi dlouhá. Mám milion věcí na srdci, ale na jazyku ani jednu. Noc, kdy polykám hořké slzy - slzy ponížení - avšak tvářím se jakoby nic. Nepsané heslo zní: Co tě nezabije, to tě posílí.
Přijela jsem domů. Byly dva dny před Štědrým dnem, ovšem já necítila tu starou dobrou pohodu, jako doposud každý rok. Něco je jinak, já jsem jiná. Žiju na dvou místech, jednou nohou ve Vídni a jednou ještě pořád v naší vesnici. Cítím se rozpolcená a zároveň tak strašně dospělá. A v hlavě mi pořád leží ta nepovedená zkouška z politologie, co jsem psala před pár dny. Nikdy jsem nebyla studijní typ a spoléhala na to, že mi všechno samo naskáče do hlavy. Asi jsem se spletla. Na přednášky z politologie jsem nechodila - jak bych mohla?! Jedna začínala v půl osmé ráno a druhá ve tři čtvrtě na sedm večer na opačném konci Vídně. To prostě odmítám. Gymnázium ve mně vypěstovalo tak obrovský odpor ke vstávání, že prostě nejsem schopna se přinutit. Však já to nějak dám. No, asi nedala. Sice ještě nevím výsledky, ale intuitivně tuším propadák. Jak by to asi jinak mohlo dopadnout, když přijdu na písemku a u devadesáti procent otázek nevím, která bije, i přes možnosti za á, za bé, za cé a za dé?! Jasně, že jsem zkoušela něco opsat, ale ani sousedi okolo mě se ne a ne shodnout. To si tam radši napíšu svoje blbosti, aneb jak se říká: Lepší si to posrat podle svýho než jak ti radí ostatní....
Ač nechci a bráním se tomu zuby nehty, pořád musím na tu zkoušku myslet. Podcenila jsem to, budu se muset víc učit... a mámě o tom radši nic neřeknu, to bych si zase vyslechla. Když to je těžký. Ona by měla samozřejmě pravdu, jenže mě to ničí. Vůbec totiž nechápe jednu věc - většinou, když mi něco vytýká a já se naštvu, není to proto, že bych byla tak nedůtklivá. Jde spíš o to, že moc dobře vím, co jsem udělala špatně, ale prostě to nechci slyšet ještě od ní. Pokaždý mi to přijde jako ten hlásek: Vidíš a já ti to říkala. Jsem si vědoma své chyby, jenže to nedokážu přiznat a házet si před ní popel na hlavu. To radši vypadám jako vzpurný dítě.
Vlastně jediný logický vyústění tohohle mýho rozpoložení je cesta do salonku. Jak jsem šťastná, když ho uvidím sedět samotného u stolu a v klidu pokuřovat! "Dobrý večer!" "Žiješ?" "Jasně, a vy?" "Jasně, mám se fajn a ty?" "Ále, teď moc dobře ne, mám nějaký problémy...." Čekám, že se zeptá na ty moje problémy a už už se nadechuju, že se rozhovořím a všechno to ze sebe dostanu, když on jen prohodí "Co tě nezabije, to tě posílí...." a zamává na nějakýho xichta, co právě vlezl do dveří.... Jen to ne!
Tak to je dneska konec, proběhne mi hlavou. Prosím, prosím, ať si ten dement sedne někam jinam a nebo ještě líp, ať jde pryč. Ale ne, je mi jasné, že dnes mi štěstí nepřeje. A mám šílenej vztek. Ten chlap, na první pohled Rus, obřadně odloží svůj dlouhý, černý, kabát a přisune si židli těsně k Igorovi. Skřípu zubama. Hlavně proto, že v ten moment, jakobych pro Igora přestala existovat. Musím se dívat na to, jak si líně nacpává dýmku, Rus vytáhne svoji, taky začne nacpávat, při tom poplácává Igora bratrsky po ramenou a vědoucně sem tam mrkne na mě. Jdi do prdele, debile, řvu tisíckrát v duchu, ale navenek na něj hodím pár kyselých úsměvů. Znovu pociťuju, jak je žena málo proti chlapské sounáležitosti a chce se mi z toho zvracet. V duchu si slibuju, že mu tohle všechno ponížení jednou vrátím i s úroky.
Ale musím samozřejmě vymyslet, jak na to, strašně bych ho jednou chtěla vidět na kolenou, aby mě prosil.... Prosil o co? Zatím nevím, ale ta představa se mi líbí - přece mu jednou musí spadnout ta maska neomylného, nebojácného a všeznalého a musí prostě kapitulovat. Kupodivu tyhle úvahy o pomstě trochu utlumí můj hněv, takže začnu vnímat interakci mezi ním a Rusem. Rus mu něco plamenně vypráví, rozhazuje rukama, tváří se šíleně důležitě. Aby neprasknul, ušklíbnu se v duchu. Beztak je to jen komediant, kterej všechno nafukuje. Igor jen sedí rozvalenej v křesle, bafá z dýmky, lehce se usmívá, poslouchá a sem tam něco krátkého prohodí. Nedovedu odhadnout, co si myslí. To je snad jedinej člověk, kterej vůbec nemá mimiku, z který by se dalo něco vyčíst. K sakru s tím! Strašně ráda bych věděla, o čem se baví. Kdybych tak uměla rusky! To je nápad, naučím se rusky. Ale kdy? Vždyť ani školu nestíhám, a i kdyby ano, budu mít náladu se učit ještě něco dalšího? Nebudu, jsem nucena si přiznat. Takže nic...
Všimám, že jejich vzájemnej vztah bude velice podobnej, jako s ostatníma lidma, s nimiž jsem ho sledovala dřív. Ačkoliv se Rus snaží působit sebevědomě a suverénně, neunikne mi, že se nějakým způsobem pokouší na Igora zapůsobit, chce, aby ho uznával a nevědomky tím přijímá svou podřízenou pozici. Proč ho jen všichni tak žerou? Už mi to začíná připadat jako nějaká hypnóza, davová sugesce, šílenství. To já jsem teda imunní. Vidím, kolik má chyb a NIKDY se mu nepodřídím. Hádat se s ním budu do skonání světa.
Už zase dostávám vztek. Teď se totiž dal do vyprávění něčeho úžasně zábavného i Igor a já si ještě víc připadám jak namalovaná na zdi. K čertu s ním. Půjdu domů. Jo, to udělám, vykašlu se na něj a odkráčím středem. Chci se zvednout, ale minuty ubíhají a já se nezvedám. Konečně se nadechnu, když v tu chvíli se zvedne Igor a pobídne Rusa, aby šel s ním. Myslím, že jsem tehdy zírala s otevřenou pusou, jak oba mizí za rohem směrem k Igorově komnatě. To už bylo moc! On nejenže mě tam nechá sedět, ale ještě se ani neobtěžuje mi třeba říct, kam jdou, rozloučit se se mnou nebo něco podobného. Tak to ať si teda nemyslí, že až se ráčí vylézt, že mě tu uvidé sedět. To nikdy! Prudce se zvednu z křesla a vyřítím se ze salonku jak neřízená střela. Venku už to ale nevydržím a rozbrečím se vzteky a ponížením. Všichni jste kreténi! Co si ten debil myslí? Že každou jen opíchá a pak s ní bude jednat jak s hadrem, kterej ho obtěžuje? Tak to ne, takhle to nenechám, nemysli si, i na tebe dojde, slibuju si, zatímco se mi po tváři proudem valí slzy.
