Podivná noc plná zloby... a samoty. Potřebuji vyventilovat napětí nebo se zblázním. Nikdo si mě nevšímá a já si chci vystačit sama. Noc, kdy však toužím vedle sebe někoho mít. Nepsané heslo zní: Nebudu s tebou hrát, ty to neumíš!
Po dlouhé době se u mě zase zastavily Nina a Nora, že by rády vyrazily večer někam posedět. Dobře, proč ne, řekla jsem si, budu moct jít za Igorem, i když mě naštval. Vůbec mě nenapadlo, že by holky do salonku nechtěly. Ovšem hned, jak sme vyšly, stočily na to řeč. "Já bych teda šla dneska někam úplně jinam", začala Nora. "A kam jako "jinam"? "Kamkoliv, v podhradí je přece spousta krčem, třeba "U Václava", tam už jsme dlouho nebyly." "Jenže tam nemají svařák", namítnu. "Tak si dáš něco jinýho", nedá se Nina. "Ale já nemam chuť na něco jinýho", nahodím otrávený výraz. Jsem přesvědčená, že nakonec vyhraju. Ovšem dnes asi nemám svůj den. "Tak s náma nechoď, jestli se ti nechce, nemůžeme tě nutit, ale do salonku chodíme pořád", prohlásí Nora rezolutně a tak sebevědomě, jak jsem ji snad ještě neviděla. Asi nemám na vybranou. Uvnitř cítím, že mají pravdu. Do salonku opravdu chodíme pokaždé. Jenže ony nevědí, jak moc tam dnes potřebuju! Pak ho zase skoro týden neuvidím. A on mi dává zvláštním způsobem sílu.
Nakonec se tedy přemůžu, sklapnu kufry a šlapu k "Václavovi". Bohužel jsem stejně myšlenkami pořád u něj, představuju si, co asi zrovna dělá. Moc nemluvím a holky si toho po chvíli všimnou. "Co je s tebou? Jsi naštvaná?" vyzvídá Nina. "Ale ne, jsem jen unavená." Nemůžu přiznat, že mám plnou hlavu Igora, ony to stejně nechápou. Pro ně je jen otravnej chlap, s kterým je lépe se nebavit. Asi už jsem úplně jinde než ony - o hodně dál. Jsou naivní a tohle nikdy nepochopí. Posadíme se tedy "U Václava" ke stolku, všude dobrá nálada, dým a smích. Jen já jsem otrávená. Svařák samozřejmě nemají - prý si musím počkat do zimy, teď je ještě příliš teplo a nikdo ho nechce. Ať si trhnou. Dám si tedy karafu nějakého červeného vína, které je kyselé a tím pádem dost hnusné. Navíc Nora s Ninou rozebírají pitomosti. Nina řeší nějakého spolužáka, který se jí líbí, přičemž on asi ještě netuší, že ona existuje. A Nora taky mluví o spolužákovi, s kterým byla na rande a strašně se jí líbí, ale neví, jak to bere on. Jsou to fakt husy... jen Igor mě dokáže pochopit!
"S tebou je teda dneska sranda, Ell", popíchne mě Nora. Bože, ať mi dá pokoj. Když mě zatáhla sem a ještě blbě kecá, ať se nediví. "A co ty a kluci? Už jsi nám dlouho nic nevyprávěla", pokračuje. "Coby... nic, jsou to všechno blbci. Navíc nemam skoro žádný spolužáky, udělali z nás holčičí třídu nebo co." "Hm, to je zvláštní", přidá se Nina. "Dneska moc holek ještě nestuduje." "Tak to mám teprv smůlu", ušklíbnu se. "V tý slepičárně je to fakt na hlavu, skoro s žádnou se nedá bavit." Všechny se odmlčíme. "Vyložíš nám karty?" zeptá se pak Nina. "Dneska nemám tu správnou náladu." "Když já bych fakt potřebovala vědět něco o tom klukovi." "Ale to ti karty stejně neřeknou, musíš se s nim začít bavit." "Když já nevim jak." Ach bože, to snad není pravda. Ta Nina je vážně jak malá! "Ty vůbec nepiješ", všimne si Nora. "Protože je to hnusný." "Tak si dej ode mě." "Bílý mi nechutná." "Tak si dej aspoň trochu a uvidíš." "Ne, díky, fakt nechci." Ne! To je fakt moc. Ať mi daj konečně pokoj. MUSÍM za Igorem.
Za pár minut se zvednu. "Holky, nezlobte se, jsem fakt šíleně unavená, půjdu domů." "Už?" diví se Nora. "Ale tak běž, držet tě tu nebudem." No, to byste si mohly zkusit, supím v duchu. "Tak se mějte, čau", chvatně se loučím. "Jo, ty taky", odpoví obě skoro naráz. Chvatně vyjdu na ztemnělé nádvoří a rychlým krokem si to rázuju k salonku. Už abych tam byla!
Vrazím dovnitř a chci na Igora všechno vychrlit, protože sedí hned u dveří a já to nemůžu vydržet. Pak se však zarazím, protože vidím, že má společnost. Respektive, sedí u stolku sám, ale před ním jsou rozložené šachy a na protější židli spatřím rozprostřený kabát. Ach jo! Proč zrovna dneska? "Dobrý večer", pozdravím. "Ahoj", odpoví a skoro se na mě nepodívá. Přitáhnu si židli od vedlejšího stolku a zasednu mu po boku. On sedí a civí někam do zdi. Jakobych byla vzduch. Zmocňuje se mě zoufalství. Tak strašně jsem se na něj těšila a on se chová takhle! Nakvašeně sedím a mlčím. "Jak se máš?" pronese za značně dlouhou dobu." "Nic moc, holky mě štvou...vůbec mě nechápou." Čekám otázku, proč mě štvou a co nechápou a zkrátka, že se bude zajímat. Zájem však nepřichází. Jen pokýve hlavou, neodpoví a už zase kouká někam mimo mě. Pak se navíc objeví jeho spoluhráč. Ten samozřejmě taky dělá, že jsem vzduch, ani nepozdraví. Marně přemítám, jestli je to Rus, protože taky nemluví. "Dívej se", skoro mi poručí Igor. Mám chuť se zvednout a just odejít, ale nedokážu to. Dobře, tak se tedy budu dívat. Budu se dívat, jak oni dva hrají hru, kterou odmalička zbožňuju a kterou bych si nejradši teď zahrála taky.
Snažím se soustředit na hru, ale nejde to. Myšlenky utíkají. Tak tedy jen tupě zírám na šachovnici a dělám, že koukám a že všechno chápu. Hra naštěstí netrvá dlouho, Igor vyhrává, soupeřův král padne. Jak působivé. Na závěr přece jen protivník pronese pár slov. Ano, je to Rus, ten přízvuk už poznám. Aniž by se obtěžoval rozloučit se se mnou, podá Igorovi ruku, nahodí kabát a v tichosti odejde. "Šachy mám strašně ráda!" nedá mi to. "Ty hraješ"? podiví se Igor. "Jo, ale už jsem teda dlouho nehrála. Zahrajete si se mnou někdy?" Zavrtí hlavou. Cože?! "Proč ne?" "Protože to neumíš." "Jak to můžete vědět, viděl jste mě snad někdy hrát?" rozzlobím se. "Prostě vím..." už se se mnou nehodlá bavit. "No, jistě, kouknete a vidíte, co?" "Nezlob se, slíbil jsem partii ještě někomu", sebere si šachy a jde pryč. On jde prostě pryč! Chce se mi brečet. Takhle mě ponižuje, takhle na mě kašle, takhle... nemám slov. "Tak tedy nashledanou", slyším se ještě říkat. "Ahoj...."
Odcházím... jdu černou ulicí a v duši mám taky černo. Chce se mi brečet, ale nejde to. Místo toho slibuji pomstu. Však ty jednou uvidíš, Igore!
Čekám na poslední dostavník a klepu se vzteky. Ne, vůbec mi pán Hradu nepomohl, naopak, rozdráždil mě ještě víc. Nesnáším je všechny. Holky za to, že jsou úplně mimo a řeší kraviny, spolužačky, že jsou takový závistivý slepice, Igora za to, že je tak povýšenej a arogantní a sebe za to, že se z toho nedokážu vymanit. Čert aby to všechno vzal! Nikdo mě nechápe. Přitom bych už si taky chtěla někoho najít. Jenže koho? Kam se podíváš, tam samej Zoufalec nebo arogantní blbec. A nebo omezenec! Přece nechci zase tak moc. A nebo ano? Rozhlídnu se kolem sebe, zmocní se mě divný pocit. Opodál čeká pár lidí taky na dostavník. Hm, sami chlapi. Snad jsem nevzbudila jejich pozornost. Mám trochu strach, člověk nikdy neví. Navíc tihle určitě nejsou od nás z vesnice, neznám je. Měla bych s sebou začít nosit nějakou zbraň, když už jsem tak malá a slabá.
Konečně jsem doma. K našemu domku jsem skoro běžela, protože se mě zmocnila hrůza. Ta parta čtyř mužů vystoupila u nás ve vesnici a šla notnou chvíli za mnou. Připadali mi podezřelí. Ale utekla jsem jim. Hned u lesa jsem se dala do zběsilého úprku, jaký jsem ani nevěřila, že dokážu vyvinout. Ještě celá udýchaná si lehám do postele. Už ani nevím, co cítím... Vím jen, že v tomhle stavu neusnu. Tak moc mi chybí někdo, kdo by mě obejmul, zahřál, líbal, hladil...Zbývá mi jen... Ano, to co vždycky...
