Noc boření mého přesvědčení - ale já se nedám. Čas, kdy vidím lidi černobíle v domnění, že tak je to správně. Noc ostrých slov a žádné pokory. Nepsané heslo zní: Ty kluci nejsou Zoufalci, to ty je z nich děláš!
Přes týden mi vrtalo hlavou, jestli je možné, aby Igorovi bylo šedesát tři. Bohužel čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si začínám připouštět možnost, že to možné je. Začíná mě to zneklidňovat a to mě zneklidňuje. Jakoby to nebylo jedno!
Nic naplat, vydala jsem se zase na Hrad. Tentokrát sama. Kvůli své zvědavosti jsem ochotná se i ponížit a jít přímo za ním. A vlastně proč řešit, co si kdo o mně bude myslet? I když se jedná o Igora. Já za ním toužím jít, tak to udělám. Pokud nebude mít čas nebo nebude chtít, řekne a já odejdu. Na tom přece vůbec nic ponižujícího není. Tohle si opakuju pořád dokola a nepřestávám ani když otvírám dveře do salonku. Jaká změna oproti minulé návštěvě! Nikde ani noha, a když říkám ani noha, tak ani ta Igorova. Sevře mě hrůza, že třeba odjel pryč a já se ho dnes nedočkám. Nasucho polknu, když se objeví Kamila a s úsměvem pozdraví. "Dobrý den, prosím Vás, je tu Igor?" vyhrknu. "Není, ale za chvíli dorazí, můžete na něj počkat - přinesu Vám něco k pití?" "Děkuji, dám si červené víno."
Tak tedy čekám... Víno už mam vypito, ale pořád čekám. Připadám si hloupě, skoro jako Zoufalec, jenže si nemůžu pomoct. Ale kdeže Zoufalec! Rychle zaplaším ty myšlenky. Já jsem schopná se zvednout a odejít a nikdy už nepřijít, když nejsem vítaná. Naproti tomu Zoufalce vyhodíš dveřma a přileze oknem!
Když už už vítězí moje hrdost a já se chci zvednout, najednou se rozrazí dveře a dovnitř se nahrne rozesmátý Igor. Jeho zrak hned padne na mě: "Jdeš za mnou?" "Asi tak... máte čas?" Kývne. "Počkej, přinesu si kafe a dýmku." "No jo, bez toho byste byl jako nahý", ušklíbnu se. "Co říkáš? Že mám přijít nahý?" "Jen to ne", sepnu ruce. On se řehtá, tím svým nezaměnitelným způsobem. Ano - a už zase kašle.
Obejde mě chlad. Asi bych si měla dát ještě jedno víno, dneska je v salonku nějaká zima. Aby ne, venku už cítím podzim. Ač polovina srpna, cítím tlení, hlínu, žloutnoucí listí. Vždycky každý rok skoro ve stejnou dobu. A dnes se ještě k tomu i ochladilo na podzimní teplotu. Abych tak ještě nastydla. Jen to ne! Začnu být nervózní - ruce i nohy mám celé promrzlé. Zajdu tedy za Kamilou a poprosím ještě o jedno víno. Asi se opiju. Ha, ha, já určitě, zarytý odpůrce opíjení. To nikdy. Musím si dávat pozor. Ale dvě vína mi snad neuškodí.
Jak tak přemýšlím, už si to ke mně šine Igor se skleničkou v ruce. "Tady máš, ať jsi povolnější." "To byste mi jich musel přinést aspoň deset, abych se s váma vyspala." "A kdo tady mluví o sexu?" mrkne na mě. "Ale jestli chceš, dám ti vína, kolik chceš." "A o čem teda mluvíte? Vy si ze mě děláte srandu!" rozčiluji se naoko. "I když, pokud by mě litr vína zahřál, dneska bych to snad riskla", postěžuji si. "Je ti zima?" "Jo, dost, dneska tu máte pěkně chladno." Pokrčí rameny. "To chce sex..." "No, to, určitě, v tom případě vám je asi horko pořád." "Nestěžuju si... Co kluci?" "Na nic", ušklíbnu se. "Jak to?" "Samý Zoufalci!" "Zoufalci?" zvedne obočí? "Kdo jsou to Zoufalci?" "To je hrozně jednoduchý", rozohním se. "Takový ty chudinky, který mě strááášně zbožňujou, dolejzaj, nemaj naprosto žádný sebevědomí, koukaj na mě smutnejma, psíma očima a i když jim desetkrát řeknu, že s nima nechci chodit, nejsou schopný dát pokoj." "Tak jsou do tebe zamilovaný, ty ses nikdy nezamilovala?" "Pche, zamilovaný, houby zamilovaný, Zoufalci to jsou, pověsej se na první holku, která se s nima baví. Navíc já! Já poznám, když mě někdo nechce a umím si dát odchod. Neponižuju se, nedolejzám. Zeptám se jednou, a když ne, tak ne!" "Každej není tak silná osobnost jako ty..." prohodí. Zarazím se. Nevím, proč, ale trochu se zastydím. Snad proto, že vypadám, jakobych se vyvyšovala. A před ním mi to vadí ještě víc, asi proto, že nechci vypadat omezeně, že někoho odsoudím a hotovo. Ještě aby si myslel, že jsem hloupá holka! "Ale to přece není o osobnosti. To je o tom, že když někdo nechce, tak nechce a co já s tím nadělám?! Přece se nedá vynutit, aby se mnou někdo chtěl chodit. A když budu dolejzat, úplně se tomu druhýmu znechutím. To je to poslední, co chci", vysvětluji smířlivěji. Nic neříká, jen se na mě zamyšleně dívá.
"Nevím, co mám dělat, aby pochopili, že s nima nechci chodit", začnu zase. "To nepochopí, když se s nima budeš bavit. Pořád mají naději a budou to zkoušet." "Ale jak naději? Když řeknu ne, znamená to ne!" "Když žena říká NE, znamená to MŮŽE BÝT, když říká MŮŽE BÝT..."znamená to ANO", skočím mu do řeči. To si moc dobře pamatuju, tohle vaše přesvědčení." "Ale tak to je", dnes už poněkolikáté pokrčí rameny. "To si nemyslím!" "Víš co znamená myslet?" Zavrtím hlavou. "H....o vědět." "Úžasný, to si budu pamatovat", odseknu ironicky. "Hodná holčička", pohladí mě po vlasech.
"Počkat, ale abych se vrátila k těm Zoufalcům..." "To je ošklivý slovo, neměla bys ho používat." "Ale je trefný, jak jinak jim říkat, když oni prostě Zoufalci jsou?!" "Nemyslím, že oni jsou, ty je z nich děláš. Jsi prostě silnější." Lichotí mi, velice mi lichotí. "Hmm a co teda s tím?" "Nebav se s těma klukama." "No, jenže s většinou z nich se strašně dobře povídá, můžu se s nima bavit skoro o čemkoliv." "Takže je vlastně chceš." "Nechci - teda nechci s nima nic mít, jen jsou prostě často dobrý - jako lidi myslim." "A když jsou tak dobrý, proč je teda nechceš?" "Já nevim. Jsou nepřitažlivý, nesebevědomý, vlezlý a tak..." "Ale stejně je vyhledáváš. Ty si chuděry najdeš, přivážeš k sobě a pak nechceš. Uděláš z nich Zoufalce." "Můžou si za to sami", odseknu...
