Noc údivu a přetrvávajícího vzteku. Útočím, protože se bojím dalšího zranění. Snad má tato noc za úkol ukázat, že věk není důležitý. A nebo možná jen to, že existují lidé se schopností vsugerovat vám, že černá je bílá. Nepsané heslo zní: Řekni, kolik ti je!
Zařekla jsem se, že do salonku už nepůjdu. Což mi mimochodem vydrželo slabých čtrnáct dní. Pak zvítězila zvědavost, co nového a šokujícího bych se zase mohla dozvědět, a tak jsem se vydala opět na místo činu. Ovšem má zraněná hrdost nedovolovala přijít očividně za ním, čemuž nahrával i fakt, že Nora s Ninou se vrátily z cest. Popadla jsem tedy kamarádky a vlekla je na Hrad. Tentokrát se ani nebránily, neboť jsme se dlouho neviděly, takže potřeba popovídat si upozadila všechny nedůležité detaily. (Třeba, kam půjdeme).
Pocítila jsem vlnu silné energie, bohužel značně destruktivní, takže jsem se této noci nalíčila ještě výrazněji než obvykle a do červené barvy se navlékla úplně celá. Dokonce ani boty nezůstaly ušetřeny. Však já jim ještě ukážu! Nikdo mě nepřehlédne a budu pěkně ostrá.
Vyrazíme tedy. "Už se nám to krátí", pronesu nostalgicky. "Hm, dokonce i dny se krátí..." přitaká Nora a vytáhne z kapsičky halenky malé, kulaté hodinky. "Koukněte, je teprve půl deváté a támhle už vidím Kudrnáče." Kudrnáč byl lampář. Každý večer obcházel celé podhradí, park i přilehlou (naši) vesnici, aby zapálil plynové lucerny, jejichž světlo pak zářilo celou noc. Je to zvláštní práce... každý den dělat úplně stejnou činnost. Připadalo mi to skoro jako rituál, ktrerý mě kdovíproč uklidňoval a vnášel do duše mír a klid. Na chvíli jsem se přenesla někam jinam a skoro mě naštvalo, že už jsme u salonku.
Inu, co se dá dělat, vstupme do jámy lvové. Salonek burácí. Stoly plné Rusů a dalších mužů, jejichž řeč neznám, všichni skloněné hlavy nad hrou a třískají kostkami. Nad nimi oblaka dýmu od Arabů u vedlejších stolů. Mezi tím vším pobíhá Kamila, Jaroslav a nějaká šíleně mladinká, roztomilá slečna. První, co mě napadne, je, že vypadá jako Kamilina mladší sestra. Až vyroste, bude nádherná. Ale co víc! Tomuto celému výjevu jako z podsvětí vévodí Igor, usazený v křesle uprostřed místnosti, v jedné ruce držící dýmku a v druhé kostky. Ani nezaznamená naši přítomnost. Zato se každou chvíli něčemu zběsile řehtá. Ráda bych se dostala mezi ně, rozuměla, co si říkají a pronikla do tajů tohoto světa. Jenže jsem "jen" žena, tam mě nikdy nepustí. K čertu s nimi!
"Nepůjdeme radši dolů?" zatahá mě za rukáv Nina. "Dneska bych zůstala tady", rozhodnu se vmžiku. To tak, uklidit se někam do tmy a šera. Budu ho hypnotizovat tak dlouho, dokud si nás nevšimne. "Tady ale neuslyšíme vlastního slova", namítne Nora. "Jo a navíc tu není místo." Rozmrzele se rozhlédnu. Má pravdu. Když vtom vidím, jak se partička Arabů u jednoho stolku zvedá. "Hele, odcházejí, to je znamení! A navíc jsme daleko od toho nejhlučnějšího jádra. No tak, holky, pojďte tam!" Zase vyhraju. S uspokojením se zavrtám do křesla přímo v Igorově zorném poli. "No, no, že ty ho vyhlížíš?" rýpne si Nina. "Vůbec", odvětím. "Ten má dneska jinou zábavu", zhodnotí Nora. "Však já se s ním taky bavit nechci", bráním se nepřesvědčivě. "Co se ti na něm tak líbí? Vždyť je starej a slizkej." "To teda není, teda, starej jo, ale prostě mě baví si s ním povídat. Je to hrozně zajímavej člověk, je chytrej, nenaštve se, když ho provokuju, umí na to reagovat. To se prostě jen tak nevidí. Samozřejmě, že je to jen chlap, prostě si myslí, že je vládce vesmíru, totální ego a všechny ho musí zbožňovat. No, jenže to se plete. Ale kecat s ním můžu, ne?" uzavřu ledabylým mávnutím rukou. "Když myslíš..." utrousí Nora.
Neustále na něj zírám, jenže on, když už náhodou zvedne zrak naším směrem, mine mě pohledem. To snad dělá schválně! Není přece možné, aby si mě doteď nevšiml. Mezitím nás přijde obsloužit ta mladinká slečna a já dumám, kolik jí tak může být. Moc bych nedala za to, že méně než čtrnáct. Smí se vůbec přijímat do služby děti? Ale ovšem, Igor si může dělat, co chce, kdo mu v tom zabrání? Myslím, že se ho všichni bojí... a dělají, že nevidí a neslyší. Na chvíli ho pustím z mysli, když přesně v ten moment zaburácí u našeho stolu jeho bodrý hlas:" Nazdar krasavice, jak se máme? Ahoj Ninuško", zašvitoří a už bere kamarádku kolem ramen. Ta se nenápadně odtáhne a vrhne na mě otrávený výraz. "Dobře", pípne. Nora lhostejně odpoví také tak. Igor už má asi trochu upito. I když se mi zdá, že přehrává schválně a hlavu má jasnou víc, než si myslíme. Na druhou stranu, možná už hledám ve všem nějaký podfuk a zbytečně ho přeceňuji. "A jakpak se má Ellinka?" "Jde to", utrousím a doufám ve svůj obličej hráče pokeru. "Můžu si přisednout?" "No, to nevím, tady zrovna sedí moje taška..." prohodím provokativně. "Ok, tak já zase půjdu"...a opravdu odchází. To NE! "Počkejte, dělám si legraci", rychlostí blesku přemístím kabelku na svůj klín, za což si potom nadávám. Jenže bohužel mě nenapadne, jak by se dala tato situace vyřešit lépe, když on opravdu odcházel. Drahoty se dají dělat, když víte, že váš protějšek se nedá odradit.
Jen co si přisedne, hned nacpe dýmku. "Fuj, už nám tu zase budete kouřit pod nos? Takovej hnus!" obořím se na něj. "Ok, tak já jdu pryč." "Panebože, už je to tu zase, jak malý dítě..." protočím oči a zahraju věci do autu. Mám vztek, ale přesto za žádnou cenu nechci, aby odešel. Zůstane sedět. "Co to tu máte dneska za večírek?" zajímám se. "Přijeli mi hosti z Ruského impéria..." "Ale všichni nemluví rusky, že ne?" Zavrtí hlavou:" Ne, jsou tu i muži z oblasti, odkud pocházím já a ještě jiní, z části u moře." "Ale ti mluví ještě jinak, než vy, že?" "Jo, jo... "Co to máš dneska na sobě? To je pyžamo?" začne si mě najednou dobírat. "No, samozřejmě, právě jsem si odskočila z postele." "Ó, nechceš ještě do jedné?" "Ne, děkuji, nechci." "A víš, co to znamená?" "Co jako?" "No, když žena říká ´nechci´." "Tak nevím, jestli to chci vědět", odseknu. "Naše staré přísloví hlásá: Když žena říká ´nechci´, znamená to ´může být´, když žena říká ´může být´, znamená to ´ano´." "Hm, tak to je úžasný, samozřejmě odpověď ´ne´neexistuje. Tohle asi vymyslel nějakej odmítnutej, zahořklej chlap, kterej byl natolik srab, aby to přiznal." Čekám, že se Igor konečně taky naštve, ale on jen pokrčí rameny a vypadá, že se ho moje slova vůbec nedotkla. Co bych asi musela udělat, abych ho dostala?!
"Kolik je té holčičce, co nám přinesla pití?" zeptám se. "Nevím přesně... ale míň, než tobě", zařehtá se. "Jó, to já když přišel do vaší země, to mi bylo ještě čtyřicet..." jakoby se zasní. Vteřinu trvá, než mi dojde obsah jeho slov. "Cože?!!" vyhrknu. "Vám je padesát tři? To není možný!" "Ne, není mi padesát tři." "Uf, to jsem si oddechla. Ale, počkat, teď jste řek, že když jste přišel do naší země, bylo vám ještě čtyřicet." "Jo." "Tak ale..." zamyslím se... zmateně mrknu po holkách. Jen sedí a vyjeveně koukají. "No jo, tak když vám není padesát tři, tak kolik?" "Si to spočítej." "Ale jak?" "Aha, vlastně ´ještě čtyřicet´může znamenat, že vám mohlo být taky čtyřicet devět." Připadám si strašně chytrá. "Správně." "Tak to je ale pěkná blbost. To přece... vám nemůže být šedesát dva. Tomu nevěřím! Tak kolik vám je, řekněte pravdu." Jenže bohužel je mi jasné, že moje poslední otázka byla naprosto zbytečná. Už se nic nedozvím. Navíc se Igor za chvilku zvedne s tím, že se musí jít zase věnovat svým hostům.
Všechny sedíme se zamotanou hlavou. "To není možný!" opakuju pořád dokola. "Dyť kecá, to je jasný, nemůže být tak starej", souhlasí Nina. "A kolik byste řekly, že mu teda je?" "Tak kolem čtyřiceti", hádá Nora. "Můj původní tip byl čtyřicet až pětačtyřicet - to maximálně", uvažuju. "Jo, taky bych řekla nějak tak, navíc má skoro černý vlasy, v šedesáti už by byl pořádně šedivej", přemýšlí Nína. "Třeba se barví..." vybuchneme v smích. Zbytek večera už se o tom nebavíme, nicméně mně se v hlavě usadil zase pořádný brouk...
