Neplánovaná noc poznamenaná ponížením mé křehké ženskosti. Nechápu, jak někdo může být tak bezcitný a udělat z člověka provinilce na pranýři. Noc, kdy mi přijde, že se hodně soudí a málo zná. Nepsané heslo zní: Tak ukaž, co v tobě je!
Vlastně jsem se ten večer do salonku vůbec nechystala. Ovšem okolnosti mě donutily - v rámci zachování zdravého rozumu... Naplánovala jsem si procházku v podhradí se sestrou své tehdy nejlepší kamarádky. Je to dobrá holka, jenže tenkrát jí prostě nesepnulo, že čeho je moc, toho je příliš. Dost lidí mi vyčítalo, že nepustím nikoho ke slovu, že se ráda poslouchám, musím mít vždy hlavní a také poslední slovo. No, měli pravdu. Co ale nikdy nebyla pravda - že bych nedokázala druhým naslouchat, že bych nevěděla, co mi říkali a že bych jejich názory nebrala vážně. Ale jak mi maminka jednou trefně řekla (poté, co byla svědkem mého slovního útoku na svého žáka):" Většina lidí se snaží na ostatní působit lépe, než jací doopravdy jsou. Ty děláš přesný opak. Kdybych tě neznala, myslela bych, že jsi naprosto příšerná holka."
Dobrá, vyrážíme tedy s Leonou na večerní procházku. Zakotvíme na lavičce v nejbližším parku, přičemž se mi předtím kamarádka svěřila, že má nového kluka. Vím, že před časem povídala o nějakém, kterého by moc chtěla, tak mě docela zajímá, jak postoupil vývoj. Položím tedy osudnou otázku: "A jak jste se vlastně dali dohromady?" Asi byste tomu nevěřili, ale následoval hodinu a půl trvající monolog (opravdu monolog, když nepočítáme moje:" hm, hm", "jo, jo", "jasně" a "no"). Bohužel časový údaj hodina a půl není nadsazeně nebo obrazně řečeno, nýbrž reálný čas. Nejdřív poslouchám se zájmem, příběh se vyvíjí celkem překvapivě, jenže po deseti minutách zjišťuji, že kamarádka je mizerná vypravěčka. A to se prostě při takové délce příběhu nedá vydržet. Zabíhá do všech podrobností, pak se vrací zpátky, protože na něco "důležitého" zapomněla a já s postupujícím časem začínám přemýšlet, jak ji přerušit. Očekávám, že jí to snad brzy dojde a zeptá se na něco taky mě. Ale marně. Nevím, jak jí jasně, ale neurážlivě naznačit, že už to stačí. Hrozně nerada lidem říkám nepříjemné věci, jsem ráda, když jsou spokojení. Asi se příliš vžívám do jejich pocitů.
Když po oné hodině a půl nastane jakási menší pauza, navrhnu Leoně, že bychom mohli zajít do salonku na něco k pití, že je tam jeden můj známý, hrozně zajímavý člověk a ráda bych ho viděla. Souhlasí. Odebereme se tedy na místo určení a já mám z pekla štěstí, protože jen co se uvelebíme v křesílkách v podzemí, už je u nás. "Nazdárek", zdraví už z dálky. "Dobrý den, tohle je Leona", začnu hned, jak si k nám přisedne. "Těší mě", kývne. "A tohle Igor", dodám a cítím v břiše malinké zamrazení, když vyslovuji jeho jméno. Možná je to divné, ale odjakživa, když mám někoho (kromě mých nejbližších) oslovit jeho jménem nebo ho představit, jsem hrozně nervózní. Jméno mi přijde osobní, až intimní, že prostě jsme si najednou s tím člověkem hrozně blízko, což mě uvádí do rozpaků. Z toho důvodu mě málokdy málokoho uslyšíte oslovovat jménem.
Leona a Igor si podají ruku a on si k nám přisedne. Uf, spadlo ze mě břímě kamarádčina nekonečného monologu a začínám se dostávat do nálady. Bez výčitek zabřednu s Igorem do intenzivního rozhovoru, ovšem za chvíli vidím, že Leoně to vadí. Nic neříká, nevnímá nás, jen sedí a nudí se. Tyhle situace nesnáším a za jiných okolností bych se ji snažila vtáhnout do hovoru, jenže její předchozí vyprávění mě tolik vyčerpalo, že si užívám Igora a je mi to jedno.
Povídáme a povídáme, čas běží, když tu najednou se u nás objeví Zdislav. Lehce se mi rozbuší srdce, ale hned se zase vrátí do normálu. Neklamné znamení, že už je mi ten člověk jedno. Jediné, co mi vrtá hlavou je, co tu zase dělá. Hodím na Igora nechápavý pohled, ten však nereaguje. Buď si nevšiml nebo si nechce všimnout. "Ta tanečnice už odešla?" zeptá se Zdislav. "Jo, jo..." "Já jen, že si tady zapomněla peněženku." "Vrátí se pro ni"... pokrčí Igor rameny. "Hm, snad jo... jé, ahoj Ello", všimne si mě najednou mladík. "Ahoj", odpovím nevzrušeně. "Máme tady břišní tanečnice..." prohodí ke mně Igor. "Je to velká atrakce, hlavně pro Araby. Jsou tu dvě, ale blondýna má mnohem větší úspěch, je velmi vyvinutá..." "No samozřejmě, jak jinak", rozesměju se. "Jo, je to tak... jim se to líbí. Jsem tady měl i jiný tanečnice, krásný, štíhlý, dlouhonohý holky a Arabové si ke mně chodili stěžovat, proč tu tancují takové ošklivé, vychrtlé ženské. Že se nepřišli dívat na kostlivce. A pak jednou, tancovala Indka. Opravdu velmi, velmi tlustá, temperamentní holka a z té byli úplně na větvi. Jaká je nádherná, a že to je konečně pořádná ženská. Sklidila obrovský úspěch." "No jo, jiná kultura, jim se to asi líbí, i když nechápu, proč." "Prostě tak to je", pokrčí Igor rameny. "Jinak, já taky tancuju břišní", nedokážu se nepochlubit. Je to moje velká vášeň a jak začal mluvit o těch tanečnicích, najednou cítím nutkání ukázat, že jsem stejně dobrá, jako ony. Navíc, vždycky jsem toužila někde vystupovat, ukázat, co ve mně je. Bohužel jsem nikdy nedostala příležitost. Když se na to dívám zpětně, nejspíš proto, že jsem si ve skrytu duše nevěřila a také jsem cítila, že své tělo neovládám tak, jak je v tomto tanci potřeba. Nicméně, říct jsem to musela.
"Můžeš tu taky vystupovat, zatancuj nám něco, ať vidíme", vrátí mě Igor rychle zpátky do reality. Sakra! Pořádně ve mně hrkne. Tak to jsem nečekala. "Jako teď a tady?" ujišťuji se. "Jo, proč ne", kývne. Do háje, tancovat jen ve svetříku a obyčejné sukni, před NÍM, před Zdislavem, který si se zájmem stoupne s rukama v bok a civí na mě.... před Leonou?! To ne! "No, ale nemám na to oblečení, penízkový šátek, hudbu", namítám chabě. "Nepotřebuješ", utrousí Igor. Není cesty zpět, musím to udělat. Nakonec nic není horší, než ukázat, že se bojím, vypadat jako srab! Tak tedy do toho. Jsem celá v křeči, však paradoxně se mi hýbe docela dobře. Stoupnu si a začnu. Neukážu všechno hned, říkám si, pěkně pomalu a postupně. Zakroužím hrudníkem, jenže hned poté uvidím ve tváři Zdislava i Igora nezájem. Na Leonu se nedívám. Udělám pohyb rukama, ten, který mi nikdy nešel - a dnes překvapivě se povede jako nikdy dřív. Jenže vzápětí zahlédnu v koutcích rtů pána Hradu Igora náznak úsměvu. Shovívavého úsměvu. Nejradši bych se do země propadla! Když tu mě přeruší. Bohužel, či bohudík....nevím, jediné, co chci, je, aby tohle divadlo už skončilo. "Ty vůbec nekroužíš bokama", pronese a udělá pohyb rádoby břišní tanečníce. Asi abych pochopila, co myslí a jak se to má dělat. Však já to vím, vy blbci! "Ale já to umím, ještě jsem se k tomu nedostala..." řeknu, jenže nikdo mě nebere na vědomí. Jako bych nic neřekla, jako bych najednou byla vzduch. Vzduch, který neumí tancovat, vzduch, jehož neberou vážně. Zdislav beze slova odejde, Leona civí do zdi a Igor... ten stojí a nic neříká. Potupně si sednu a pomalu ve mně začíná doutnat vztek. Co si o sobě myslí? Jasně, kouknou a vidí. Vidí zlomek toho, co umím, navíc za dost nevhodných okolností a hned soudí. Nemyslím si, že tancuju jako bohyně, jenže když někomu nedáte šanci, jak zjistíte, co v něm je? I když, možná je to asi nezajímalo. Tak jestli se chtěli podívat na vnadnou ženskou, která se kroutí, až jí každou chvíli vypadne to, co nemá (nebo má??), neměli říkat mně. Na to já nejsem a ani nechci být. Kus masa na krámě, který skouknou znaleckým okem. A pak ohrnou nos a jdou o dům dál. Všichni chlapi jsou stejní!
Brzy se zvednu, ale snažím se vypadat a chovat úplně normálně, aby si náhodou nemysleli, že mě dostali, a že se mě to dotklo. S Leonou se nebavím a Igorovi utrousím chladné: "Hezký večer přeju". Té noci si něco slíbím: "Ty jeden namyšlenej páne, co si myslíš, že máš patent na rozum! Ještě mě budeš jednou na kolenou prosit, abych tady tancovala. Jenže já už nebudu chtít. Ohrnu nos, stejně jako ty dnes a půjdu si za lepším"!
