Jeden z nejabsurdnějších zážitků v mým životě. Že se mi druzí snaží kecat do toho, co dělám, a jaké mám názory, už jsem si bohudík/bohužel zvykla. Ale že někdo bude zpochybňovat to, co mám ráda a co se mi líbí, už je fakt moc.
Upozornění na úvod - už mi zde bylo párkrát vytknuto, že píšu ukřivděný články - tak tohle bude jeden z nich. Osobně nevidím nic špatnýho na tom si postěžovat, pokud má člověk dojem, že mu bylo ublíženo nebo se ho někdo dotkl. Tím spíš, pokud dotyčnýmu narovinu řekne, jak moc se kvůli jeho chování cítí špatně, a on na to absolutně nebere zřetel, protože je podle něj jen přecitlivělý. Takže pak nezbyde nic jinýho, než si například trochu ulevit v článku. Lepší, než tradičním "drátem do voka", že... Nicméně, komu to vadí, nechť nečte dál.
Před pár lety - jedna romantická chvilka u počítače s NÍM. Podotýkám, že už hodinu sedím a nechám si přehrávat písničky, který se mu líbí, což on bere jako samozřejmost, asi tak, jako že dýchá... A nejde jen o tuhle hodinu, po celou dobu našeho vztahu jsem vždycky s obdivem a respektem nasávala a poznávala věci, které se mu líbily a jež měl rád. Nevadilo mi to, naopak, chtěla jsem se o něm dozvědět co nejvíc a zjistit, co mu dělá radost... nehledě na to, že se mi spousta těch písniček vážně zalíbila a některý se mi doslova vryly pod kůži. Samozřejmě ne všechny mému sluchu lahodily, ovšem to bych mu nikdy neřekla, pokud by se vysloveně nezeptal (ale asi jsem měla, viděno dnešní perspektivou).
Po zmíněný hodině se tedy osmělím, protože stejně tak jako ráda sdílím jeho oblíbený věci, sdílím i ty svoje. Najdu skladbu od Ennia Morriconeho "Man with a Harmonica" z filmu "Tenkrát na západě", z který mám pokaždý husí kůži, i když jsem ji slyšela tisíckrát. Zase se zasním, protože ty tóny mi přijdou prostě geniální, a vlastně neočekávám, že on by je vnímal jinak. Těším se, že mu hned vzápětí pustím další a další, protože co skladba, to nebe na zemi. Jenže najednou mě ze snění vytrhne jeho prst, který tu krásu nemilosrdně stopne. Nechápu... Co se děje? Do konce zbývají přece ještě skoro tři minuty! "No..." podívá se na mě jak na slaboduchýho. "Tak já ti teď vysvětlim, co je na těchhle písničkách problém a proč by se ti neměly líbit." Civím na něj s otevřenou pusou. COŽE? Aniž bych jeho rozbor žádala, začne důležitě vysvětlovat:" Ty jsi viděla ty filmy, je to tak?" ptá se, ale očividně nečeká na odpověď, protože ji už přece dávno zná. "No a ty filmy natočili tak, že příběh je napínavej, vidíš akci, emoce ... a kvůli tomu všemu ti připadá, že hudba je skvělá. Jenže tak to vůbec není..." Slyším ho už jen zdálky, protože mi v hlavě buší - vztekem, šokem, ponížením... Toužím jen, aby už přestal! Ale ne, on musí bodat do živýho. "Hudba je průměrná", odfrkne si. "Nebýt filmů, nikdy by se ti nelíbila, ani by sis jí nevšimla. Sleduješ videa, znáš ty scény, vidíš emoce v tvářích herců, ale ty melodie samy o sobě? Nejsou nic. Film vytvořil hudbu, tak to je."
Konec monologu. A teď čeká co? Že sklopím hlavu, sklopím uši a pokorně prohlásím:" Máš pravdu, ta hudba není nic, Morricone je břídil, nic zvláštního nevytvořil? Ještě, že jsi mi otevřel oči - a já hloupá žila doteď v bludu. Ne, už se mi nelíbí a nebudu ji poslouchat. Pojď, pustíme si další tvoje oblíbený písničky." No, asi jste uhodli, že nic z výše uvedeného jsem neřekla.
Ne, místo toho jsem, rudo před očima, na něj začala řvát:" Co si vůbec myslíš? Ty si myslíš, že budeš tímhle způsobem shazovat věci, který se mi líbí? Dyť je to uplnej nesmysl. V principu blbost! Tady nejde o názor, vytvořenej na základě chybnejch faktů, který se dají jednoduše vyvrátit nebo dokázat. Ani neřešíme matematickej příklad nebo fyzikální zákon, žádnou pravdu nebo lež. My se teď bavíme o čistě subjektivní preferenci založený na pocitech!!! Já bych si nikdy, opakuji NIKDY nedovolila říct, že písnička, kterou máš rád, se ti nemá líbit. Za prvý bych se tě dotkla a hlavně za druhý, jak už sem řekla, je totálně zcestný hodnotit, co se komu líbí - prostě se mu to líbí! Tečka." Pohrdavě pokrčí rameny:" Taková věc se mě nemůže dotknout... Navíc jsem ti vysvětlil..." "Vysvětlil? Jak vysvětlil? Tady není co vysvětlovat. Ale dobře, já ti teda taky vysvětlim - Morricone je celosvětově uznávanej jako kvalitní, mnohýma dokonce jako geniální skladatel. A mimo jiné, odborníci se shodnou, že ta hudba vytvořila film, ne naopak, jak tvrdíš ty. Bez hudby by filmy nebyly ani z poloviny tak úspěšný. Já jsem například spousty těch písniček poslouchala mnohem dřív, než jsem k nim viděla filmy a ty filmy jsem si pustila jen proto, že mě uchvátila hudba. Ale i kdyby Morricone byl tuctovej fidlal, mně se líbí a to je nezpochybnitelný." "Uklidni se, už jsi zase hysterická..." sedí za počítačem jako paša a já vidím, že nic nepochopil. "Jo jsem hysterická, protože tenhle tvůj výlev nemůže v člověku vyvolat nic jinýho. To je jako bys někomu, komu se líbí červená barva, vykládal, proč se mu nemá líbit. Slyšíš tam tu absurditu?" Mávne rukou na znamení, že už se se mnou nehodlá bavit.
Teď už s odstupem a chladnou hlavou - ano, moje reakce byla pod vlivem silných emocí a ano, jsem schopná v takových chvílích vybuchnout a řvát. Avšak za tím, co jsem řekla a jak jsem to řekla, si stojím dodnes. A taky si stojím za tím, že nehodnotím a neshazuju to, co se někomu líbí, protože mi to připadá zcestný a potupný. Jo a mimochodem, jak tvrdil, že bych se ho nemohla dotknout, tak lhal, několikrát jsem schválně zkusila udělat to samý a pokaždý byl vzteklej (což se nepříliš úspěšně snažil skrýt). Takže v principu mu vadí úplně stejný věci, jako mně. A přitom jsem ani zdaleka nezvolila tak vysokej level jako on s hudbou. Viz: "Nesnáším knedlíky, přede mnou o nich ani nemluv!" Kontra: "Tobě nechutnají míchaný vajíčka? No to mi snad ani neříkej nebo se naštvu."
No, s tímhle člověkem už si songy nepouštíme... ani nic jinýho.
Kdyby tehdy například řekl: "Mně se takhle písnička/hudba nelíbí." Ok, byla bych zklamaná, ale je normální, že mají lidi rozdílnej vkus, takže jeho vyjádření bych brala. I když, i tohle by představovalo dvojí metr, protože já jsem směrem k němu nevyjádřila nelibost nikdy. To už je ovšem můj problém. Pomalu si zvykám, že ohledy, který beru já na druhý, oni na mě automaticky brát nemusí. O to víc si vážím lidí, kteří mi oplácejí stejnou mincí, protože z toho vidím, že si váží i oni mě - a takovými se snažím obklopovat.
Ovšem cenná to zkušenost, protože teď už velice rychle rozpoznám jedince se stejnou osobností a nepustím si je k tělu. Zmíněné chování totiž vykazují, řečeno moderním názvoslovím, osoby s manipulativními, sebestřednými a narcistními rysy, které mají tendence vnucovat ostatním, že nebe je zelený jen proto, že oni to řekli.
Takže když se mě pár let poté pokouší sbalit jistý chlápek, který si na první schůzce významně a detailně prohlídne mé vzezření od hlavy až k patě, a pak s upřeným pohledem vážně pronese:" Bílý kov ti sluší mnohem víc, žlutý zlato nenos", hned pochopím, s kým mám tu čest. Tentokrát s úsměvem v klidu odpovím:" Díky za názor." "Ale to není názor, to je pravda." "Pravda je, že se mi žlutý zlato líbí." "No ale nesluší ti, tak ho nenos." "Znovu opakuji, že ti děkuji za tvůj subjektivní názor."
Nesbalil mě.
