Malá hádanka: Co je největší past na řidiče - začátečníka? Ano, díra v silnici. Za prvé - nemá ještě tak dobře vycvičený odhad vzdálenosti a vždycky nepozná, jestli díru trefí nebo ne. Za druhé - soustředí se hlavně na věci, které bezprostředně ohrožují život nebo zdraví, což díry nejsou. Za třetí - ještě zdaleka neví, co díry dokážou.
Ale jakmile už si jednou udělá zkušenost, bojí se jich, jak čert kříže. Před nedávnem jsem dostala řidičák, nalepila "zetko" a jala se trénovat, jak to šlo. Když roztál sníh a led, objevilo se všude ještě dvakrát tolik děr než jich tam původně bylo, ale já si z nich nic moc nedělala. "Správný auto" má přece něco vydržet! Zato můj přítel mě při každé společné jízdě více či méně důrazně nabádal (podle toho, jakou měl zrovna náladu), ať se jim za každou cenu vyhýbám. Jenže to se lehko řekne, že?
Tož takhle nedávno jsem se rozhodla, že mu dokážu, že můžu jet sama a nic se nestane. Místo určení - Interspar. "Aha, tam vlastně vede ta cesta plná děr. Ale já to udělám chytře a pojedu jinudy", mnu si ruce. Jenže už jak vyjedu, cítím, že není dobrá konstelace. Takřka letní den má na svědomí, že v autě je na umření - plus s mojí mírnou nervozitou rovná se teplota uvnitř asi tak osmdesát stupňů. Stáhnu okýnka, jenže v tu ránu uvíznu v koloně. Já blbá si vybrala podvečer, čili dopravní špičku. Tak teda popojíždím, umírám vedrem, chcípne mi to jen jednou. Úspěch.
Na kruháči vyjedu na "tu správnou cestu". Jenže chyba lávky, od začátku samá díra. Jedu pomalu, zatím úspěšně kličkuju, i když s kolonou aut v protisměru to není to pravé ořechové. Pak náhle úsek rygolů zmizí a přede mnou se rozprostře krásná hladká vozovka. Kouknu do zrcátka, hm, za mnou tereňák, trochu zrychlím, už není třeba jet třicet. Ujedu nějakých dvě stě, tři sta metrů, když v tu chvíli přede mnou pohroma! Poslední díra - a ta největší ze všech. Samozřejmě do ní v plný rychlosti vlítnu. Ten v tom tereňáku za mnou se určitě musí smát. Hrkne ve mě - jak obrazně, tak doslova. "Tak a nemam kolo", je první, co mě napadne. Do takovýho kráteru jsem v životě nevlítla. To bude průšvih. Nicméně jedu dál, vypadá, že se nic nestalo. Ale já tomu nevěřím.
Příteli se statečně přiznám a ten po prohlídce auta konstatuje, že je ohnutý hliníkový disk na předním kole, což vyžaduje opravu v servisu. Oba máme vztek. Ještě nám svitne malá naděje, že bychom mohli dát majitele vozovky k soudu, aby nám nahradil škodu. To mě překvapilo. Když se vám zkrátka něco podobného stane, potřebujete fotky z místa činu a svědky. Pak můžete majitele vozovky zažalovat. Ale je tu jedna podmínka - že v oblasti děr není umístěna varovná značka. Což zde bohužel byla, jenže v tak nenápadném místě, že přítel ji nenašel, i když ji hledal. No nic, holt rozbiju prasátko. Ale stejně je podle mě tohle jen hloupej alibismus. Nechce se nám nic spravovat, všude říznem značku a jsme z obliga!
Tak jsem se vypravila poprvé v životě do servisu - dírovanou cestou, v rozhicovaným autě a ještě se musím třikrát vracet, než skončím v pneuservisu "ve dvoře". Cestou ze dvora jim tam ještě sejmu pár rozestavěných pneumatik. Ale přála bych vám vidět výrazy těch pěti chlapů umouněných od šmíru, když z obrovský Oktávie vyleze mrňavá holka v minišatech s tím, že chce opravit kolo...
