To se takhle v půlce listopadu objednávám na začátek prosince na přezutí pneumatik. Jo, jsem lempl, ale co se asi může stát? V nejhorším případě napadne jeden den centimetr sněhu, aby druhý den zase roztál. Nebo ne?
Jezdím v podstatě jen po městě, celý říjen nevídaný teplo, teď, v půlce listopadu se začalo trochu ochlazovat, ale teploty stejně nešly pod deset stupňů. Za posledních x-let neležel v našem městě v tomhle období sníh víc jak dvě hodiny. Takže tisíc a jeden důvod, proč s přezouváním nespěchat.
Ovšem poslední listopadový týden mi zmrzne (doslova) úsměv na rtech, když pozoruju, jak se z oblohy už několik hodin valí ten bílej hnus. Klíííd, do rána rozteče, říkám si... Inu - neroztekl. Naopak, zmrznul a padá furt. Další den už se brodím ve slušných dvaceti číslech a moje auto přestává být vidět. Venku parádní ledovka a kdejaký řidič má problém vyjet i ze svýho parkovacího místa. Sakra, že bych fakt něco prošvihla?
Při pohledu z okna a na předpověď počasí začínám chápat, že vytoužený oblevy se asi jen tak nedočkám a vyjíždět se neodvažuju, jelikož nemám tušení, jak by se ty letní gumy chovaly. Ale věřím, že snažit se překonat ledový boule, který se vytvořily přímo před kolama, by znamenalo skončit narvaná v autech vedle. No, tak prostě nějakou dobu nikam nepojedu... jednou to roztát musí.
Plán dobrej, jenže chybička se vloudila. Sníh leží už asi týden a z Toyoty se stala bílá hrouda, když tu můj muž jedno ráno prohlásí:" Víš, že jsi zítra objednaná na přezutí?" Sakra, no jo, hrkne ve mně, asi jsem to ze zoufalství vytěsnila. Že bych se přeobjednala? Ale ne, zavrhnu vzápětí - potřebuju už mít konečně pojízdný auto! Sice musím dobrých deset kilometrů na druhý konec města, ale přece v centru nemůže být situace tak hrozná. "Včera jsem jel přes město a v pohodě, silnice odklizený, jen mokrý. To dáš i na letních, pojedeš pomalu a nemůže se nic stát", povídá muž, jakoby pochopil, nad čím uvažuju. "Hm, asi máš pravdu, spíš jsem si říkala, aby u toho servisu nebyl nějaký problém. Třeba kopec zapadanej, namrzlej..." "Prosím tě", směje se. "Dyť je to servis, tam si odkliděj." "No, jen aby"... moc mě neuklidnil. "Nejhorší bude dostat se tady u nás přes ty boule, jestli chceš, vyjedu ti a přeparkuju", což je nabídka, která se neodmítá. "Jen doufam, že nastartuju", bručí si ještě pod vousy a já si přeju, aby fakt nenastartoval a já nikam nemusela.
Když po víc jak dvaceti minutách auto vyhrabe, motor bohužel naskočí a mně nezbývá než sledovat, jak zdolává ledový boule. Notnou dobu se kola protáčí naprázdno, podkluzují a když se vůz konečně vyhoupne na hroudu, nelze přehlédnout, jak si nekoordinovaně plave v prostoru. Málem to opravdu odnesou okolní auta.
Nicméně nakonec vyjíždím z luxusního místa, sluníčko svítí, silnice mokrá a i u nás v sídlišti odklizená. To bude dobrý, říkám si... v centru situace taktéž v pořádku, pokračuju po hlavní směrem z města. A jak tedy tak v klídku pokračuju, najednou si uvědomím, že velký kruháč je zavřený a já měla jet po jiné hlavní - rovnoběžné s tou, na níž se nacházím, jen o pár kilometrů dál. Sakra! To jsem si zajela! Nacházím se už těsně před kruháčem a vzhledem k nedostatku času a rychlosti šneka se mi už nechce vracet stejnou cestou zpátky. Nevadí, střihnu to támhle doprava a jednosměrkama se dostanu na správnou silnici.
Jenže asi vteřinu poté, co odbočím, pochopím, že můj největší problém není zajížďka! Hned první ulice pokrytá ledovejma boulema a kam oko dohlédne situace úplně stejná. Tady se fakt nikdo nenamáhal s odklízením. Sakra, co teď?! vyhodnocuju nejmenší zlo. Vrátit se? Není jak.... nacházím se v jednosměrce, úzký tak akorát pro jeden vůz, po obou stranách zaparkovaný auta, couvání tedy nepřichází v úvahu. Otočit se nemám kde a než nějaký místo najdu, už stokrát zapadnu nebo nabourám. Ono už samotný otáčení zavání průšvihem - když jsem hned po dvou úvodních metrech cítila, že auto absolutně nemám pod kontrolou, přestože jedu tak dvacet, nohu připravenou na spojce, skoro nezatáčím ani nebrzdím, pak už jen představa, jak se točím na nerovný ledovce, přidávám plyn, brzdím a couvám, rovná se vysloveně sebevraždě.
Takže...? Jo, nezbývá nic jinýho, než jet dál. Tak teda dobře. Pomodlím se, zavřu oči (samozřejmě obrazně) a jedu. Přitom se snažím nahradit tempomat, což znamená držet konstantní rychlost dvacet kilometrů za hodinu a nikam to nenaprat. Křečovitě svírám volant, nohu připravenou na spojce a držím. Projíždím jednu křižovatku, druhou, třetí a mám štěstí, že za mnou není žádný další auto, takže si můžu jet, jak potřebuju. Což znamená, že na křižovatkách brzdím minimálně, stejně minimálně i zatáčím a snažím se o co nejvíc rovnou stopu. Z toho důvodu se pořád jakoby vzdaluju od servisu, jelikož zahýbám jen nějakých třicet stupňů doprava. Ovšem výsledkem je zdárné, finální odbočení vlevo na kýženou hlavní, po němž si oddechnu tak, že to musí být slyšet až do západního Německa...
A to ještě nevím, co mě čeká dál. I když... tak nějak jsem asi tušila. S přibližně pětiminutovým mankem (což je ale vlastně sakra dobrý) se blížím k servisu. Aha, támhle za prodejnou Kia musím hned odbočit doprava. Málem minu. Naštěstí za mnou nic nejede, takže hamstnu na brzdu (možnost se otočit a vrátit bych měla až za dlouhé kilometry) a co nevidím. Jistě - cesta do kopce. Ale sakra do jakýho kopce! Krátkej, prudkej nájezd s ledovýma boulema vykukujícíma zpod sněhu a kam oko dohlédne také. Asi tak za půl sekundy vyhodnotím, že se fakt nebudu snažit to vyjíždět. Rozblikám auto a nacpu se co nejvíc doleva těsně za hranicí křižovatky pod kopec. Vypadá nebezpečně, zůstat v protisměru, jenže kdybych zastavila vpravo, odbočující by moje auto zahlídli až na poslední chvíli a pravděpodobně by skončili . V protisměru má Toyota překáží úplně minimálně a navíc je už zdálky dobře vidět, tudíž protijedoucí se mi úplně v klidu vyhnou. Nájezd před samotnou cestou k servisu je široký tak pro čtyři auta, což znamená, že protijedoucí vůbec nemusí vjíždět do protisměru, když se mi vyhýbá. A že je potřeba se vyhýbat, cesta totiž nevede jen k servisu, ale kolem se nachází spoustu dalším firem a skladů. Takže provoz jak na Václaváku. Než stačím vylézt z auta, všimnu si, jak nade mnou klouže další odbočivší vůz ve snaze dostat se nahoru. Naštěstí se mu to povede, jinak by totiž tutově skončil v mý Toyotě. Rychle ven, jestli to má do mě někdo naprat, at v něm nejsem. Vyběhnu ven a honem vyndám potřebné věci -. snad mě ještě vezmou. Musí mě vzít! Na těch zatracených letních gumách už sem znova nepojedu. Jako na potvoru musím čekat až se silnice vyprázdní, za těch pár minut, co tu stojím, mě neustále míjejí auta. Omluvně na ostatní gestikuluju, že nahoru nevyjedu a naštěstí se mi všichni v klidu a s přehledem vyhýbají. Konečně volno. Ženu se do servisu.
Celá udýchaná vtrhnu do kanceláře a chrlím ze sebe:" Dobrý den, já jsem Šnajdrová, objednala jsem se na 13:00... omlouvám se za zpoždění..." "Vy jste snad běžela, ne, hahaha", baví se pan servisman. "No, vlastně jo", rozhodím nešťastně rukama, když v tom vchází jeho kolega - mechanik. Taky si mě se zájmem prohlíží a oba evidentně čekají, co ze mě vyleze. "No, já jsem musela nechat auto pod kopcem na blikačky, prostě to sem k vám nevyjedu." "Aha, no to se omlouvám, já nevím, proč nám to tu neodklidili", krčí rameny servisman. "Ale v pohodě, sedněte si tady v teple, dejte nám klíčky a my už si s klukama poradíme", mrkne na mě mechanik a já jsem mu neskonale vděčná. Jeho slova představují úplný balzám na moje nervy. "Díky moc", ztěžka dosednu, dceru na klíně. Vůbec netuším, jak to udělali (už jsem neměla sílu chodit ven a sledovat, co se děje), ale ani na pět minut stojí Toyota v dílně a pilně se pracuje. Jestli to někdo z nich vyjel nebo ji vytáhli, fakt nevim... nicméně za dalších pětatřicet minut se objeví zase mechanik a prohlásí:" Tak máte přezuto." Heuréka! Cesta domů snad už proběhne v klidu... přesto ve mně však pořád bují semínko nedůvěry a tak se radši zeptám:" Znamená to, že už ten ledovej kopec bezpečně sjedu? Myslíte, že to nebude klouzat?" "Nemělo by", zavrtí hlavou. "Nebojte, rozdíl poznáte."
Měl pravdu. Hned, jakmile vyjedu, nabudu dojmu, že snad sedím v jiným autě. A při sjíždění kopce? Jako by tam ani žádný led nebyl. Nikdy bych nevěřila, jak obrovský rozdíl mohou zimní pneumatiky způsobit - že bych snad příště přezula včas? I když jedno pozitivum to mělo - už vím, jak se auto chová, když klouže...
