Na první pohled nevinná akce. Moje dobrá kolegyně mi navrhla, abych vedla ve škole kroužek zájmové němčiny. Proč ne, peníze navíc... Ovšem posléze se ukazuje, že krom peněz je toho NAVÍC ještě dost a všechno neskutečně absurdní.
Prvotní instrukce zněly: "Povedeš odpolední kroužek zájmové němčiny pro děti ze 2. až 4. třídy, je jich letos osm, dřív jsem to dělala já, ale už na to nemám čas." Nu, to nezní nijak hrozně, nachystám si německé hry, obrázky, slovíčka a tak podobně a s dětmi bude určitě legrace.
Jenže teprve poté, co se ke všemu uvolím a upíšu, začíná ta pravá "legrace". Samozřejmě jsem se mohla zeptat na podrobnosti, jenže to je právě ten paradox, že když nevíte, na co se máte zeptat, nemůžete se zeptat. Některé věci vás prostě nenapadnou. A tak tedy v den začátku onoho kroužku kolegyně povídá: " Budeš je učit ve třídě 8.C, máš to hned naproti kabinetu." Skvělý, říkám si, děcka dorazí do učebny a hurá na to. "Hm, bude potřeba, abys je vyzvedla v družině, oni sem asi netrefí." "Aha a kde je ta družina? Někde na druhý budově, ne?" "Jo, všechny jsou na druhý budově." "Jak všechny?" "Jo, to jsem ti asi neřekla, oni jsou v několika družinách ve více učebnách." Sakra! "No a kde jsou ty učebny?", otážu se už s trochu nepříjemnou předtuchou. "Různě, já si to taky přesně nepamatuju, pak se ti podivám." Aha. Kam se podívá? Kdy se podívá? Jak je všechny najdu, když jsem ty děti v životě neviděla a družinářky neznám?
No, takže za pár hodin se dozvím, že oněch osm dětí je rozstrkaných v pěti družinách. Z toho tři jsou na druhé budově a dvě vedle koridoru spojující ty dvě budovy. Přičemž dvě družiny na druhé budově najdu ve druhém patře, onu třetí v prvním, ale do té se zase dostanu úplně jinou chodbou a jinými schody než do dvou předchozích. A dále jedna družina u koridoru se nachází v přízemí a druhá v prvním patře. No to mě asi vomejou. "Klid, já ti je dneska povyzvedávám a přivedu do haly u hlavního vchodu", snaží se mi pomoct kolegyně, což sice oceňuji, ale mnohem efektivnější by bylo, kdyby mi dala nějaký seznam učeben se jmény vychovatelek (jména dětí jsem si mezitím zjistila) abych se to hned od začátku učila hledat sama. Ale budiž.
Jenže to není všechno. Po skončení je samozřejmě potřeba odvést děti zpátky. ALE! Většinu ne do učeben, nýbrž někoho do šatny, protože jde domů, zbytek dětí ven a konečně jednoho nebo dva zpátky do družiny - takže pokud se rozkrájím, dokážu vyprovodit všechny najednou tam, kde mají být, a nestane se, že mi někdo uteče na záchod, někdo do třídy, další nebude chtít čekat v šatně nebo na chodbě a největší experti utečou sami ven. Jo, kdybych se rozporcovala na osm kousků, odvedla bych skvělý výkon.
A teď přichází to nejdůležitější - odvést děti ven neznamená otevřít postranní dveře v koridoru a vypustit je na školní zahradu, jak jsem si naivně myslela. Kolegyně sice říkala, že bývá často otevřeno, ovšem prakticky to znamenalo, že nebylo otevřeno ANI JEDNOU za celou dobu, co jsem kroužek vedla. Tudíž situace vypadá tak, že :
Jdeme do šatny, kde se děcka oblékají na ven (zjištuji, že některým musím doslova vnutit bundy a čepice, jelikož dítě ze třetí třídy je schopné jít si hrát v pěti stupních ven v mikině), přičemž tento proces zabere někdy i čtvrt hodiny. Mezitím odbíhám kontrolovat, zda Lucinka s Maruškou už jsou v učebnách, pro Pepíčka si přišla maminka a Honzík s Aničkou ve vedlejší šatně jsou oblečení. Hledání rukavice, boty nebo správné čepice je na denním pořádku.
Vyjdeme hlavním vchodem ven a dáme se do obcházení obou budov, protože jinak se nedá na zahradu dostat (za předpokladu zavřených dveří v koridoru). To trvá několik zatraceně dlouhých minut, během kterých se děti několikrát málem přerazí a přizabijou, jak se ženou na hřiště. Navíc je cestou ještě musím sledovat, aby nespadly pod auto některému z odjíždějících učitelů.
Dojdeme k vychovatelkám, přičemž každé dítě je s jinou skupinou někde trochu jinde. Čekám a dívám se, zda každé dojde tam, kam má.
Pak se konečně otáčím a vracím se zpátky do školy - tentokrát už kratší cestou druhým vchodem, protože nemusím přes šatny.
Jsem úplně vyřízená.
Přemýšlím nad těmi dveřmi v koridoru. Ty by mi sakramentsky ušetřily práci a hlavně nervy! Zajdu tedy jednoho dne do sekretariátu a zeptám se zástupkyně, jak to s nimi je. Dostanu neurčitou odpověď, že klíč má některá z vychovatelek či snad více z nich a že časem bych snad možná, pokud to půjde, mohla taky jeden dostat. Hm, moudrá z toho nejsem a hlavně se mi to zdá celé nějaké divné. Jakživa jsem na chodbě, natož u oněch dveří nezahlédla jedinou vychovatelku a už vůbec se mi nezdá, že by se někdy odemykaly.
Uplynulo pár týdnů a situace pořád stejná. Což znamená, že bych si přála rozkrájet se, aby Pepíček neutíkal na záchod, já mohla v klidu zajít pro klíče od tří šaten a zase je odnést zpátky a Daník s Anežkou nemuseli čekat na chodbě, až odvedu Lucinku s Maruškou ke dveřím družiny a počkám, dokud nezalezou dovnitř (naposled se totiž stalo, že sice vyběhly po schodech nahoru, jenže pak zůstaly na chodbě a dělaly tam blbosti).
Nechci se smířit s takovým stavem věcí a zajdu za školníkem - ten přece musí mít klíče od všeho. "Ahoj, prosím tě, bylo by možné, abys mi nechal udělat klíč od těch dveří na zahradu?" Trochu zvláštně se usměje, podrbe se na hlavě a pak prohlásí:" No, to asi nepůjde, to je složitější." "Jak myslíš složitější?" "No, jde o to, že se jedná o další přímý vstup do školy a od toho nemůže mít klíče každý." Aha, konečně chápu. Čemu ovšem nerozumím, je, proč mi to zástupkyně neřekla přímo a jen mlžila. A za další, napadá mě hned několik dalších variant, jak by se dala celá věc normálně vyřešit. Například kdyby mi školník každý týden odemkl, vypustili bychom děti, on klidně může počkat u dveří, jde o otázku několika vteřin a pak zase zamknout. Hotovo.
Nestane se tak. Nikdo neprojeví sebemenší ochotu mi pomoci nebo aspoň poradit. A mě to přestane bavit natolik, že v příštím školním roce neexistuje, abych zase vedla kroužek. Naštěstí to už nemusím řešit, jelikož odcházím na střední školu, kde sice přichází jiné problémy, ale žádný už mě nenervuje tolik, jako vodit děcka z družiny a zpátky.
