To takhle jednou dostanete od bráchy k narozeninám dárkovou kartičku na nákup kosmetiky v Sephoře a vyprávíte se s nadšením do obchodu. Brzy však zjistíte, že nejste příliš vítaným zákazníkem... aneb to jsme tak nepoučitelní??
Jedno dopoledne, kdy jsem v práci končila dřív, rozhodnu se zajet do Sephory. V Plzni je bohužel jen jedna prodejna a to až v Olympii, ale co, obejdu i ostatní obchody, když už tam budu. Vzhledem k tomu, že jsem šla rovnou z práce - nalíčená, načesaná a elegantně oblečená, následné dění mě překvapilo. Ano, stala jsem se podezřelou osobou.
Vejdu do prodejny, tam ani noha, jen dvě prodavačky a postarší hlídač. Ten pozdraví a vzápětí se mi přilepí na paty. Ok, říkám si, sice nesnáším, když se na mě někdo takhle pověsí jako na zloděje, ale asi jim tu lidi kradou. A co on o mně může vědět? Nevšímám si ho tedy. Vzhledem k tomu, že se chystám utratit větší částku za poměrně drahou kosmetiku, mám v úmyslu si důkladně vybrat a vyzkoušet hodně odstínů a produktů. Na to jsou tu zvyklí... nebo snad ne? Nenechám se znervóznit, v klidu vybírám, hlídače neustále za zadkem, před zadkem i pod rukama. "Dobrý den, můžu vám s něčím pomoct?" přispěchá prodavačka. "Ne, děkuju, vyberu si..." Odkráčí. Zrovna zkouším na ruku další z miliónu odstínů korektoru. Hlídač je stále nervóznější. "To dá hodně práce si vybrat, co?" stojí najednou těsně u mě a ironie mu z pusy jen kape. "No to víte, že jo", odpovím mu v úsměvem ve stejném duchu. Tak když vy takhle... dostanu chuť trochu provokovat. Dělám, že nic a vybírám a vybírám.
Hrabu se v panelu se rtěnkama, zády do obchody, když tu na mě někdo zakřičí: "Dóbrý den, přejete si?" Překvapeně se otočím a vidím tu samou prodavačku, která už mě jednou oslovila. "Jé, promiňte, to jste JEŠTĚ vy, nepoznala jsem vás zezadu. Ano, jsem to JEŠTĚ já a jestli nepřestanete prudit, budu tu JEŠTĚ hodně dlouho. Jedeme dál. Korektor už jsem si asi vybrala, chtělo by to košíček, aby mě nenařkli, že si cpu rtěnky do rukávu. Přijdu k hlídači: "Prosím vás, kde tu máte košíčky?" "CÓÓÓ?" vytřeští na mě oči a nechytá se. "Košíčky, na zboží, jako když si něco vyberu", opakuji nahlas a výrazně artikuluji. "Jo ták, jsem vás nepochopil", odskáče a v minutě se vytasí s košíčkem. Obřadně do něj vložím korektor. Hlídač "nenápadně" gestikuluje na prodavačku a pak zařve: "Paní už si vybrala a jde platit!" Úplně slyším ten kámen, co mu spadnul ze srdce. "Ne, ne, ještě nejdu platit", líbezně se usměju a posunu se k řasenkám. Nejvíc mě zaujme jedna hodně drahá, ovšem nemůžu ji mezi ostatními najít. Přijdu tedy k oné prodavačce se slovy:" Prosím vás, mohla byste mi najít tuhletu řasenku?" "Ale samozřejmě", trhá se ochotou.
Vyberu si nakonec ještě rtěnku, stoupnu si k pokladně, načež prodavačka na mě začne házet jeden úsměv líbeznější než druhý. "Dám vám tam ještě vzorek naší nové vůně, je to Chanel, voní krásně. No, zkuste sama, děkuji za nákup a přeji hezký den..." "Tak jste si nakoupila", září hlídač u východu jako sluníčko. "Tak vám přeju krásný den." Jó, tobě taky, dědo... ne, nebudu se rozčilovat, to mi za to nestojí.
A já se nyní ptám - je tohleto běžná praxe nebo jen amatérismus jedné prodejny? Brácha, který bydlí v Praze, mi každou chvíli vypráví, jak si boháči chodí inkognito v obyčejném oblečení nakupovat do nejdražších obchodů. A prodavači moc dobře vědí, že ti nejlepší zákazníci na sobě nemají tunu zlata a drahých kamenů. Jak ti ze Sephory poznají, kolik u nich mám v úmyslu utratit? Evidentně nepoznají... Jejich přístup mě opravdu uráží, někdo by je měl vyškolit v psychologii prodeje a marketingu. Poněvadž ač je v Plzni prodejna jen jedna, velmi dobře si rozmyslím, jestli příště půjdu nakupovat tam.
