Jak se učitelka jazyků na druhém stupni základní školy dostane k tomu, že supluje tělocvik ve třetí třídě? Inu, jako slepý k houslím. A když má ještě ke všemu smůlu,
Když jsem si přečetla, že druhý den supluju třeťáky na tělocvik, obešla mě hrůza. Mám stále v živé paměti hlášky své kolegyně, že: "Dneska jsou děti hrozně neohrabaný, třeba tělocvik je o strach, vždyť už většina neudělá ani obyčejnej kotrmelec." "I kolegové říkali, že s nima leccos přestali cvičit, protože se prostě bojí." Jooo, holka, učitel je pořád jednou nohou v kriminále." A tak dále a tak dále. Ani jedno z těchto tvrzení mi samozřejmě na náladě nepřidá a hlavou už začínají běžet katastrofické scénáře.
Večer řeším, že s nimi budu muset jít do tělocvičny, dumám, jak to celé udělám, co budeme cvičit, jak je ohlídám a že to určitě neohlídám a něco se stane. Nářadí vyloučím hned, žádné kotrmelce ani nic podobného, snad nějaké míčové hry? S co možná nejměkčím míčem? To by asi šlo... A nebo co kdybych prostě nešla do tělocvičny a zůstaneme ve třídě, napadne mě posléze. Jasně, přece po mně nikdo nemůže vyžadovat, abych je tam brala, když nejsem tělocvikář! Zítra se půjdu zeptat zástupkyně, jestli by to šlo - respektive spíš jí celou věc oznámit a trvat si na svém.
Ráno se k nervozitě přidá vztek. Jsem naštvaná, že si na mě vůbec vymysleli takovouhle blbost a že zrovna já musím suplovat tělocvik, když s celou věcí nemám nic společného. V hlavě si přehrávám všechny možné scénáře, ovšem jak už to tak bývá, vždycky se stane něco, co vás ani ve snu nenapadne
Ještě než vůbec stihnu zajít do ředitelny, povídá kolegyně v kabinetě: "Koukala jsem, že dneska supluješ tělocvik..." "No, fakt super", zahuhlám naštvaně. "To bude masakr." "Hele, ale to s nima nemusíš chodit do tělocvičny, klidně zůstaň ve třídě a něco si třeba namalujte." "Fakt?" svitne mi naděje. "Já jsem zrovna chtěla jít za zástupkyní, že bych to tak chtěla udělat." "Ani nemusíš, prostě buďte ve třídě, já to taky tak dělám." "Tak to je skvělý, jsem se právě docela bála..." spadne mi kámen ze srdce.
Jenže jak už to tak bývá a jak jsem předeslala svou zkušenost s něčím neočekávaným, v momentě, kdy jsem se uklidnila a řekla si, že ve třídě se nemůže nic stát, netušila jsem, jaký jsem si na sebe upletla bič. Aneb podle Murphyho zákona - Když se něco může posrat, tak se to zaručeně posere.
Hned po zvonění tedy vyrazím do třetí třídy. Ovšem i tak už jdu evidentně pozdě, jelikož děcka jen ve spodním prádle pobíhají po třídě a převlékají se na tělocvik. "Děti, prosím vás, oblékněte se zase zpátky, zůstáváme dneska tady!" houknu na ně a většina to kvituje s povděkem. "A co budeme dělat?" "Něco si namalujeme. Sedněte si na místa, připravte pastelky a fixy a já vám rozdám papíry." Jenže to asi nebude tak jednoduché. Vidím, že děti navyklé v tuto dobu na hodinu pohybu, se nedokáží tak rychle adaptovat na opětovné sezení v lavici. Pobíhají po třídě, pokřikují, házejí po sobě oblečení, někteří se chtějí prát. Dá mi hodně práce je aspoň trochu uklidnit a docílit toho, aby posedaly do lavic a vytáhly si pastelky. Nakonec se přece jen všichni jakž tak usadí a já rozdám papíry. Někteří v klidu malují, jenže pak někoho napadne, že ten papír se dá využít na mnohem zábavnější věcí, než je malování a začnou si z něho skládat vlaštovky. Navíc si chodí k mému stolu pro další papíry a skládají více a více vlaštovek. Úplně se mi nelíbí, když vidím, jak vlaštovky plachtí třídou sem a tam, ale pak si říkam, že papírová skládanka ještě nikdy nikoho nezabila.
Jenže velice brzy přestane děcka bavit házet vlaštovky jen tak do vzduchu a samozřejmě je začnou házet po sobě. V momentě, kdy povídám: "Tak dost, dávejte pozor a neházejte si navzájem ty vlaštovky do obličeje!" se vzadu jeden chlapeček zničehonic rozbrečí. "Co se stalo?" leknu se. "On po mě hodil vlaštovku" a ukazuje na druhého, který jen krčí rameny. "A kam tě trefil?" "Do oka" usedavě vzlyká. Polije mě horko. "Ukaž." Koukám, koukám, oko mu slzí a má ho pěkně červené, ale může to být tím, jak hrozně brečí a mne si ho. Sice si říkám, že ta PAPÍROVÁ vlaštovka mu nijak ublížit určitě nemůže, ale už jsem ve stavu, kdy přestávám racionálně uvažovat. Sakra! Jaké je pravděpodobnost, že jeden se druhému trefí přímo do oka? Tak já s nima nejdu do tělocvičny a myslím si, bůhvíjaká to není výhra. Sakra, sakra, sakra!!!
Naštěstí už zvoní konec hodiny, chlapeček pořád pláče a tře si oko. Zjistím jeho jméno a běžím do sekretariátu. Sice to zase bude pakárna, ale lepší vše nahlásit hned, i když z toho asi nakonec nic nebude. Nemíním cokoliv zanedbat, náhoda je blbec, pak kluk bude mít s okem kdoví co a já jsem první, která se bude zpovídat. To fakt nechci riskovat. Zajdu tedy za sekretářkou, sdělím, co a jak, je to rozumná ženská, nedělá z toho vědu a já se přece jen trochu uklidním.
Ovšem celé dopoledne už mám tak jako tak zkažené. Když odcházím domů, potkám shodou okolností u jídelny toho chlapečka, už nebrečí a vypadá normálně. "Co oko?" zastavím se u něj. "Lepší, už jen trochu pálí." Snad to bude jen podrážděné, modlím se. Naštěstí bylo. Ale tolik nervů, co mě to stálo... to bych tedy nikomu nepřála.
