Třetí a závěrečný díl minisérie o tom, jak jsem bojovala s učitelkou fyziky. Blíží se konec školního roku a mně hrozí propadnutí, přestože jsem se právě dozvěděla, za jakých okolností mi byla připsána čtyřka z testu...
Srdce mi poskočí, ani ne tak radostí nad čtyřkou, ale protože se mě David zastal. Hned, jak to jde, za ním zajdu:" Slyšela jsem, co se dělo na fyzice, díky moc." "No, to nemáš zač, neudělal jsem to kvůli tobě, bylo to prostě nefér." Jeho slova jsou pro mě jako studená sprcha, ale snažím se na sobě nedat nic znát. "Ale mám a je mi jedno, proč jsi to udělal - pokud kvůli spravedlnosti, tím líp."
Tenkrát se mě jeho slova dotkla, protože se mi líbil, a o té spravedlnosti jsem to řekla jen, abych si před ním nezadala. Teď si říkám, že jsou na světě opravdu velmi potřeba lidi, kteří mají vyvinutý smysl pro spravedlnost. Navíc tedy, s ohledem na pozdější události jsem přesvědčená, že on mě odpálkoval taky proto, aby si nezadal... Njn, puberťáci aneb hlavně aby si nemyslel/a, že se mi líbí, haha. Ovšem to sem teď úplně nepatří...
V dalším testu už paní učitelka neponechala nic náhodě a všem nám "nepohodlným" raději nasázela pětky - asi aby se mě zase náhodou někdo nezastal. Průměr se nebezpečně přiblížil pětce a mně poprvé proběhla hlavou myšlenka na náhradní test.
Ale to přece nemůžu...
Nicméně, ještě jsem nemínila kapitulovat, takže došlo na pár dalších incidentů. Namátkou - spolužák Jireš, známá horká krev, sedící navíc ještě v lavici u topení, otevřel jednoho chladného dne v posluchárně okno, takže jsem za chvíli mrzla. Zvednu se a okno zavřu. "Nech to otevřený, ty krávo." "Trhni si, debile, je mi zima." Co udělá madam fyzikářka? Jistě, jde a to okno otevře. Oba se mi tlemí do ksichtu. Po chvíli se tedy zase zvednu a zavřu. Načež ta ho zase osobně otevře se slovy:" To okno zůstane otevřený a nikdo se mi už nebude courat po třídě, jasný?" Významně se na mě šklebí a ještě si demonstrativně stoupne tak, aby mi vysloveně fyzicky znemožnila pokusit se opět o zavření. Vztek mi zase zvedne tlak a krev se ve mně vaří o sto šest, což je ale dobrý jedině k tomu, že mi přestane být taková zima. Vím totiž, že nic nezmůžu, to bych se s ní snad musela poprat...
Jednou zase pošeptám něco sousedovi Špačkovi, načež uslyším sarkastický:" A slečna Šnajdrová pozor dávat nemusí, ona to zase opíše." Jireš a spol. smích. Vytočím se tak, že si stoupnu, kopnu do svý židle, až s rachotem narazí do boku lavice a zvýšeným hlasem ze sebe vypálim:" Tak tohle poslouchat nebudu, na tohle se fakt můžu vysrat!" "No, jestli se budete takhle chovat, můžete ihned opustit třídu." Už už se chystám opravdu vypadnout, mám rudo před očima, ovšem nakonec mi v tom poslední zbytek normálního uvažování zabrání. Sednu si a přestože mám dojem, že prasknu, chápu taky, že jí nesmím dát do ruky zbraň v podobě neomluvený hodiny.
A konečně jeden "intelektuální konflikt". Zase se někdo přihlásí a zkouší, jestli ho nepustí na záchod. "Jak už jsem řekla stokrát, každý zdravý člověk udrží pětačtyřicet minut moč", pane Kasíku. "A co stolici?" prohlásím. "Víte, slečno Šnajdrová, už jeden moudrý muž kdysi řekl, že lidi se nemají posuzovat podle svých odpovědí, ale podle otázek." "Hm a to já jsem teda četla něco jinýho - není hloupých otázek, jen hloupých odpovědí", nedám se. "Takže evidentně to máme každý jinak", podívám se na ni významně. Všimnu si, že jí na vteřinu ztuhne úsměv na rtech a píšu si pro sebe pomyslný bod. Tak teď už tuplem propadnu. Což teda nechci...
Následujících několik dní mi hlavou běží, co říkala třídní. No, kdybych to pojala jejím způsobem, snad bych mohla napsat náhradní test aniž bych se shodila. Dyť se přece nemusím plazit, nasadím pohrdavý výraz a bude.
Tak se hecnu a jdu. Podotýkám ale, že je mi z toho všeho zle. Na jedný straně celá takhle absurdní a hlavně nefér situace, kdy si připadám jak ubožák, kterýho donutili odvolat svoje nehlubší přesvědčení, na straně druhý představa propadnutí, zkažených prázdnin a samozřejmě reparátu s velmi nejistým výsledkem, protože tahle baba je schopná a hlavně ochotná mě podělat i před komisí. Sice tam by to měla o dost těžší, ale stejně. Pokud by se jí to povedlo, musela bych tvrdnout o rok dýl na týhle pitomý škole s tím, že bych ji možná dostala na fyziku znova. Ne, to prostě nemůžu připustit! Takže i když se zalykám zlostí a ponížením, zaklepu na dveře jejího kabinetu.
"Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli si můžu ještě napsat ten náhradní test na čočky", vysypu ze sebe co nejrychleji. "Ale samozřejmě", nasadí medový úsměv, z kterýho stříká jed na všechny strany. Takže na tohle fakt čekala! proletí mi hlavou a cítím se ještě hůř. "Vždyť jsem vám ho už dávno nabízela." Její úsměv se promění na vítězoslavný. Držím kamennou tvář. "Tak přijďte příští týden, kdykoli, až budete mít volnou hodinu. Všechno odkývu, abych mohla co nejrychleji vypadnout, ovšem něco mi na tom nehraje. Co za sviňárnu zase vymyslí? Jak můžu přijít v kteroukoli volnou hodinu? Dyť přece bude muset třeba učit. Jsem zmatená... Ale mě nedostane, slíbím si nakonec.
Jak chce pořešit průsečík našich volných hodin, se záhy dozvím. Řešení je, jako obvykle, až směšně jednoduché. Najde prázdnou třídu, posadí mě tam, hodí zadání a odchází. Vteřinu nechápu - ona mě tu nechá jen tak samotnou? Když v tom mi sepne. No jasně! O to právě jde. Chce mě navnadit a ponouknout k použití taháku. Odhaduju, že cca v půlce hodiny vrazí nečekaně dovnitř v touze načapat mě při opisování, aby mohla triumfálně napsat zase pětku a zpečetit moje propadnutí. Jenže to ani náhodou, ty svině, podcenila jsi mě. Nejsi na týhle škole jediná, kdo trochu přemýšlí, a já už ti, ty nádhero, dávno vidím až do žaludku.
Zachovám stoický klid, jelikož čočky umím, taháky vůbec nemám a vím, co bude následovat. Píšu, počítám a očekávám její příchod. A opravdu, pár minut po polovině hodiny se bez varování rozrazí dveře a v nich ona jako bůh pomsty rentgenuje moje konání. Ke svému zklamání, jež ovšem mistrně zakrývá, neobjeví sebemenší náznak ničeho nekalého, takže jen pronese:" Nenechte se rušit, já musím jít ještě učit." Vypadne. V duchu se za břicho popadám, jak jsem jí vypálila rybník, a najednou je všechno ponížení z náhradního testu to tam. Ty pitomý čočky mě začínají vážně bavit. Vím to já a ví to samozřejmě i ona, že pětku už rozhodně vyčarovat nemůže. Tipnete si, co jsem dostala? Jistě, dvojku - přesně tu dvojku, kterou jsem si zasloužila už z testu prvního, jenž záhadně zmizel z povrchu zemskýho.
Podtrženo, sečteno, průměr mi rázem skočí na čtyřku a tak to i zůstane. Propadnutí zažehnáno. Ovšem takhle vydřenou čtyřku jsem ještě nezažila... a doufám, že už ani nezažiju
Doslov:
Po prázdninách nastupuji do posledního, maturitního ročníku, v němž se od začátku začne dít něco něčekanýho. Útoky z její strany úplně přestanou a to nejen na mě. Sarkasmus i jedovatý poznámky kamsi zmizely, jakoby úplně zapomínala, že jsem ve třídě, a soustředila se na něco úplně jinýho. Najednou mám klid a z testů trojky.
Po škole se nese, že má nějaký osobní problémy. "Asi s manželem", utrousím jednou o přestávce. "Cože, ona má manžela?" diví se naoko kámoška. "Viď, taky nechápu. Ten musí bejt slepej, hluchej a nebo uplně blbej. A nebo všechno dohromady", odtuším. "A nebo je jako ona", přemýšlí druhá kámoška. "Taky možnost", přitakám.
Ať už byla pravda kdekoli, fakt je ten, že od tý chvíle jsem měla svatej klid, a v pololetí před maturitou vyfasovala trojku z fyziky.
Milá paní pak skončila svou působnost na škole společně s námi. Další rok už tu neučila. Kam šla a co se s ní stalo, netuším. Ovšem že si na každé další střední našla někoho "s hrozně hloupými otázkami" nebo rovnou další "slečnu Šnajdrovou", o tom nepochybuju.
