Víme, kam půjdou - jejich kroky a činy jsou předvídatelné. Nic zvláštního neumějí, nic zvláštního nedělají, ale zato je jich hodně. A měli bychom si na ně dávat pozor, neboť za zvláštních okolností dokážou člověku zasadit smrtelnou poslední ránu. Ba co víc, když vytrvají, mohou se proměnit i v dámu!
O kom je řeč? No přece o pěšácích, v šachové terminologii pěšcích. Na první pohled si jich většinou ani nevšimneme, avšak právě v tom se skrývá jejich síla. Zahajují hru, staví se na strategická místa, brání svého krále. Občas i zaútočí. Protože jsou nejslabší figurou, donutí všechny silnější k ústupu (i když proti dámě, střelci a králi musí být dobře chráněni). A pokud za nimi někdo stojí, jsou v podstatě neporazitelní! Pěšce soupeře dovedou překvapit i jen tak "mimochodem".
V běžném životě je nazýváme "průměrnými lidmi". Dělají si své, nemají přehnané ambice, jdou si svým naučeným tempem a naplánovanou cestou. Postupují kupředu krůček po krůčku, ale když se v průměru jednou za život rozhodnou udělat něco nového a většího, z počátečního nadšení mohou udělat i kroky dva. Jenže jakmile se objeví nějaká překážka (a ta se objeví skoro vždy), zůstanou stát a nemohou se hnout. Nenapadne je, že by mohli o kousek couvnout a vzít to jinudy - oklikou. Často jim to ani okolnosti nedovolí. V jejich stagnaci se však objevuje jistý druh statečnosti, protože tihle lidé nikdy neustupují. Jsou trpěliví, ale pasivní. Věří, že překážka třeba jednoho dne zmizí a oni budou moci pokračovat dál. Jenže někdy tímhle čekáním stráví celý život.
V pravém slova smyslu nemáme z pěšáků strach, spíš nám připadají otravní, obtížní, všude je jich hodně a vždycky se objeví nebo stojí tam, kde je nejméně potřebujeme. Většinou nám nezbyde nic jiného, než je nějak obejít. Jejich hrozba se týká sice jen jednoho nebo dvou políček, ale pokud jsou pro nás právě tato dvě nejdůležitější v životě, máme problém. A to velký. Jak už je totiž psáno výše, pokud za pěšcem někdo stojí, nemáme moc šancí. Úplně nejhorší je, když tím "strážným" je další pěšák. Umí jednu svoji věc, ale dělá ji dobře. A proto se před ním někdy musíme sklonit.
Ti nejtrpělivější a nejodvážnější, ale hlavně ti, kteří mají trochu štěstí, mohou udělat velkou věc. Na konci hry se proměnit v silnější figuru. A když už dostanou takovou možnost, vyberou si skoro vždy dámu. Aby zasadili svou poslední smrtící ránu a užili si pět minut slávy. Ale pravda - pokud dobře stojí, dokážou dát mat i ve své původní podobě. Nejsilnější jsou samozřejmě ve skupině pěšců, avšak i s takovým střelcem či dámou za zády dokážou divy. Takže pozor, když si už už myslíme, že máme vyhráno, hle! Narazíme na pěšáka.
Malí, ale poctiví, řekla bych.
