"Když se vám něco nelíbí nebo někdo dělá něco, co vám není příjemné, řekněte to! Když budete slušní a klidní, ale rozhodní (tzn. asertivní), nikdo v tom nebude vidět problém", radí nám všechny možné psychologické příručky o sociální komunikaci. Ale funguje to tak doopravdy?
Nevím, jak v jiných zemích (i když, jeden šťavnatý zážitek jsem si přivezla i z Chorvatska), ale u nás v České republice se při užití asertivního chování setkávám tak z devadesáti procent s naprostým nepochopením. Zpětně vždycky rozebírám, zda jsem při komunikaci neudělala něco špatně, jenže většinou na tu chybu nepřijdu. Možná mi poradíte vy...
První konkrétní zážitek je tento: Často jezdím autobusem trasa Plzeň-Karlovy Vary. Když se venkovní teplota dostane na deset stupňů a níže, je opravdu, ale opravdu nepříjemné sedět hodinu a tři čtvrtě ve voze, kde se netopí. Ano, rozumní řidiči hned od výjezdu automaticky zapnou vyhřívání, ale najde se i spousta takových, kteří asi nevědí, že tlačítko "topení" vůbec existuje. " Dobrá", říkám si, "třeba panu řidiči není zima a neví, že cestujícím JE zima, takže je potřeba mu to říct. Na chvíli mě napadne, že možná ani spolucestující netrpí chladem, ale když se rozhlédnu po buse a všichni sedí v bundách a čepicích, do čehož každou chvíli někdo kýchne nebo zakašle, mám jasno. Sice mě zarazí, že nikdo nic neřekne, ale co už, jdu za řidičem. "Pane řidiči, prosím Vás, mohl byste trochu zatopit?" otáži se. Podívá se na mě jako na blázna a odsekne: "A co asi dělam??" "Tak promiňte, to jsem si tedy nevšimla, že topíte." Dál se se mnou nebaví.
Nedávno zase jedu a jiný pan řidič vyhřívání opět ignoruje. Čekám asi dvacet minut, jestli se neprobere a pak jdu k němu. "Pane řidiči, mohl byste prosím trochu zatopit?" Co bude následovat? Otočí se ke mně a se slovy: "Jasně!" stiskne tlačítko. Úspěch, tak dnes to funguje. Když se vracím na sedačku, chytí mě nějaká paní za rukáv a povídá: "Vy jste říkala řidiči, aby zatopil?" "Ano." "To je skvělé, taky mi byla zima a začala jsem přemýšlet, že mu půjdu říct." Tak to je tedy úžasné, když budeme přemýšlet, že něco uděláme, hodně nám to pomůže. A než se rozmyslíme, budeme dávno v Plzni. A jak skončila tahle příhoda? Do deseti minut se celý autobus svlékl z bund.
Další nálož zážitků s asertivitou mám z hospod a restaurací. Přijde mi normální reklamovat špatné jídlo nebo špinavé nádobí. A ještě normálnější mi přijde, že se personál omluví a má snahu chybu napravit. Sedíme takhle s kamarádkou v kavárně a ona si objedná pohár s ovocem a šlehačkou. Chvíli jí a najednou říká: "Ta šlehačka je nějaká kyselá, ale jenom z jedný strany, to je zvláštní." "Asi dodělali starou, zkaženou a smíchali ji s čerstvou", říkám. Zavolá si tedy obsluhu: "Prosím Vás, mohla byste mi donést jiný pohár? Ta šlehačka je zkyslá." Servírka si ji sjede znechuceným pohledem: " A jak Vám mám nosit nový pohár, když jste tohohle už půlku snědla? Ste to měla reklamovat hned!" "A jak, když je to kyselé jen z jedné strany?" Servírka už nic neřekne, nakvašeně vezme pohár a za chvíli před kamarádku s pořádným prásknutím postaví nový. To aby se člověk bál, že mu do toho nového vážně naplivali....
S jinou kamarádkou si zajdeme do restaurace na oběd. Poté, co dostane kuřecí plátek, zjistí, že uprostřed je úplně syrový. Když jde kolem servírka, sdělí jí svůj problém. Ta koukne na kuřecí, pokrčí rameny a zakňourá: "Za to já nemůžu, řekněte to kuchaří..." A nic se neděje.
A jako poslední již zmiňovaný zážitek z Chorvatska. Jdeme s přítelem, jak jinak než na oběd a máme chuť na kuřecí steak. Jenže zjistíme, že jídlo je dohromady jen s přílohou a příloha jsou hranolky. Jenže my máme chuť na brambory. Tak se tedy rozhodnu, že poprosím servírku o malou změnu. Chorvatsky neumíme, takže se zeptám: "Excuse me, do you speak english?" "Yes". "We would like to have a chicken steak, but is it possible to get potatoes instead of pomes?" "Yes." Hurá, budeme mít brambory. Za chvíli přinese jídlo, ale my koukáme jako blázni. Na talíři trůní jen kuřecí a zelenina. Zavolám si tedy servírku. Zeptám se, proč nemáme přílohu. Ona opáčí šílenou angličtinou, že hranolky jsme nechtěli. Odběhne a přinese chleba. Super! Znovu jí zopakuju, že jsme nechtěli hranolky, ale brambory. Naštvaně něco odpoví a zanedlouho přinese kopec hranolek. Radši už mlčíme a sníme, co přinesla. Kdyby aspoň přiznala, že nám nerozuměla nebo byla ochotná to nějak napravit. Ale to ne! Dostali jsme najevo, že si furt něco poroučíme a nevíme, co chceme.
Tak já tedy nevím, jak se chovat asertivně. Docházím k závěru, že je asi účinnější jednat s neochotnými a protivnými lidmi agresivně, protože na to alespoň někdy slyší. A nebo držet, jak se říká, hubu a krok? Tato úloha asi nemá řešení...
