Po šestnácti letech jsem se hecla a navrhla dovolenou letadlem. A když už, tak už, vybrali jsme rovnou Portugalsko. Jak jsem trpěla ve vzduchu, jací jsou tam lidé a proč jsem měla dojem, že slyším ruštinu, se dozvíte za chvilku...
Za větu: "Co kdybychom letěli, tentokrát se určitě bát nebudu..." bych si už týden před odletem do Portugalska nejradši nafackovala. V tom týdnu totiž proběhly v Německu dva útoky (jeden z nich tedy údajně ne teroristický). A odkud letíme my? Ano, samozřejmě z Mnichova, jelikož neexistuje přímá linka Praha-Faro. Hlavou mi začínají běžet katastrofické scénáře jako: Teroristi na letišti. Teroristi v letadle. Bomba v letadle. Porucha na letadle. Požár v letadle. Jak jsi mohla být, Aleno, tak blbá, že když jsi ve třinácti letech už měsíc před odletem umírala strachy, že to nepřežiješ, teď, v roce 2016 věříš, že v klidu někam odletíš? No jo, ale tenkrát to bylo poprvé, technika na horší úrovni a tobě jen třináct... Hahaha a to mají být pádné argumenty?!
No, jsem v tom až po uši, ale nechce se mi couvnout. Za prvé, manžel už by se asi vážně naštval, a když říkam "vážně", tak myslím VÁŽNĚ, a za další jsem na sebe naštvaná taky. Přece nejsem takovej posera, abych se sesypala z jednoho blbýho letu. Vždyť tolik lidí denně lítá a kolik jich to nepřežije?? Zase na druhou stranu, náhoda je blbec, že... Nebudu to protahovat, zkrátka jsme si sbalili věci a v den "D" vyrazili do Mnichova.
Když jsem už zdálky viděla vzlétat snad každou minutu nějaké letadlo, nedokázala jsem si představit, že do toho sednu taky. Letiště obrovské... vlastně naprosto impozantní výjev, až se tají dech. Přeci jen se mě malinko zmocňuje takové to příjemné vzrušení a mrazení v zádech. Ovšem hned jak čekáme na letištní autobus, začnu kolem sebe rentgenovat všechny lidi a hledám nějaké podezřelé. Od příjezdu k hale si pak připadám trošku jako ve snu, odbavení, čekání, jídlo (se divím, že jsem do sebe něco dostala), prohlídka - kontrola opravdu důkladná, trochu se uklidním, zase čekání a pak už sedím vevnitř:
Tři čtvrtě hodiny zpoždění ve formě popojíždění v letadle na ranveji jen vybičovalo moje nervy k prasknutí. Proč neletíme? Určitě je nějaký problém! Ovšem už je mi to houby platné, nějaké strachy, jsem tu zavřená a nemůžu pryč. Konečně nabíráme rychlost ke startu. Můj dech se zrychluje na maximum. Jak je to vždycky v těch filmech? Dýcháme do pytlíku! Vyhrábnu ze sedačky papírový pytlík. "Budeš zvracet?" opáčí muž jakoby se nic nedělo. "Ale prosim tě", obracím oči v sloup. "Jdu dýchat do pytlíku, to prej uklidňuje." Pokrčí rameny. Najednou cítím něco divného. Sakra, jsme asi ve vzduchu. Hurá! zmocňuje se mě krátká euforie - přežili jsme start! Ale krásné to je, to ne, že ne...
Ty hory mě trochu znepokojují. Tedy hlavně představa, že se v nich rozmlátí letadlo...naše letadlo... přemýšlím, jestli už je to Francie. A taky mě vytáčí všichni ti lidé, co se v klídku vybavují, žerou a smějí se. Já do sebe dostala jen půl plechovky Coly.
Díky bohu, za necelé tři hodiny v pořádku přistaneme na letišti ve Faru a mě se zmocní opravdová euforie. Teď můžu být deset dní v klidu a pořádně si to tu užít. Už na letišti se začínáme potit a ještě musíme najít paní, co nám přiveze auto k pronájmu. Ovšem všechno proběhne hladce, za necelou půl hodinku už si vezeme zadky. Lehčí nepříjemnost přijde při výjezdu z Fara, kdy nám kiksne navigace a my jedeme po pobřeží neznámo kam a hledáme městečko Carvoeiro jen podle cedulí a orientačního (ne)smyslu. Manžel chytá nerva a já nechápu, jak může být tak rozhozený, když jsme přežili ten hrůzostrašný let. Nakonec se poměrně jednoduše dostaneme do našeho města (rozuměj, jedeš šedesát kilometrů rovně po pobřeží a pak na jednom kruháči sjedeš druhým výjezdem podle šipky). Mezitím, abychom nasáli atmosféru, naladím v autě portugalské rádio. Schválně, co hrajou... Ovšem první, co mě udeří do uší, je jejich řeč. Čekám něco podobného španělštině... jasně, muž mě varoval, že jeho kolegyně z práce - Portugalka - říkala, že portugalština má úplně jiný přízvuk a výslovnost, ale brala jsem to s rezervou. Každý si myslí, že jeho jazyk a země je výjimečná. Avšak, teď musím uznat, že španělštinu ani nic podobného neslyším. Skoro bych si dovolila tvrdit, že slyším ruštinu. Smíchanou s holandštinou či něčím takovým.
Jsme v Carvoeiru. A tady už přestává sranda. Hledáme konkrétní ulici, konkrétní vilu. A co je horší, nikde nevidíme název žádné z těch naprosto stejných uliček. Motáme se a motáme, až na jedné křižovatce zoufale vystoupím, že se zeptám, kudy kam, když tu uvidím, že názvy ulic existují! Ovšem namalované na malých dlaždičkách okrasným písmem. Jednoduše řečeno, v Portugalsku je na dlaždicích všechno:
Názvy ulic...
...domů...
...podoba našeho městečka...
...plán našeho městečka...
..."logo" vily...
...a nebo celý dům...
A takových pěkných malovaných skříněk na elektřinu bylo taky všude plno ...
Nakonec jsme asi po půl hodině hledání úspěšní. Krásná vila, obrovská terasa, útulný, čistý apartmán - nemůžeme si stěžovat. Hned první večer se vypravíme na pizzu a pivo a potom prohlídnout městečko. Jsem překvapená, že nikde nikdo neřve, nejezdí na skútru, neduní hudba z každého baru. Pouze u hlavní pláže je nějaký program, kde hraje hlasitá hudba a tancují lidé. Ovšem zalezete za první roh a muziku téměř neslyšet.
Jsem unesená i místní architekturou. Kdybych nevěděla, že jsem v Portugalsku, tipla bych si nějaké Maroko nebo Tunisko. Na každém domku vidím malinký minaret či co. Lovím v paměti, že arabské prvky na domech budou pozůstatek osídlení Maurů v dřívějších dobách. Líbí se mi to, baráčky převážně bílé či pastelové, na každém minimálně jedna věžička, orientální vzhled. Ne, Portugalsko se nepodobá ničemu, co jsem doposud viděla. Ovšem, ty malé "minaretky" jsou mnohem prozaičtějšího původu - jsou to totiž komíny. A čím jich prý měl dům více, tím bohatší rodina v něm bydlela. Takže pro muže jasná volba - nevěsta ze stavení s co nejvíce věžičkami.
Další věcí, kterou jsem dosud neviděla v žádné jiné zemi, jsou tak gigantické útesy. Naprosto fascinující!
A co bylo ještě více fascinující - náš výlet "Na konci světa". Tak říkají sami Portugalci nejjihozápadnějšímu mysu Evropy - mysu Sao Vicente. Na člověka padala až úzkost ze šedých útesů, ocelové oblohy, rozbouřeného moře a studeného vichru. Ani bych bývala neřekla, že jsem v Portugalsku za vrcholného léta. I svetřík jsem navlíkla (což u mě ale není zas až takový div). Zase na druhou stranu, být klasické počasí, neměli bychom tak silný zážitek. Když jsem koukala do dálky a viděla jen nekonečný oceán, najednou jsem se vůbec nedivila, proč lidé v dávných dobách věřili, že za tím mořem už nic není.
Nahoře na útesu můžete vidět maličké siluety lidí...
Počasí tu mají taky divné. Přestože nás jeden kamarád předem varoval, nějak jsem odmítala uvěřit, že na nejjižnějším místě, kde jsem kdy byla, by v tuhle roční dobu mohlo být chladno. Prý Atlantik, neustálý vítr, otevřené moře a tak... Ale byla to pravda. První tři dny teploty okolo čtyřiadvaceti stupňů, opar, oblačno nebo rovnou zataženo a studený vítr. Ne že by nám to tolik vadilo neb jsme si naplánovali pár výletů (končíme přece s nekulturními dovolenými s permanentním válením se na pláži), ale stejně mi to přišlo nepatřičné.
Celou dobu pobytu kroutím hlavou nad portugalštinou. Slova v psané podobně jsou šíleně podobná španělštině, ovšem jak někdo promluví, nevím, odkud se ten jazyk vzal. Následně mě trochu uklidní paní v kanceláři, kde si objednáváme výlet za delfíny. Trochu si povídáme, ona umí výborně anglicky (jako ostatně každý, s kým jsme se do té doby dali do řeči. Je to tak, i chlápek přes šedesát, kterého se ptáme na cestu, promluví dost obstojnou angličtinou) a říká, že pro cizince je portugalština složitá a nepochopitelná a zní podobně jako ruština. Uf, nakonec tedy nejsem zase tolik nahluchlý analfabet!
Nad touto vymožeností moje hygienické srdce zaplesalo. Housky jsou schované v nedostupném boxu, vy si vždycky jednu vyhrábnete skrz mříž vedle a vezmete si ji. Takže vám ji nikdo jiný neochmatá špinavýma rukama. Jsem zvědavá, jestli se tohle někdy dostane i do Čech.
To jsme se jednoho krásného dne rozhodli, že se pochlapíme a ochutnáme "seafood rizoto" z kotlíku pro dva v přepočtu asi za 1200 korun. Když jsme před pár dny viděli dvojici vedle u stolu, jak si labužnicky nakládá sběračkou do talíře tohleto, snad jsme na to dostali i chuť. No... už nikdy více. Jsme holt vyrostli na vepřo-knedlo-zelu... Potvory z moře vytažený - velebnosti, jdu blejt.
A proto se radši opijeme na útesu při západu slunce místním růžovým vínem... (Zase na druhou stranu, všechna ostatní jídla, která jsme v Portugalsku ochutnali, byla výborná - od pizzy piri-piri, přes pražené rybičky, až po kuřecí steak).
Ani v baru ve skále neměli lepší pití, než bylo ono vínečko. Kroutila jsem hlavou, jak někdo může atraktivní místo "zabít" takovou neschopností. Několik dní jsme jen chodili okolo a já toužila sednout si na drink. Poslední večer se tam tedy vydáme a už první dojem nic moc. Představovala jsem si romantickou hudbu, klidné prostředí, tlumeně osvětlené, profesionální obsluhu a výborné pití. Realita - sedneme si k jednomu lehce upatlanému stolečku kousek od baru, odevšad řve podivná, disharmonická hudba, lidi se nahlas baví, hodně dlouhou dobu si nás nikdo nevšímá. Když už máme sto chutí odejít, přifaří si to k nám frajírek a co si prý dáme. Rozhodneme se pro Piňa Coladu, ovšem když vidíme, jak týpek za barem vytáhne z ledničky šlehačku ve spreji, máme po chuti! Silou vůle toho do sebe nasoukáme co nejvíc, ale pak se rychle dekujeme... zase jedna zkušenost.
A potom už sedíme zase v tomhle a v pořádku dorazíme na letiště v Mnichově i přes moje opětovné panické záchvaty, že spadneme. Na svoji obhajobu musím dodat, že den před odletem jsem si zase na internetu přečetla, jak v Dubaji na letišti začalo při přistání hořet letadlo... Aneb radši nic nevědět.
