Ze základní školy jsem neodešla v příliš přátelském duchu a ani má "dobrá kolegyně" to svou, ač dobře míněnou, radou nevylepšila. "Hele, já vím, že určitě uděláš, co je potřeba, ale v nové práci musíš každýho zdravit!"
Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. "Jak to myslíš - zdravit?" "No, zdravit, víš, abys předešla zbytečným stížnostem a nedorozuměním." "Někdo si na mě tady kvůli něčemu stěžoval?" "No..." odmlčí se a pak spiklenecky ztiší hlas: "doslechla jsem se, že na tebe někdo donáší na vedení a jedna z těch věcí je, že prostě nezdravíš."
Vůbec nevím, co na to říct. Vím, že kolegyně to myslí dobře, takže přemýšlím, jak bych jí to vysvětlila. "Heleď, je lepší si věci hned s každým vyříkat, aby pak nebylo zbytečně dusno a nikdo tě nemusel pomlouvat", pokračuje. "Jasně, chápu, co mi chceš říct, ale ono to není tak jednoduché", usměju se trochu trpce. "Žádný otevřený spor jsem tu s nikým neměla, takže co si máme vyříkávat...? A když si potom někdo usmyslí, že se mu na mě něco nelíbí, tak s tím moc nenadělám. Navíc jsem tu od začátku zdravila každého, ale existují kolegyně, které mi několikrát ani neodpověděly, takže je pravda, že jsem je po několika pokusech zdravit přestala."
Mně, která často zdraví i mužské kolegy středního věku jako první, protože jí prostě přijde trapné kolem někoho projít a neříct ani bů, bude někdo osočovat že nezdraví. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Je mi však nad slunce jasné, kde tohle celé vzniklo. Přišla nová kolegyně, počítám mého věku, možná dokonce mladší a často jsem jí vídala na dozoru u nás na patře. Takže jednou přicházím do kabinetu, vidím, jak se nese po chodbě (její styl chůze je díky rozměrným tělesným proporcím opravdu nezaměnitelný), na rtech povznesený úsměv. Přemýšlím, kdo by měl koho pozdravit jako první, ale docházím k závěru, že je to jedno. Ona tedy jde proti mně, dívá se mi do obličeje, už jsme kousíček od sebe, nadechnu se, protože ona se evidentně k ničemu nemá. "Dobrý den", prohlásím zdvořile. A co udělá ona? Zvedne hlavu, frňák až do nebe a s ještě přezíravějším úsměvem, než předtím, se sune dál chodbou po své trajektorii. Nejdřív si říkám, že jsem se asi přeslechla a ona určitě pozdravila, ovšem když si podruhé i potřetí udělám stejnou zkušenost, pomyslím si něco o krávě a příště už se nenamáhám.
Nezřídka se mi stává, že jdu po chodbě a míjím se s kolegou, který čumí jako tele, ale aby otevřel pusu, to ne. Sice trapas je na jeho straně, ovšem já se cítím hloupě za něj, takže se často neudržím a prostě pozdravím. I když se mi to silně příčí vůči chlapovi pod sedmdesát.
Samozřejmě roli hrají různé faktory - jestli ten muž je nadřízený nebo kolega, starý nebo mladý, jak dobře se známe, atd... na to už je pak dobré nastudovat pravidla etikety, ovšem faktem zůstává, že spousta pánů nemá ani základní vychování. A to jsou, prosím, u nás v práci všichni vysokoškolsky vzdělaní. Inu, asi to spolu moc nesouvisí.
To samé se mi dnes a denně stává se sousedy a sousedkami a musím říct, že pánové vedou. Rekord je soused okolo padesátky, který se mnou vydrží jet šest pater ve výtahu a nekváknout ani "dobréj".
A na závěr ještě jedna velmi výživná historka. To mi bylo asi dvacet, studovala jsem a bydlela v podnájmu u staré babky v paneláku. Jednou takhle jdu ven, vyjdu ze dveří a vidím, že z protějšího bytu leze nějaký soused. Chlap maximálně okolo třicítky, potkávám ho dneska poprvé. Projdu kolem něj ke schodišti a tak nějak automaticky čekám, že mě pozdraví. Ale on nic, jen významně, drze kouká a já si říkám, že je pěkně nevychovanej - když už nechce zdravit, tak proč sakra vyhledává oční kontakt?! Tak nic, řeknu si a scházím po schodech dolů, když tu najednou uslyším, jak ten týpek huláká na někoho dalšího ve svém bytě:" No to snad není možný, viděla´s to? Nějaká kráva vylezla na chodbu, jen blbě čuměla a ani nepozdravila. Co si o sobě myslí?!"
