Když jsem v jednom z předchozích článků líčila osobnost mojí "blbé kolegyně", popisovala jsem ji mimo jiné i v kontrastu s mojí "dobrou kolegyní". Ano, nikdo není černobílý, vždy o jde o vztah ke konkrétní osobě. Teď tedy ke mně.
Lenka věčně běhala po kabinetu, do kabinetu a z kabinetu, v jedné ruce rohlík a v druhé jogurt se slovy: "Sakra, zase jsem se nestihla najíst! No a teď jsem si pokydala blůzu! Do háje, já už se na to vykašlu. No, jsem jako prase. A jindy:" Sakra, nemám být někde na dozoru? Musím se podívat. Na to si dávej pozor, Ali, abys vždycky byla na dozoru. Pak se něco stane, zjistí se, žes tam nebyla a máš průšvih jako hrom."
Občas seřve žáky tak, že valím oči, jak se ta milá ženská dokáže proměnit v lítou saň. "Hele, zalez do třídy." "No prosim tě, co to děláš? Okamžitě slez nebo jdeme do ředitelny." Po zaklepání rozrazí dveře kabinetu a se slovy: "Teď mě neotravuj, mám přestávku" vyprovodí milou žákyni tam, odkud přišla. Tehdy si říkám, že poslání/prokletí učitelského povolání už za ty desítky let na (stejné) škole udělaly své. "To prostě musíš umět zařvat, odsaď pocaď, hlavně si je nenech přerůst přes hlavu, budeš z toho na nervy akorát ty. Já jsem nikdy řvát neuměla, ale už jsem se to taky naučila. A hlavně, víš, co je podstatný? Žáci stejně neocení, když jsi hodná. Ty by ses pro ně rozkrájela a oni tě za zády pomluví, že seš blbá (= moc hodná) a pak se ještě dozvíš, že milujou támhle kolegyni, která jim pořád nadává a ponižuje je. No víš, co řeknou? Že ona je přísná, ale spravedlivá a hodně naučí. A proč to všechno? Protože se jí prostě bojí!" Hm, zajímavá filozofie, já jsem k ní ovšem v roce 2016 ještě nedospěla. Bohužel či bohudík, to ukáže čas.
Když mě jednou přijde seřvat kolegyně kvůli hlouposti, zmíním se Lence, přičemž ta jen mávne rukou: "Jooo, kolegyně Poláková? Tak z toho si nic nedělej. Mě už vynadala mockrát... a nejen mě. Příště si to suplování hlídej, to se ráno mění každou minutu. Já to taky dřív nevěděla, ale teď už si dávám pozor."
"Sakra", přiběhne jednou do kabinetu. "Zase jsem prošvihla dozor." "Ale vždyť přece když máš hudebku na druhé budově, tak ti nikdo nemůže dát dozor tady a čekat, že sem dorazíš na minutu přesně. Vždyť než jenom projdeš chodbou, trvá to aspoň tři minuty!" nechápu. "No, správně bych měla odcházet z hodiny dřív, abych tu byla včas." "Tomu nerozumim - co když se naopak něco stane v té hodině, kde jsi měla být? To se řeší jak?" namítám. Následuje jen pokrčení rameny.
Každou chvíli mi chválila oblečení, přičemž od ní mi to nebylo tak nepříjemné, jako od ostatních. Většina ženských se totiž sladce usmívá, div že na vás nešišlá a vy přitom v jejích očích čtete: Zabiju tě! To si vždycky vzpomenu na legendární scénu z filmu Slunce, seno a pár facek. Blažena si bere Vencu, o kterého se celý první díl snažila i Miluna a podává se sladkým úsměvem zmíněné Miluně svatební oznámení. "Ahoj, můžu?" Otočí se na podpatku a odchází, načež vytáhne granát, odjistí a hodí za sebe. Předtím Miluna jen natáhne ruku, vezme oznámení, taky ze sebe vyždíme úsměv: "Hm, dík, hezký..." a jen co se Blažena otočí zády, vytáhne samopal a rozstřílí ji.
"Teda Ali, ty máš krásný šaty..." "Dík", odpovím, ale stejně se ošívám. "To já jsem ve všem jako krabice", povzdychne si Lenka. (Paradoxem je, že šaty typu, který mám na sobě, by si s přehledem na sebe mohla vzít i ona). "Ale prosim tě, dyť máš super postavu." "No, to jen tak vypadá, protože nosim volný věci, ale není to žádná sláva." Už nic neříkám. Radši. A mám docela vztek. Co je to za pitomej zvyk srovnávat se s holkou víc jak o generaci mladší? Ze začátku jsem téhle ženské tipovala kolem padesátky, pak se dozvím, že jí brzo bude padesát sedm, postavu má na svůj věk parádní, obličej mladistvý. Akorát zbytečně nosí věci, které jí nesedí a výrazná rtěnka přidává roky. Ku prospěchu jí budiž aspoň to, že z pusy nekape jed, když mě chválí. Spíš jen jakási rezignace.
Slýchám od ní věty:" Jé vidíš, promiň, to jsem ti zapomněla říct. Jak mám v hlavě hrozně moc věcí, zaručené mi vždycky něco vypadne. Ale nevadí, udělej to takhle..." A nebo:" Vždycky se radši zeptej, když něco nevíš. A musíš koukat na internet, na nástěnku ve sborovně a na nástěnku před sborovnou. Ono totiž něco je tam, něco na netu a něco nemůžeš vědět, když jsi nová. To ti musí někdo říct. Já jsem tu třicet let a taky leccos nevím. A proto se vždycky ptám Helenky (moje blbá kolegyně), ta ví všechno."
Občas udělá něco za mě než se stačím nadechnout. Například za mnou o přestávce přijde jedna nesmělá, až zakřiknutá holčina s kamarádkou a jdou mě přemlouvat (spíš prosit - tedy velmi slušně): "Paní učitelko a nešlo by prosím, abysme ten test psali až ve středu? My jsme toho měli teď hodně, učili se matiku a ..." "Hele", vloží se do toho Lenka: "Padejte do třídy, paní učitelka teď nemá čas, co si to vůbec dovolujete sem chodit otravovat?" Holčina jen naprázdno otevře a zase zavře pusu, až je mi jí líto, ani nepípne a odkluše i s kamarádkou zpátky. Já nestačila říct kromě pozdravu ani slovo. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, než Lenka, byla bych vytočená na nejvyšší míru. Ráda si řeším věci po svém, ale vím, že ona mi chtěla opravdu pomoct a myslela to dobře. Je totiž přesvědčená, že když na žáky neřvu a hned s nimi nevyběhnu, neumím si stát za svým a říct jim "NE". Jen je mi líto, že se vztekala zrovna na tuhle holčinu, protože ta už sem podruhé o nic (ani slušně) žádat nepůjde. Což je velká škoda, když jsem začala v hodinách pozorovat, že už tak zakřiknutá není. Ale zase nepůjdu kolegyni shodit a říkat, že já bych na ně takhle nevylítla.
"Lenko, půjdeš na tu oslavu konce školního roku?" "Hele, asi ne, manžel už by se se mnou fakt rozved." "Cože? Proč?" "Ále, protože furt nejsem doma. Teda on to tak vidí. To víš, je v důchodu, má různý zdravotní problémy, je hodně tlustej a pořád jen sedí doma. A prostě mu vadí, že mi škola sežere tolik času. To je sbor - teď zase připravujeme s Beruškama pěvecký vystoupení - pak mám ještě jednou týdně němčinu s panem Karlem - chodím na hodiny, abych se pořád zlepšovala. No a zůstávám tu často i po vyučování, pořád něco řeším a muž na mě už tuhle řval, že jestli ty aktivity neomezím, rozvede se se mnou", povzdechne si. "Chápu, ale je to škoda, že nepřijdeš, ještě když bydlíš za rohem. Nešlo by to myslíš ani na chvíli?" "Je mi to líto, ale radši ani na chvíli, on je fakt hodně naštvanej." "Jasně..."
"Co budeš dělat o prázdninách?" zeptám se jednou. "Asi nic zvláštního, pojedu na pár týdnů na chalupu na Šumavě a vezmu tam tchána. Je už hodně starej a nemocnej a já se o něj většinou starám." "Ale měla by sis taky trochu odpočinout", namítnu. Sice obdivuji, o co a o koho všechno se Lenka stará, jenže na ní taky vidím, jak je uštvaná a ždíme ze sebe poslední zbytky energie - a zase jen pro ostatní. "A to se neboj, odpočinu si, tam je klid, příroda, žadný stresy, vezmu si kolo a budu jezdit na výlety, hrabat se v zahrádce. To mi stačí a tchán nějak nepřekáží."
A tohle je ve zkratce moje dobrá kolegyně Lenka.
I když na žáky řve, vím, že je má ráda, má ráda mě, přestože někdy pěkně otravuje, má ráda svého muže, který ji docela dusí a i s tou blbou kolegyní dokáže vyjít. Celkově jsem ochotná od ní akceptovat leccos a mám ji také ráda. Asi proto, že za tím vším nestojí zlý úmysl.
