Občas to děláme všichni. Někteří méně často a jiní častěji. Přesto bychom se nad tím měli zamyslet. A nad čím vlastně? O tom nechť promluví následující článek.
Jeden můj kamarád kdysi pracoval na baráku a nějakou pomoc by byl samozřejmě uvítal. Jenže si o ni záměrně nikdy neříkal. Až jednou, takhle v neděli dopoledne mu najednou přijde esemeska: "Šéfe, copak děláte?" "Pracuju na baráku." Několik hodin se nic nedělo, a když už měl to hlavní hotové, dostal další zprávu: "A nechcete pomoct?"
"Ahoj Ali, tak kdy a kde se sejdeme? Mně je to jedno, řekni si, já se přizpůsobim", dostávám rádoby volnou ruku. "Tak co třeba kolem třetí u pivovaru?" "No, může být, ale asi to nestihnu, musím toho dneska ještě hodně objet. Ale ve čtyři mám kousek od pošty schůzku s klientem, tak co se sejít tam, až to s ním proberu?" "Mně už se to po tý čtvrtý ale moc nehodí." "Chápu, všichni toho máme hodně, ale jedu autem, můžu tě pak hodit, kam chceš."
Jeden příbuzný zase docela rád "ušetří". Nedávno si udělal s tchánem a celou svojí rodinou výlet na zámek. Když dojde na koupi vstupenek, oba stojí u pultíku a onen příbuzný zahlásí: "Já to zaplatím". A dál stojí, ani se nehne, ruce v kapsách, peněženka v nedohlednu. Po několika sekundách, kdy se nic neděje, pokladní čeká a situace je jen krůček od trapasu, tchán to nevydrží. A co udělá? Ano, zaplatí...
Když jsem začala chodit tancovat do jednoho baru, skoro nikoho jsem tam neznala, přičemž skupina tancujících se znala již delší dobu. Nemám ve zvyku se někam cpát a docela ráda se takzvaně rozkoukávám. "Rozkoukávala" jsem se pár týdnů, až jeden pán v tom viděl problém. Dosud mě znal asi hodinu, což obnášelo jeden tanec a prohozených několik neutrálních vět. Teď tedy nakráčel a povídá: "Alčo, už delší dobu tě pozoruju a ne, že bys nebyla hezká holka (chlácholivě mě poplácá po rameni), ale on tě tady nikdo nezná. Ty kluci nevědí, že chceš tancovat, musíš pro ně chodit sama. A skoro nikdo není tak všímavej jako já, to víš, zajímám se o psychologii a tak...A ty tady jen sedíš a nic neděláš. Já to znám, byl jsem taky takovej, ale když člověk něco chce, musí se snažit a ne to vzdát po prvním neúspěchu. Naučil jsem se to a jsem spokojenej, můj život se úplně změnil. Chce to prostě jinej přístup. A mně věř, já jsem médium, mně musíš naslouchat, já to přece vim."
Neříkám, že ohledně mé osoby neměl v ničem pravdu. A ani neříkám, že ty jeho hesla nebyly pravdivý. Spíš jde o to, že mi nepřípadal spokojenej, ani vyrovnanej, ani moudrej, ani jako dobrej psycholog. Nic jsem o něm nevěděla, ale zkrátka jsem v něm neviděla to médium. Až nedávno jsem se od jedné kamarádky dozvěděla, že mu je skoro padesát, nemá manželku ani děti a udržuje poměr s vdanou ženou.
S jednou známou (dříve kamarádkou) jsme zašly na pizzu. Dávaly jsme si jednu dohromady, a když došlo na placení, řekla jsem, že to nebudem půlit, ale že ji zaplatím celou. Když jsme šly za několik dní znovu, zase jsem platila já. "Ty jo, je mi takový blbý, že za mě utrácíš peníze", říká kamarádka. "To je dobrý" mávnu tehdy ještě rukou. Jdeme do třetice na pizzu - a placení zbyde na mně. "Teda, ale fakt, okrádám tě o peníze, je mi to tak trapný." A tohle se opakovalo ještě několikrát, než mi došla trpělivost. A nyní se ptám: jak měla kamarádka tuhle "zapeklitou" situaci vyřešit?
A abych nevypadala jako neomylný kritik, který se musí vyvyšovat nad všechny ty nedokonalé kamarády a známé, končím příspěvek něčím z mého soudku:
Když jsem viděla, že jde mamka mýt horu špinavého nádobí a nechtělo se mi ani za nic pomáhat, ale zároveň jsem netoužila vypadat jako krkavčí dcera, řekla jsem obvykle (když v dřezu zbyly poslední tři lžičky): "Nechceš pomoct, mami?" A nebo: "Tos měla říct, já bych ti byla pomohla."
Aneb konati zlato.......i když ve všech výše uvedených případech i mlčeti by byla lepší možnost, než zbytečně mluviti.
