O různé výživové směry a stravování už se zajímám spoustu let, takže když mě pozval jeden známý na přednášku člověka, který se živí jen syrovým masem a vejci, musela jsem ho vidět - minimálně ze zvědavosti...
Přednášel v jedné restauraci, kam se mohl (zřejmě) zadarmo pozvat kdokoli, kdo o chystané akci věděl. Nakonec se nás sešlo asi dvacet a posedali jsme si k několika spojeným stolů, do jehož čela zasedl on. První, co mi prolítne hlavou, když ho spatřím, je - upír. Holá hlava, obří, černé kruhy pod očima, hubený, dá se říct až vyžilý obličej, ovšem nejvíc mě děsí jeho výraz v očích. Pravděpodobně je všechno ještě umocněno atmosférou, v níž se tohle celé odehrává - podzemní salónek s tlumeným osvětlením, venku tma a zima,prostě celkově značně ponuré kulisy - na druhou stranu, to přece upíři vyhledávají, ne?
Ať tak či tak, ten člověk se mi prostě nelíbí, čiší z něj jakási agresivita a nepůsobí jako někdo, od koho bych si chtěla nechat radit, jak se mám stravovat. Ale dáme mu šanci. Takže si sednu a poslouchám. Přednáška je vedena částečně jako diskuze, což kvituju, vždycky se mi totiž v hlavě vyrojí spoustu otázek a jsem ráda, pokud je dotyčný hned zodpoví.
"... všechno, co lidské tělo potřebuje, získáme ze syrového masa a vajec, mně nic nechybí, cítím se skvěle, mám pořád dost energie..." "Prosím, můžu se zeptat?" zvedne nesměle ruku jedna paní. "Samozřejmě", vyzve ji sebejistě náš přednášející. "A co třeba sacharidy? Ovoce, zelenina, vitamíny, vláknina... to si naše tělo žádá nebo ne?" Odborník rezolutně vrtí hlavou. "Jak jsem říkal, všechno najdete v mase a vejcích - ideálně syrových. Náš organismus sacharidy nepotřebuje. Základním stavebním kamenem jsou bílkoviny a když je příjímáte v přirozeném stavu, budete zdraví." "Ale všude píšou..." namítne ještě potichu paní. "Pche", ušklíbne se. "Kde to píšou? Co píšou? Kdo to píše? Dneska vám napovídají kdekoli cokoli, protože jde o peníze, o byznys..." "Aha", rezignuje paní.
"Já bych se chtěla zeptat", ozvu se:" jak vypadá váš jídelníček během dne, kolikrát jíte, co přesně a tak." Hodí po mně docela zlý pohled. Pravda je, že odjakživa ráda diskutuju a když se mi něčí přesvědčení úplně nezdá, mám nutkání ho trochu popíchnout. Přičemž názory dotyčného poradce se mi vážně nezdají, hlavně proto, že je prezentuje jako jediná správná fakta. "Vstávám mezi sedmou a osmou, pak cvičím a chvíli pracuju. Ráno nemám hlad, první jídlo si dávám okolo desáté - čtyři syrová vejce. Pak zhruba ve dvě hodiny k obědu dva syrové steaky a dvě vejce, k večeři dva steaky. Poslední jídlo mám asi o půlnoci - čtyři vejce. Spát chodím mezi druhou a třetí", vypálí na mě až skoro triumfálně. Jo, tak teď už je mi naprosto jasný, proč vypadá jako upír. Agresivní upír... i když ti asi byli všichni agresivní.
"A co bychom měli pít?" vznese dotaz další paní. "No, možná jste si všimla" - významně zvedne obočí - "že jsem si objednal Magnesii, což není náhoda. Úplně vám k životu stačí, já nic jiného nepiju, poněvadž má ideální složení - zásadité. Jediná tekutina, kterou potřebujete, abyste byli zdraví. "Ale přece se nedoporučuje pít pořád jen minerální vody", povídá jeden pán. "U ostatních to platí, máte pravdu, jen Magnesia je výjimka. Díky složení ji klidně můžete pít celý život." Podotýkám, že nemám s Magnesií žádnou spolupráci, ovšem teď mě napadá, jestli on ji už před těma deseti lety náhodou neměl, haha.
Dále se přednáška začíná odvíjet v duchu chemie a biologie, kdy pan upír zřejmě předpokládá, že my, jakožto osazenstvo laiků, se ve zmíněných oborech do hloubky neorientujeme. Vysvětluje chemické reakce v našem těle a jak na tyto procesy blahodárně působí (syrové) maso a vejce. Nemůžu jinak a zvedám ruku:" Chtěla bych se zeptat - jak dlouho už se takhle stravujete?" "Od puberty", a zase ten ošklivý pohled, kruhy pod očima mu snad ještě ztmavnou a já začínám přemýšlet, kolik je tomu člověku asi let. U většiny dokážu odhadnout alespoň nějaké rozmezí, ale tady...? "Aha... No, já pořád přemýšlím nad těmi sacharidy..." "A co jste vymyslela?" Čichám ironii. "Jde o to, že vejce a maso jich obsahují minimum a ..." "O tom už jsme se přece bavili. Říkal jsem, že cukry nejsou potřeba", skočí mi dost neomaleně do řeči. "Dobře, pro většinu orgánů ne, ale co mozek? Ten přece nemůže fungovat bez nich." "Lidské tělo si dokáže dostatek cukru vyrobit z tuků - a toho je v mase a vejcích dost." "Aha, to jsem nevěděla", opravdu mě překvapí. "Ještě něco jste nevěděla?" No, začíná mi být jasný, že jsem se, spolu s ještě asi dvěma nebo třemi dalšími lidmi, ocitla na černé listině. Evidentně jen proto, že se ptáme a diskutujeme - slušně, podotýkám.
Nicméně pořád mi nejde z hlavy otázka jeho věku. Samozřejmě, říká se, že věk je jen číslo, ovšem když ho porovnáte s tím, jak někdo vypadá, může leccos napovědět. Chvíli přemýšlím, jestli není nevychovanost se ptát, ale pak si řeknu, že za prvé je muž a za druhé ztělesněná arogance. "Můžu vědět, kolik je vám let?" nechám tedy vyhrát svou zvědavost. "Kolik byste řekla?" Uf, tak s tím jsem nepočítala. "Já neumím odhadovat věk." "Nevadí, zkuste to", trvá na svém. Snažím se uvažovat logicky. No, vypadá na šedesát, ale to se mi nezdá. Tak řekněme, že je mu padesát, tudíž když si tipnu čtyřicet pět, abych se vyhnula tomu, že ho urazím (ani arogantní lidi nemám ve zvyku urážet), mělo by to být v cajku. Zvolím nejnižší možný počet let, kolik se domnívám, že mu může být. Kdybych řekla ještě míň, mohl by si myslet, že si z něj dělám srandu. Ne, ne, pětačtyřicet bude ideálních, tím určitě nic nezkazím. "Tak tedy čtyřicet pět?" pronesu nahlas. Vidím, jak mu na okamžik zmrzl samolibý úsměv. A sakra! "Je mi čtyřicet dva..." procedí skrz zuby, aniž dokáže zakrýt zlobu. Trapas. Jenže já nemůžu za to, že působí tak staře. Navíc mě nemusel nechat hádat. Zřejmě si chudák myslel, kdoví jak mladě nevypadá, jinak nevím, proč by to dělal.
Do konce přednášky už radši mlčím, nepotřebuju ho vytočit ještě víc, a když po skončení následuje další diskuze, vytratím se po anglicku. Vůbec z celé akce nemám dobrý pocit - ani z jeho osoby ani z prezentovaných stravovacích návyků. Už několik let se totiž řídím následující zásadami:
1. Nezáleží na tom, o jaký způsob stravování jde, každý extrém je špatný. Přičemž extrém pro mě znamená například: jíst jen (syrové) maso a vejce/jen ovoce a zeleninu/makrobiotickou stravu/být raw veganem a spousty dalších. Zmíněné uznávám pouze jako dočasný způsob výživy, když je třeba člověk nemocný a někdo mu sestaví jídelníček na míru vzhledem k jeho chorobě/poruše. Pak věřím, že to může pomoci. Ale ne se tak stravovat většinu svého života nebo dokonce po celou dobu. (Mám velmi negativní osobní zkušenost s mužem, který byl od narození rodiči striktně držen na makrobiotické dietě).
2. Nevěřím názorům lidí, kteří tyto svoje NÁZORY prezentují jako fakta, neřkuli jako absolutní pravdu. Na což obvykle navazuje nerespektování individuality jedince, tedy ani toho, že co jednomu pomáhá, druhému může vysloveně uškodit. Což podle mě ve stravování platí dvojnásob.
3 Dále nevěřím těm, kteří o sobě tvrdí, že se stravují zdravě a cítí se dobře, a přitom tak nevypadají. A nebo z nich vyzařuje něco hodně nepříjemného, potažmo oboje. Viz pan "šedesátiletý upír".
4. Pokud něco popírá selský rozum, nebude to ta nejlepší cesta. Přičemž živení se pouze syrovým masem a vejci jej podle mě popírá. Nejsem žádný odborník, ale už jsem si pár věcí vyzkoušela a následně nad nimi taky přemýšlela. A první, co mě napadá, je - proč tedy lidé od objevení ohně maso tepelně upravují a syrové se bere jako jakási "nouzovka", když je to podle pana upíra úplná blbost? (Samozřejmě, pokud pominu pokrmy, jež se cíleně konzumují syrové, viz sushi nebo tatarský biftek). Pokud se tedy někdo odvolává na to (a on se odvolával), že naši prapředci žili ze syrového masa a vajec, a jde tedy o to nejpřirozenější a nejzdravější, proč je potom tepelně zpracovávali? Zajímavé navíc je, že na jídlo předků poukazují snad všichni stoupenci "extrémních" výživových směrů od paleo jedlíků, přes raw vegany až po makrobiotiky - tak co si z toho mám vybrat? Mimochodem nevěřím, že trávicí ústrojí dnešního člověka funguje stejně, jako toho pravěkého. Někde jsem dokonce četla, že pokud by tomu tak bylo, nejspíš bychom vlivem všudypřítomné chemie v jídle už dávno všichni umřeli. Ale to už je otázka spíše do odborné diskuze...
Další věcí, která podle mě selský rozum popírá, je jednotvárnost a omezenost stravy. Pokud vím, lidé vždycky procházeli obdobími, kdy byl některých potravin nedostatek (například masa, jindy čerstvého ovoce), ale pokud je měli, jedli je. Obecně se tedy dá říct, že například středověký venkovan se nepřejídal masem (což je podle mě v dnešní době ten největší problém, ne maso jako takové), ovšem pokud ho měl k dispozici, dal si. Přirozeností člověka je vyhledávání pestré stravy a konzumace toho, co zrovna najde či vypěstuje, přičemž dostupnost konkrétních potravin se mění v závislosti na určitých vlivech a situacích.
Jak už jsem řekla, nepopírám, že konkrétnímu člověku jisté potraviny vyhovují a prospívají víc, než jiné, tudíž některé z nich omezuje nebo nejí vůbec. O lidech trpících nějakou nemocí nebo poruchou už vůbec nemluvím tam bývá všechno jinak. Z tohoto důvodu právě nechápu, jak mohou výživoví poradci doporučovat jednotný způsob stravování, podle nich univerzálně zdravý.
Neříkám, že já osobně se stravuju skvěle, to vůbec ne. Snažím se sice nad jídlem přemýšlet, ale zase ne přehnaně, poněvadž odmítám být jeho otrokem. Je mi blízká filozofie, že lepší si v klidu a s chutí občas sníst hamburger, než do sebe v křeči cpát neustále klíčky, když je nemůžu ani cítit. Jako zdravé uznávám konzumaci sezónních a lokálních potravin, omezení těch vysoce zpracovaných a v neposlední řadě důvěru ve vlastní instinkty a chutě, protože tělo si řekne, jen ho musíme trochu poslouchat. Bohužel v dnešní době se už řada lidí na svoje chutě spolehnout nemůže, protože je má "zmatené" tím, jak do sebe neustále něco souká. Přejídání se, absence přirozeného hladu a nadbytek všeho se stalo problémem číslo jedna. Jakási obsese jídlem se nese celou společností. Pokud se totiž dlouhodobě přecpáváme ČÍMKOLIV, našemu organismu to určitě neprospěje, i když ona potravina ve své podstatě zdravá být může.
Z celé besedy mi vyplynulo několik závěrů - dotyčný se evidentně přejídá masem a vejci - pro mě nedůvěryhodné. Měl ovšem pár zajímavých tipů a postřehů, z nichž si vezmu inspiraci. A nakonec to, že už se radši nikoho nebudu ptát na věk.
