Na střední škole už jsem na(ne)štěstí svou snahu o sbalení učitele neopakovala, ovšem na vejšce mi spadla brada hned první týden zimního semestru, kdy se v učebně zjevil on - magistr Zajíček - a já se okamžitě zamilovala.
Pokud se ještě vrátím ke zmíněné střední, tam už vlastně nebylo po dějepisáři koho balit. Slušně našlápnuto měl snad jen občankář, ještě mladší než můj tehdejší favorit... a vlastně i o dost milejší. Nevím, proč jsem se nezamilovala do něj, ale ženský (nebo minimálně puberťačky) to tak asi prostě mívaj, že si vyberou někoho protivnýho nebo absolutně nedostupnýho a sní o tom, že to (ho) změní. Nicméně onen občankář za zmínku stojí, zabodoval u mě, když na férovku vybalil svou story o tom, jak se po střední nedostal na vejšku a dělal rok někde na smeťáku, což byla cenná zkušenost, pročež ani my se nemáme stydět, když se nám něco nepovede hned. A už vůbec se nemáme cítit zahanbeně za "podřadnou" práci, jelikož žádná práce není podřadná. Frajer prostě.
No a další plus získal, když na moje vstupní invektivy, jimiž jsem jako obvykle testovala smysl pro humor, trpělivost a hlavně toleranci, reagoval vždy v klidu a často i vtipně. Na mou ironicky agresivně a především provokativně vypálenou odpověď:" Kohout!" , již jsem vyplodila jako reakci na jeho filozofickou otázku, zda byla první slepice nebo vejce, snad ani verbálně nereagoval. Jen se tak shovívavě pousmál, jakoby chápal, že s touhle směšnou, hormonama opilou holkou nemá zapotřebí se hádat. Rychle jsem pochopila, snad se i trochu zastyděla a už jsme byli kámoši. Naše konverzace se změnily v úvahy na filozofická témata, on zjistil, že mi to občas i docela myslí a já, že tenhle člověk mi má co nabídnout.
No a ve filozofických úvahách jsem setrvala i na filozofické fakultě na semináři z filozofie, jenž vedl již zmíněný doktorand Zajíček. Obohacena o cennou zkušenost, že asi fakt není dobrý začít útočit na někoho, kdo se mi líbí, a čekat, že si to vyloží jako náklonnost, jsem tuhle fázi rovnou přeskočila a pustila se intenzivně s milým Zajíčkem do hlubokomyslných úvah.
A tak se pan učitel ocitl pod palbou mýho mozku. Vznášela jsem "zvídavé" dotazy, a to téměř nepřetržitě celou dvouhodinovku, ve snaze vtáhnout ho do diskuze. Což se mi i dařilo, o tom žádná... a snad to ani nebyly úplně hloupý otázky, ovšem čeho je moc... Usmyslela jsem si totiž, že musím přebít všechny ostatní holky v místnosti, hlavně tu vysokou, prsatou blondýnu (pravý opak mě), kterou jsem bohužel nemohla označit za hloupou ani kdybych se nevím jak snažila. Hýřila sebevědomím a nenucenou aktivitou a všechno dělala s takovou samozřejmou grácií, že působila jako by se snad ani nesnažila. Čímž mě štvala úplně nejvíc. Nevím, nakolik to bylo poznat, ale já byla v křeči...
A i ta malá tmavovláska se záhadným úsměvem mě rozčilovala. Sice nemluvila tolik, ale byla hezká a co řekla, to sedělo. Nene, musím ještě přidat, rozhodla jsem se pokaždé a namlouvala si, že svou aktivitou a myšlenkovými pochody snad doženu a možná i předeženu všechny ostatní. On přece musí vidět, jak vynikám! Samozřejmě jsem ve skrytu duše doufala, že se mu úplně prachobyčejně aspoň trochu fyzicky líbím... no, ale kdyby ne, tak neponechám nic náhodě - přece se musí zamilovat do mýho sexy mozku.
Takhle to šlo celý zimní semestr - nemohla jsem se dočkat pondělí a pečlivě se připravovala, abych měla nekonečnou zásobu otázek a témat k diskuzi. Jenže ke svý zlosti jsem si začala všímat, že ostatní holky se taky dost snaží. Aby ne, náš pan učitel byl celkem klasickej hezoun, takže bych se ani nedivila, kdyby se líbil úplně každý. Navíc si na nic nehrál, byl milej a inteligentní a dokonce mi přišlo, že snad ani nechápe, jak na nás působí. Jo, na spoustě hezounů vidíte, jak jsou si moc dobře vědomi zájmu, který vzbuzují, a náležitě ho využívají, jenže tenhle vypadal, že ho fakt nezajímá nic jinýho než filozofie. Což samozřejmě taky mělo svoje pro i proti. Sice, jak jsem řekla, diskutovalo se s ním jedna báseň a choval se mile, ovšem musela jsem si přiznat, že ke každý stejně. I když se občas už už začínalo zdát, že mi vyjadřuje silnější náklonnost, než ostatním, zase promluvila vysoká blondýna a iluze byly ty tam. Najednou se cele věnoval jí a usmíval se úplně stejně, jako na mě.
Už mě to přestávalo bavit, takže jsem se na konci zimního semestru rozhodla, že k němu pojedu ve zkouškovým na konzultaci (ach, ty konzultace...) a pokusím se posunout náš vztah někam dál. Kam? To mi samotný nebylo vůbec jasný, ovšem co kdyby se stalo něco jako z telenovely, on významně zamknul dveře svýho kanclu a...? No, jak jsem si usmyslela, tak jsem provedla, objednala se na konzultaci a v den D vyrazila. Sice jsem se uvnitř klepala jak osika, ovšem vzhledem k tomu, že jsem od svých šestnácti přece jen pobrala nějaký zkušenosti, nezachvátila mě tentokrát taková panika, jako u dějepisáře. Naopak, chvílemi ten strach byl i příjemnej a už se podobal něčemu jako "těšení".
Začátek se vyvíjel podle plánu, ihned jsme zabředli do filozofie, jenže pak vzal někdo za kliku kanclu, vtrhnul dovnitř jak velká voda a jako bych tam nebyla, začal Zajíčkovi něco hlásit. Pak zasedl k vedlejšímu stolu a pustil si počítač. Sakra, došlo mi záhy - jeho kolega! To bylo něco, s čím jsem absolutně nepočítala. Vlastně nevím, proč jsem si v hlavě nastavila, že spolu budeme sami. Jak naivní. Přece se jevilo o dost pravděpodobnější, že někdo přijde, když jsou na dveřích napsaný další tři lidi. Nakonec se tedy dostavil jen jeden exemplář, ovšem stál za to. Neustále korzoval sem a tam, odcházel a přicházel, občas nám skočil do řeči a neuvěřitelně mě vytáčel. Zajíček vstřícně reagoval na všechny jeho impulsy, až jsem pojala podezření, že si ho tam pozval schválně, protože se mnou nechtěl zůstat o samotě. Takže ač konzultace jako taková vlastně byla moc příjemná, odcházela jsem rozmrzelá a najednou vůbec nevěděla, co dál. "Ale sakra"! musela jsem si už tenkrát v hlavě vynadat "ty sis vážně myslela, že k něčemu dojde?!" No dobře, asi ne, ale stejně můžu být naštvaná, ne?
Vzdát jsem se však v žádným případě nemínila. Seminář z filozofie sice skončil a já se mohla jít bodnout, ovšem posléze jsem zjistila, že můj miláček učí ještě další předměty - a jeden z nich jsem si mohla zapsat. Haha, kdo by si byl pomyslel, že zrovna u mě se objeví v rozvrhu céčkovej předmět, na kterej navíc budu chodit? Jako tonoucí jsem se tedy chytila pomyslnýho stébla, jen abych ho mohla vídat. Celý letní semestr se Zajíčkem přede mnou! Co na tom, že jeho céčkovej předmět bil do očí svým šíleným názvem! Nikdy by mě asi nenapadlo si ho zapsat, kdyby ON nebyl vedoucím. Ovšem musím uznat, že učitel byl vynikající - dokázal z ničeho vykouzlit věc, která nejenže měla hlavu a patu, ale i dosah do reálnýho života, a v neposlední řadě člověka bavila.
Co mě však nebavilo, byla ta hnusná myš, co se objevila na semináři. Jo, tak jsem jí začala říkat. Pihovatá, přehnaně aktivní holka, která se ho snažila zaujmout svými úžasnými myšlenkovými pochody, přesně jako já. Akorát, že byla ještě otravnější (řekla bych). Některý její výplody mi připadaly totálně mimo a kolikrát mluvila, jen aby něco řekla. Jo, nebyla úplně ošklivá... ale protivná dost. Alespoň mně. No, jednu výhodu to mělo. Na jejím případu jsem si uvědomila, jak nepříjemný může být ustavičný vznášení dotazů a podnětů pro diskuzi, v níž chceš v podstatě diskutovat jen ty sám a samozřejmě ji vyhrát. A následně si ještě myslet, že HO tím oslníš.
No, začalo mi to být odporný, takže jsem ubrala a víc přemýšlela o tom, co a kdy říct a občas jsem se přinutila pustit ke slovu i někoho jinýho (což mi, nutno podotknout stejně moc nešlo). Abych byla upřímná, ubrala jsem i proto, že jsem cítila, že na myš ve vyřídilce nemám, což jsem si ale tehdy odmítala připustit.
Jak to celé dopadlo? Inu, opět vysloveně epicky. Nesbalila ho hnusná myš a asi ani žádná jiná ze studentek. A já? Na konci letního semestru si přijdu pro zápočet. V učebně už sedí jen on a ten jeho zpropadenej kolega. Sakra, zase musí všechno zkazit! Já se totiž v duchu už minimálně týden psychicky připravovala na tenhle okamžik, kdy to přece jen přímo zkusím a pozvu ho na kafe. Jo, jasně, cítila jsem, že zřejmě nemá zájem, jenže tehdy jsem ještě dělala věci na sílu a potřebovala mít jistotu. Tak tedy:" Dobrý den, jak se máte?" začínám konverzaci. "Výborně", prohlásí významně, "slavíme". "A co slavíte, jestli se můžu zeptat"? nechápu. "Dneska se mi narodilo dítě!" Nanejvýš odporně a s povýšeným úsměvem na mě mrkne, že se mi v tu chvíli zatmí před očima a jak na mě obvykle nejde znát nějaký pohnutí, tehdy jsem vážně zavrávorala, že by si musel všimnout i slepej. "Tak to gratuluju", prohlásím přiškrceně, nechám si zapsat do indexu a co nejrychleji se vypotácím ven z místnosti. Utíkám odtamtud pryč, přičemž celou tu šíleně dlouhou cestu ke dveřím mě provází jeho samolibý úšklebek. To´s fakt nemusel, debile! Takhle mi všechno naservírovat a ještě se bavit, v jakým jsem šoku. No, kdybych tehdy chlastala, šla bych se ožrat. Ale já sedla do tramvaje a ze šoku plynule přešla do módu - škoda se pro tebe ožírat, blbe. Nicméně truchlila jsem celý večer na pokoji a ještě dalších pár dní.
Pak však přišly prázdniny, na který jsem si naplánovala další "adrenalinovou zábavu". To už sem sice nepatří, ale důležitý je, že na pana Zajíčka jsem za chvíli zapomněla.
Závěrem bych ráda řekla: Doufám, že se máte dobře, pane učiteli, vím, že jsem byla otravná, ale to posmívání jste si mohl odpustit.
