Konec školního roku. Má poslední hodina němčiny s osmou "B" na této škole. Letní den, morálka fuč, vůle k učení taktéž. Co dělat? Ano, relax na školní zahradě nejlepší volba. Ovšem obě paní zástupkyně vidí, že všechno je špatně...
Osmá "bé" byli anarchisti každým coulem. Od Ivana z Ukrajiny, který je schopen sníst temperové barvy a "ani břicho mě nebolelo" (jeho vlastní slova), přes Radima chlubícího se hned první hodinu, že s kamarády prokopli ve třídě zeď, až po Adrianu z Bulharska, která dostala důtku za tradiční kouření na záchodě. Stály mě dost nervů, ale měla jsem je ráda. Radši než většinu kolegyň... Neodcházím s nějakou záští, ale lehce ukřivděná ano. A nesnažím se zbytečně provokovat, ovšem podvědomý fakt, že už mi tu můžou políbit zadek, mě naladí do příjemného, také lehce anarchistického rozpoložení. Asi jsem pořád ještě trochu žák, který se cítí pod drobnohledem autorit jako ve svěrací kazajce.
Tak tedy, poslední hodina, léto všude kam se podíváš, žáci už všichni s poruchou pozornosti, hyperaktivitou, dyslexií a dysgrafií (prázdniny za rohem). Co s nimi? Hlavní je, aby se tu na poslední chvíli nikdo nezabil, nezmrzačil a nenamáhal, takže je beru ven na školní zahradu. Rozesadíme se na okolní klády, špalíky a lavičky a já uvažuji. Mám předstírat, že děláme němčinu? Mám je nutit se učit? Mám tu trapnit s různými hrami a snažit se udržet autoritu a kázeň? Neeeeee! zní mi v uších. Tak tedy Mirek vytáhne sluchátka, Honza mobil a písničky si přehrává nahlas, Ivan visí na prolézačce hlavou dolů (říkala jsem, že se nemá nikdo zmrzačit!) a Táňa s Marťou metají salta na trávě (nemrzačit se!). A co budu dělat já? No přece opalovat se na lavičce. Tak tedy každý po svém relaxujeme a všichni jsme spokojení.
"Hele, vole, zástupkyně", uslyším za chvilku kluky vedle na lavičce. Otočím hlavu. A opravdu, šine si to k nám paní zástupkyně číslo jedna. Když žáci vidí, že zůstávám v klidu, ani se nenamáhají vypnout hudbu na mobilech nebo přestat hrát karty. Chviličku přemýšlím, jestli je okřiknout a sehrát divadlo, jakože se učíme, ale pak si řeknu, že je přece konec školního roku a nikdo už určitě nečeká, že se budeme učit. Navíc snažit se zplodit komedii o výuce němčiny by bylo mnohem trapnější. Je přeci evidentní, že děláme kulový. O to víc jsem překvapená, když paní zástupkyně nasadí zostra: "Můžete mi říct, co vy tu vlastně děláte?" Trochu ve mně hrkne a koukám na ní. Uvažuji, jestli to jen zkouší nebo myslí svá slova vážně. Než se stačím nadechnout, vmetne jí Pavel do obličeje:" No přece nic!" Ta jen zamrká a tázavě se otočí zase na mě. Ále co, když už tak už. Jestliže se rozhodla přijít nás buzerovat na závěrečnou němčinu a hlavně moji úplně poslední na této škole, má to mít. Pokrčím rameny a v klidu potvrdím: "Nooo, neděláme nic." Zabije mě nebo...? "Máte přece němčinu nebo ne?" "Máme, ale tak je konec školního roku, poslední hodina...." "Chm... no když myslíte" otočí se významně na podpatku a odkráčí. Tak to bysme měli.
Ale ne, neměli. "Hele, zástupkyně", mrkne na nás Ivan za chvilku. Co to má jako být? Dvojité gestapo? "Můžete mi říct, co tu děláte?" slyším dnes už podruhé. Ano, je to gestapo. Teď už neváhám: "No, vlastně nic." "Jak to, že NIC?" zapíchne do mě pohled zástupkyně číslo dvě. "Je to naše poslední hodina." "No a? To přece neznamená, že se tady budete poflakovat venku! Můžete hrát třeba německé hry!" Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Německé hry??? Tak na ty se ti tu, milá dámo, každej už dneska zvysoka vysere. Radši neřeknu nic, zase nechci zbytečně provokovat. Nakonec se i tahle paní zástupkyně významně otočí na podpatku a odkráčí.
Čekám, že do třetice si to sem nakráčí paní ředitelka a zeptá se, co děláme. Asi bych jí už doporučila, aby se šla zeptat dvou dotčených paní zástupkyní... No, naštěstí vzala rozum do hrsti a zůstala ve škole.
