Před sedmi lety jsem nastoupila na základku jako učitelka. První den si tam nakráčím v krásných šatech a lodičkách, aby mě zástupkyně hned poslala se přezout. A jaký div se zračí v její tváři, když zjistí, že nemám do čeho.
Upozornění na úvod - nic hlubšího v následujícím článku nehledejte, protože to tam není. Prostě se ráda hezky oblékám a nesnáším, když se mi to snaží někdo překazit. A taky nerada zabíjím jinak ladící oblečení jedním otřesným prvkem.
Přicházím tedy na svou historicky úplně první hodinu na nové škole, kde si mě hned odchytí paní zástupkyně, že se projdeme po budově, abych se trochu zorientovala, a při té příležitosti mě zavede i do mého kabinetu. Inu, proč ne, aspoň se v tom obřím prostoru lépe vyznám a zítra už snad trefím sama.
Asi po dvaceti minutách je naše prohlídka téměř u konce, poněvadž začátek první hodiny se nekompromisně blíží. Nacházíme se před třídou, kde všechno vypukne. "Tak si můžete teď zajít do kabinetu...", mávne zástupkyně rukou směrem ke dveřím naproti. "To je dobrý, já nepotřebuju, můžeme jít hned do třídy", odvětím s úsměvem. "No snad se PŘEZUJETE a tu tašku si tam taky necháte." Vyrazí mi dech. "Promiňte, ale já nemám přezůvky, nenapadlo mě...." "Ano, jistěže se učitelé taky přezouvají. No, tedy ZÍTRA. Ale tu tašku si odnesete", zní nekompromisní rozkaz a já si rázem připadám jako žáček, kterýho nachytali ve škole v botách a on ví, že bude zle. Bohužel podobné situace mě zas a znova házejí sympatiemi právě k oněm žáčkům, i když už se nacházím nějakou dobu na druhé straně barikády a měla bych se asi podle toho chovat. Ovšem jako TAKOVÁHLE učitelka?! To snad radši ne.
"Ale já v tý tašce mám věci, který v hodině potřebuju", pokusím se ještě namítnout. "Ale prosimvás, co tam máte tak důležitýho?" "No, tužky, zápisník, pití..." "Tak si to vyndáte a vezmete s sebou. A pití stejně nepotřebujete, žáci nesmějí v hodině pít, takže nebudete ani vy. Napijete se o přestávce." Jak je to jednoduchý, že? Vše se dá krásně vyřešit. Ale sakra, já snad špatně slyším. Už za nás, před dvaceti lety (a to jsem tehdy považovala školství za poměrně totalitní), jsme směli na základce po dovolení pít a na střední i bez, kdykoli jsme potřebovali. A učitelé? Ty směli taky a dokonce bez dovolení - spousta z nich, včetně naší třídní, si nosila do hodiny hrneček s kafem, přičemž by nikoho tehdy nenapadlo vidět v tom problém. Když učitel téměř neustále mluví, je jasný, že potřebuje pít, i kdyby žáci tedy nakrásně nesměli.
Radši zalezu do kabinetu, vyndám zmíněné věci, ale hned vím, že až zástupkyně zmizí z dohledu, kabelka i láhev poputují hezky se mnou do třídy. Nebudu přece sušit hubu. Nesmyslný zákazy jsou od toho, aby se porušovaly, že. Takže asi tak. Následně ještě dumám nad přezůvkami. Za nás se učitelé na střední nepřezouvali a co si matně pamatuju, na základce taky ne. Ovšem pravda je, že si jasně vybavuju, jak jsem se ve svých patnácti (právem) rozčilovala, že je to nefér - proč my musíme a učitelé ne, když špínu nosíme do školy všichni stejnou. A pokud je tedy důvodem čistota, není to spravedlivý a především to nedává smysl. Takže dobře, akceptuju.
Jenže moje estetické já uvnitř křičí, že přece nemůžu každý den zabíjet krásný šaty nebo lehkou halenku nějakejma hnusopantoflema, jaké nosí většina kolegyň. Přijde mi to prostě otřesný. Nakonec vymyslím jednoduchou věc - jde přece o hygienu, takže defacto pokud bude obuv čistá, může být každýmu fuk, co mám na nohou, ne? Doma teda vyhrabu pěkný, venku téměř nenošený balerínky, ještě je pro jistotu umyju a vítězoslavně přitáhnu do školy.
No to byste nevěřili, co se rozpoutá. Mezi záplavou hnusopantoflí jsem evidentně jako pěst na oko, takže už mi od rána kolegyně významně zírají na nohy, až se najde jedna (shodou okolností ta z mýho kabinetu, která má - hned vysvětlím - nejmenší právo mě zpovídat), která prohlásí: "Ty se nepřezouváš?" "To JSOU přezůvky, do školy jsem přišla v jiných botách", ukážu k věšáku v rohu kabinetu, kde si trůní červený lodičky. Nejmenší právo má proto, že zrovna ona si mohla všimnout, jak se věcí mají, když se namáhala všímat si, že nemám hnusopantofle. A nebo pochopila, ale potřebovala mi demonstrovat, kdo je tady pánem. V budoucnu to totiž předváděla velice často, ale to už nechám třeba na jiný článek.
Jak se situace vyvíjela dál? Inu, ještě se našlo pár takových, které se na mě obořily, že se snad nepřezouvám, a bylo jim vše vysvětleno stejně jako kolegyni z kabinetu, tudíž se posléze omezily jen na významné mračení se. Další zůstaly od začátku do konce u zírání nebo zmíněného mračení a některým bylo vždycky opravdu fuk, co nosím na nohou. Já si posléze přinesla ještě jeden pár balerínek - rozuměj černé k tmavým outfitům a losové ke světlým - a nechávala je při odchodu ze školy v koutě kabinetu pod zrcadlem, aby bylo jasno, že na ven mám JINÉ boty. V podobných případech si vždycky vzpomenu na jedno video, kde dotyčný (mimo jiné) povídá:" Proč platíš tam, nebuď blbej, neplať, nezáviď mi, ne, tak neplať taky, co závidíš?" https://www.youtube.com/watch?v=SBo4We5Qn6w
No a vše se definitivně vyřešilo, když jsem odešla na střední školu, kde se nepřezouval nikdo a všichni pili, kdy chtěli.
