Padly hranice mezi mužskou a ženskou rolí. Všichni dělají všechno. Všechno je konečně v pořádku. A nebo ne?
Toto téma je mnohem, mnohem složitější, než stačí obsáhnout můj článek, ale přesto bych v něm chtěla nastínit několik problémů. Myslím, že v prapočátcích vykonaly feministky, přesněji ženská hnutí mnoho záslužného. V době, kdy usilovaly o volební právo žen a další věci, týkající se lidských práv a svobod, byl radikální a ofenzivní přístup bezpochyby nutný. Souhlasím, že žena není majetek muže, a že má mít stejné příležitosti - zkrátka, pokud chce do politiky, závodit ve formuli 1, střílet z pistole nebo nosit kalhoty, ať jí nikdo nehází klacky pod nohy. Má na to právo. Všichni jsme lidi, tak proč by jeden měl sloužit druhému?
Jenže podívejme se na "emancipované" ženy dnešní doby! Pro ilustraci možná nejlépe poslouží tento konkrétní případ ze života. Můj kamarád středního věku mi jednou povídá: "Když chlap začne dělat ženský práce, tak se z něj stane sračka a ne chlap! Proč by měl ženský pomáhat, to neni nutný, ona to všechno zvládne." Může být. Jenže jeho žena chodí na osm hodin do práce, dokonce i v sobotu a ještě se stará o celý rodinný dům. A on? Chodí do práce... Ale zase je pravda, že onen pán po své ženě nevyžaduje, aby pracovala. Když prý chce...krčí rameny. V zásadě tvrdí, že žena si má dělat svoje a muž taky.
Mám spolužačky (což znamená, že za prvé studují), za druhé mají malé dítě, za třetí chodí do práce (ne na plný úvazek, to je jasné, ale prostě chodí) a za čtvrté se starají o domácnost. Podotýkám, že za páté mají i přítele/manžela. U svobodných matek to pochopím - nic jiného jim nezbývá. Jenže i prvně zmíněné dámy se chovají jako svobodné matky. Já nevím, ale takhle si emancipaci nepředstavuju. Moderní žena zvládne všechno, ale nutně nemůže nic z toho dělat pořádně. A pokud ano, tak je zralá na psychiatra a antidepresiva, protože normální člověk tohle nemůže zvládnout.
Když se jich zeptáte, proč to tak dělají, hodně z nich odpoví, že chtějí. Někdy mi ale spíš přijde, že společnost to tak chce a ony nemají sílu vzdorovat, tak si nasugerují, že je to jejich vůle. Nevím, asi jsem moc líná, ale odmítám se starat o dítě, chodit do práce, do školy a ještě vést domácnost. Možná jsem neschopná, jenže já to tak nechci. Ráda příteli/manželovi naservíruju teplou večeři, přinesu papuče a celý den budu někde běhat s dítětem, když se o mě finančně postará. A nebo se zakousnu do práce, ale teplou večeři ať po mně nikdo nechce! Život je otázka volby a myslím, že v každém období bychom si měli zvolit priority tak, abychom byli šťastní. Bohužel když sleduju ty "dokonalé" ženy, nemám pocit, že jsou šťastné.
Neviním ani tak muže, řekla bych, že obě pohlaví jsou oběťmi dnešní doby. Typicky mužské úkoly, kromě vydělávání peněz zmizely, tak co jim zbylo? Sport, popíjení piva, rvačky v hospodě kvůli ničemu...Kterýpak mužský se sám od sebe hrne do mytí nádobí a přebalování dětí? Zato ženské se samy hrnou do práce, kariéry, posilování, politiky a řízení všemožných strojů. Ale jo, ať si to dělají. Ostatně taky řídím auto, do práce už jsem chodila (ale že by mě to nějak naplňovalo, se říct nedá) a ani posilovnou jsem nepohrdla. Problém je, že když to některá dělat nechce, většina lidí se na ni automaticky začne dívat skrz prsty a zkoumá, proč je tak "divná." Narozdíl od feministek věřím na jistou biologickou determinovanost, takže žena k dítěti prostě patří. Patří k šatům, sukním, vaření, tancování, líčení, krásnému oblečení... A žena patří i k pláči, emocím, přecitlivělosti, něžnosti a intrikám. Když žena neumí pořádně zaparkovat, je to hrozný handicap, ale styděl se někdy nějaký chlap za to, že si neuvaří ani polívku?
Nad tímhle bychom se měli zamyslet. Žena by měla být hrdá na to, že je žena a ne ze sebe pod tlakem okolí dělat babochlapa na baterky a ještě tvrdit, že to přesně takhle chce.
