Deset důvodů, proč nenávidím únor

Už dlouho předtím, než jsem se dočetla, že podle tradiční čínské medicíny je únor nejnáročnější měsíc v roce, kladla jsem si otázku, proč se v tuto dobu pokaždé cítím tak blbě, ať dělám, co dělám...

 ... a když s něčím nemůžete udělat nic, tak nic nedělejte... jak prosté. Takže se tedy každoročně nechávám nést na křídlech bezmoci a utěšuji se pouze vědomím, že i ten zpropadený únor jednou skončí a to dokonce ještě o pár dnů dřív, než všechny ostatní měsíce. A v čem vlastně tkví můj "únorový problém"?

Obecně vzato cítím se naprosto vyždímaná, jak fyzicky, tak psychicky - zkrátka úplně bez energie. Asi před deseti lety jsem jako jeden ze statusů na svém Facebooku uvedla, že Schopenhauer měl vůli k životu, Nietzsche vůli k moci a já mám vůli k ničemu. Určitě jsem to musela napsat v únoru, navíc během zkouškového období...

1. Bývám nemocná. V únoru je vedlejší, jestli dostatečně spím a odpočívám a nebo se na mě zrovna nahrnula spousta povinností. Cítím se blbě tak jako tak. I když vlastně, jeden rozdíl by se našel - pokud jsem ve stresu a nemůžu si odpočinout, onemocním něčím "reálným". Ať už jde o rýmičku, kašlíček, chřipečku nebo zánět průdušek. Naproti tomu v případě relativního klidu se moje stavy projeví jen v podobě nějakého toho tlaku v hlavě a břiše nebo svalovým či nervovým napětím. Ovšem psychicky je to na levačku pokaždé.  

2. Zima pořád nekončí. Opět - podle tradiční čínské medicíny - začíná už do půlky února pro naše tělo biologické jaro. A zcela "záměrně" je to více jak o měsíc dříve, než jaro astronomické, jelikož lidský organismus se chystá na změnu sezóny asi měsíc předem. Něco na tom bude, poněvadž každoročně cca od té půlky února začínám cítit, že vzduch voní jinak, sem tam vane svěží vítr, sluníčko začíná víc hřát, hlína čerstvě voní a ptáci se probouzejí. Ovšem problém tkví v tom, že ještě ten dobrý měsíc člověk konstantně mrzne, boří se v závějích sněhu a sleduje za oknem plískanice, takže nic nenasvědčuje tomu, že by jaro mělo brzy začít. A ono taky nezačne. Ten jeho vzdálený příslib je pěkně frustrující, když zima odmítá pustit svoje otěže. 

3. Šílím ze zimního oblečení. Aneb škrtit se v šále, hrbit v kabátu a navlíkat na sebe vrstvy oblečení? Ne, díky, v únoru už mi to fakt leze krkem. Bohužel, jednou jsem to schválně počítala a není výjimkou vytáhnout zimní bundu v říjnu a uklidit v dubnu. To máte víc jak půl roku v zimním oblečení. Hnus! Ať si pořídím sebepohodlnější a sebelehčí kabát, dřív nebo později mě začínají bolet záda, tuhnout šíjové svaly a celkově mám dojem, že moje páteř se bortí. Ta tíha zimy je prostě už i fyzicky hmatatelná. 

4. Potácím se odnikud nikam. Nestává se mi často, abych nevěděla, co si počít a jak se dokopat k nějaké činnosti, ovšem únor mě dokáže do tohohle stavu dostat na celý měsíc. Nejradši bych se někam zavřela, zamkla, zalezla, usnula a probudila se v březnu. Je zvláštní, že i když v průběhu celého roku řeším nějaké problémy, vždycky nakonec vidím východisko, seberu v sobě energii proti nepříjemnosti bojovat, často mě to i vybudí k větší aktivitě a lepším výkonům, avšak v únoru mě tohle všechno jen dokonale umrtví. Prostě nemám vůli, sílu ani energii dělat nic. 

5. Přichází zvraty. Tento bod úzce souvisí s předchozím. Paradoxně tím, že nemám vůli dělat vůbec nic, často rozhýbu řetězec událostí, který už nejde zastavit. Můj poslední rozchod se mohl uskutečnit jedině tak, že jsem se přestala snažit vztah držet. Prostě už jsem v sobě nenašla ani špetku energie cokoliv vysvětlovat, obhajovat se, brečet ani se zlobit - zkrátka jsem nechala všechno žít si vlastním životem. A ono si žilo... 

6. Na co sáhnu, to se po*ere. Určitě každý známe a máme nějaký ten den blbec, ovšem většinou se jedná spíš o takovou sólo akci. Například jeden den v měsíci už když vstáváte, cítíte, že všechno bude naprd. A jelikož to víte, úplně nejvíce byste ocenili nemuset toho rána vůbec vstát z postele. Jenže musíte a v tom je celý problém. No a v únoru je takových dní fakt požehnaně, navíc čím víc se aktivně snažíte věci změnit k lepšímu, tím je všechno horší. Paradoxně ona zmíněná vůle k ničemu možná leccos zachrání. Protože nedělat nic je někdy to nejlepší, co můžete udělat. 

7. Chce se mi furt brečet. Bezmocí a lítostí. Že věci nejdou změnit. A nebo minimálně nevíte, jak. Přemýšlíte horem dolem, převracíte to ze strany na stranu, chtěli byste se zvednout a teď hned něco udělat. Ale nejde to. A v únoru ani nepůjde. Takže brečte, uleví se vám, uklidníte se, uvidíte všechno jasněji a načerpáte energii do další akce. Změna stejně nejdřív nastává v hlavě, takže i to přemýšlení, které zdánlivě nikam nevede, se jednou zúročí. 

8. Pochybuji o všech a o všem. Čím jsem starší, tím víc záchytných bodů, které jsou takovou mojí jistotou, jsem si vybudovala. Ovšem v únoru se vždycky nějaká z oněch zaručených "jistot" začne bortit nebo se rovnou zboří. Nastává totální chaos, kdy nevíte, čí jste a tento zmatek bytostně nesnáším. Jako člověk, který fakt nemá rád změny, i když ví, že jsou potřeba a často vedou k něčemu o hodně lepšímu, si ve svém vnitřním nastavení stejně nesu ke zvratům odpor. Utěšuji se vždycky aspoň slovy jednoho moudrého muže: "Teď ti vypadaly mléčné zuby, ale narostou nové, pevnější a trvalé..." Tak snad...

9. Maluji si katastrofické scénáře a vyžívám se v děsivých, realistických představách. Ano, ať žije paranoia. Dřív jsem nechápala, že moje největší fantazie se projevuje ve vymýšlení všeho nejhoršího, co by se mohlo stát, ale teď už to beru jako fakt. A v únoru to obzvlášť stojí za to. Sice vím, co můj mozek dokáže, takže jsem většinou schopná zachovat si jakž takž nadhled, ovšem čas od času mě přece jen překvapí, co se v té šílené hlavě zase vylíhlo. Horory hadr. 

10. Stávám se těžkým hypochondrem. Většinou jsem už jen lehký, jenže... únor...a zde se náš kruh uzavírá a cyklicky se dostáváme zpět k bodu jedna - bývám nemocná. Což znamená, že zkoumám každé píchnutí, zabolení, pihu, výrůstek, tlak v hlavě, v břiše a nevím kde ještě. Následně si začnu hledat v diskuzích na internetu, co by to mohlo být, čímž se mi otevírá ta pravá cesta do pekla. Brzy se totiž přidávají symptomy jako třes končetin, bušení srdce, zimnice a pocení. Jo, plus ještě tlak v očích od toho intenzivního soustředění se na monitor. Bude však lepší se tomu na chvíli poddat, protože je únor a veškerá snaha přijde vniveč. Tak si holt dovolím být zase chvíli hypochondrem a pořádně se v tom vyžiju. Stejně jako v následných katastrofických scénářích aneb ať žije bod devět. 

11. Tak tedy máme deset bodů, proč nenávidím únor a jako bonus přidávám jedenáctý, proč ho vlastně miluju. Jako nejnáročnější měsíc v roce přináší nový začátek - něčeho lepšího a silnějšího. Ovšem zatím jen ve formě potenciálu, jenž vznikl ze slz, trápení, bezmoci, vzteku a nekonečných myšlenek a je jen na nás, jak s ním v březnu naložíme. Protože co nejde v únoru, to půjde v březnu. 

Jo a vlastně taky miluju únor proto, že vím, že další tak hrozný měsíc už v kalendáři nebude :) 

PS. Vše výše napsané berte s nadsázkou, když nejde o život, jde o ho*no...