Jednou jsem zahlédla článek, který řešil zavedení kvót pro zvýšení počtu žen v politice v jisté skandinávské zemi. Na první pohled to vypadá v pořádku a žádoucí, ovšem pak jsem konečně pochopila, co mi tolik vadí.
A nejde jen o politiku. Stejný princip platí u žen ve vedoucích pozicích, těch, které si chtějí vydobýt profesní uznání nebo uznání v typicky mužských odvětvích. Vždycky totiž narážíme na to samé - chceš, aby tě respektovali? Musíš být jako muži, ne-li lepší - jejich způsobem. Takže to, co na první pohled vypadá jako emancipace a rovná příležitost, je ve skutečnosti pravým opakem.
Maskulinní profesní svět jednoznačně preferuje neochvějné sebevědomí leckdy hraničící s arogancí, ostré lokty, rozhodnost, tah na bránu, minimální ovlivňování emocemi a analytický mozek. Což, pokud se budeme bavit o nějakém průměrném vzorku, neodpovídá zrovna typickým rysům ženského pohlaví.
Martin Bursík kdysi prohlásil, že je jednoznačně pro více dam v politice právě proto, že se chovají jinak než muži, což představuje element, který v ní citelně chybí. A ani ve věcech, které bývají ženám často vytýkány - jako například vyšší emotivita - nevidí žádný problém, naopak, byl by to podle něj jedině přínos a svěží vítr na politické scéně.
Což je podle mě jediný skutečně rovnoprávný postoj. Spočívá v možnosti dosáhnout stejné věci rozdílným způsobem. Pokud budu chtít do politiky, očekávám, že mi nikdo nebude házet klacky pod nohy jen proto, že dělám věci jako žena. Protože to není horší, jen jiné.
Proč se například já neangažuju v politice? Jednoduše proto, že se mi nechce. Ovšem kdyby ano, představovala bych si, že dostanu příležitost bez toho, abych se chovala jako muž. Společnost si defacto protiřečí a očekává dvě naprosto protichůdné věci - aby z nás na jedné straně tryskalo ženství, vypadaly jsme jako bohyně, pečovaly o sebe, byly perfektně nalíčené a zářily z předvolebních billboardů - a na druhou stranu se projevovaly jako chlapi. To ze své podstaty není možné. A už vůbec není možné, aby to dlouhodobě fungovalo (pokud se některá pokusí).
Čímž se tedy dostávám ještě k jedné věci a to, že v současné době politika, vedoucí funkce a typicky "mužské obory" přitahují obvykle jeden a ten samý typ žen - ty, které uvažují podobně jako muž. Což se zase vylučuje s tím, aby se do zmíněných oblastí vnesla třeba vyšší citlivost, empatie a podobně. Ženám oplývajícím těmito typickými vlastnosti se totiž do podobných odvětví většinou nechce.
Přitom jsem přesvědčená, že se například vyšší emotivita nevylučuje se schopností soustředit se nebo vysoká úroveň empatie s dovedností vést tým lidí...
Ovšem, jak se říká: Když dva dělají totéž, není to totéž
Už dávno jsem pochopila, že si u žáků nemůžu získat respekt stejným způsobem, jako můj kolega tělocvikář. Když začnu řvát a vztekat se, dělat rozmáchlá gesta a mluvit drsně, jsem akorát tak směšná. Nikdo si ze mě nic nedělá, nebojí se, naopak - vypadám jako dokonalá hysterka, malej, uštěkanej ratlík, kterej se ovšem nezmůže na to, aby kousnul. Když něco podobnýho zkusí on, žáci jsou podělaný až za ušima. No, nezbylo mi, než si vydobýt autoritu jiným způsobem - jde to.
Mám opravdu hodně špatný zkušenosti s tím, když se ve vedoucí funkci objeví ženy, přestože jim ze své podstaty fandím. Jakmile narazím na školu, které velí "paní ředitelka", radši se klidím. Ta paní ředitelka se totiž s největší pravděpodobností bude snažit vyrovnat (ne-li je předčit) pánům ředitelům, a tak se můžu těšit na extrémní perfekcionismus, lpění na nepodstatných detailech, demonstraci moci (ve formě například tříhodinového monologu na pedagogické poradě, kdy nikdo nesmí ani ceknout), označování emocí a citových pohnutek za neprofesionalitu a v neposlední řadě tvrdé trestání neuposlechnutí (byť zcestného) rozkazu. Paradoxní na tom všem je, že u málokterýho muže ve vedoucí pozici jsem se s tímto chováním setkala. Jasně, i mezi nimi se občas našel nějakej xindl, kterej trpěl komplexama z kdoví čeho, takže to pak dával podřízeným pěkně sežrat, ale upřímně - moc jich nebylo. Zato u žen mám dojem, že jakmile dosáhnou funkce, získají s ní podvědomě i pocit, že musejí neustále něco dohánět a o svůj post se třesou. Že by je snad nějaký muž mohl zase rychle sesadit nebo napadnout jejich kompetence... Což se samozřejmě někdy skutečně děje...ale...
...řešením určitě není, aby se ženy chovaly jako chlapi. Respektive ne ty, pro něž to není přirozené.
Pamatuju si ve svým životě pár takových, který jsme respektovaly jako muže - naši tělocvikářku, jejíž krátký sestřih, hluboký a hrubý hlas, šlachovitá postava bez gramu tuku a ruce jako lopaty vyvolávaly už apriori stejný respekt (ne-li větší, protože jste to nečekali), jako tělocvikář kluků. Trenérku plavání, která vypadala a působila obdobně a když zařvala, probral by se i utopenej. Mamku mojí nejlepší kámošky, jejíž cynický poznámky a upřený pohled zpod brýlí člověka dostaly pod tak nepříjemný drobnohled, že přiznal i to, co neudělal, a taky mamky kolegyni v práci, která dokázala člověka spražit takovým pohledem (z pod brýlí, samozřejmě), že se nezmohl na slovo.
Jo, vypadá to možná jako klišé - krátký vlasy, brýle, apod., ale ty ženský je prostě měly. Jsem přesvědčená, že za všechno může hormonální koktelj, který se odehrává v našem těle, a že v těle některých žen koluje například vyšší hladina testosteronu, než u průměrnýho vzorku, což se pak projevuje navenek oblibou třeba mužskýho sestřihu nebo stylu komunikace. Žena, která působí žensky, obléká se žensky a projevuje emoce a "slabosti", je samozřejmě také schopna vydobýt si respekt, ovšem úplně jiným způsobem.
Nebudu teď řešit, jestli by se žena měla nebo neměla chovat jako chlap (nebo tak vypadat). Problém nastává, když se objeví nesoulad mezi tím, jaká PŘIROZENĚ je a tím, jak se snaží působit. Což platí univerzálně pro kohokoliv, neboť na ostatní vždycky působí špatně někdo, kdo není autentický a to i v profesní oblasti. Takže ano, existují ženy a pár jsem jich popsala výše, u nichž jsou sklony k mužskému chování přirozené, tudíž si tímhle způsobem získaly autoritu. Proti tomu nemám nic, prostě takové jsou. Jenže pokud se inteligentní a schopná dáma dostane na vysoký post a nepřemýšlí jako muž, většinou nastávají problémy.
Záleží na tom, co z koho vyzařuje a nemusí to vždy souviset s fyzickými dispozicemi, i když můžou napovědět (hluboký hlas, robustní postava) stejně jako vzhledové rysy pěstované vědomě (krátký sestřih, mužský styl oblékání). Ne vždy je ovšem situace tak přehledná, žena v sobě může mít to i to, přičemž jedno nevylučuje druhé. Považuji se za humanitně založeného jedince, hodně podléhajícího emocím a pocitům, kterýmu nikdy nešla matika a fyzika... ale přesto například miluju šachy a troufám si tvrdit, že jsem v nich dobrá. Neznám ve svém okolí ani jednu dámu, která by hrála taky (bez ohledu na úroveň) a devadesát procent mužů, se kterými jsem měla tu čest, jsem porazila. Se zbývajícími jsem schopná - až na jednoho z nich, na toho ani po sedmnácti letech nemám - sehrát vyrovnanou partii. Hraju intuitivně. Přestože jsem zkoušela nastudovat si různý zahájení, řešit šachový úlohy a podobně, nebavilo mě to. Avšak samotnou hrou se nechám pohltit na hodiny a hodiny, zapomenu na čas (někdy i prostor) a plně se soustředím na dění na šachovnici. Však mě už taky několik pánů podcenilo a odcházelo "domů s brekem"... Co tím chci říct - pamatuju si, jak jsem kamaráda jednou porazila online. Za tu cca hodinu hry jsem dvakrát přebalila miminko, několikrát ho plačící chovala, jednou nakojila, připravila večeři a přibližně pětkrát se z něčeho vynervovala. Přesto jsem se dokázala soustředit a vyhrát. A takhle fungují ženy. Proto říkám, že není potřeba je podceňovat, když se rozbrečí či vystresují, vysmát se jim, jak se dojímají u telenovely nebo se vlivem PMS zrovna netrefily na parkovací místo.
Pochopila jsem, že jakmile si nechám vnutit hru soupeře, téměř vždy prohrávám. Pokud se snažíte být jako někdo jiný, dělat věci jako on, nemůžete nikdy uspět, protože vám to není vlastní. A člověk, jenž takovým způsobem "hraje" přirozeně, je vždycky o krok napřed.
Klíčem tedy je, aby chytrá a schopná žena měla dostatek sebevědomí na to, dělat si věci svým způsobem a ukázat, že se dají dělat stejně dobře.
Vzpomenete si ještě na poslední předvolební, prezidentské debaty? Zdůrazňuji, že absolutně neberu v potaz politickou orientaci dotyčné, její program ani svoje vlastní preference. Budu hodnotit čistě psychologickou stránku jejího působení v debatách. Ano, mluvím o Danuši Nerudové. Z mého pohledu si velice uškodila neverbálním projevem, který velmi často nekorespondoval s tím, co říkala, a tento rozpor působil natolik špatně, že mohl (a jsem přesvědčená, že se tak i stalo) odradit spoustu potencionálních voličů. Ona se totiž snažila diskutovat jako muž. Což je samozřejmě v jistém ohledu pochopitelné, když byla obklopena pouze muži - protikandidáty, ale to by se nesměla nechat ovládat emocemi. Po slovních útocích protistran se často zakoktávala a hledala správná slova, a přestože nakonec se její argument jevil třeba i jako pádný a logický, vůbec neměl potřebnou sílu. Právě proto, že se dostala pod tlak a bylo to šíleně vidět. Nedokázala skrýt emoce, rozčarování, nervozitu, nejistotu...těkala očima ze strany na stranu, křečovitě se usmívala, rozhazovala rukama, zadrhávala se, úplně hmatatelně jsem cítila, jak je v křeči, potí se, apod. Pokud by se dostala do diskuse se ženami, působila by podle mě o mnoho lépe a klidněji.
Taky jsem si všimla, že se velice často usmívala nebo se o to alespoň snažila. I ve chvílích, kdy pro úsměv nebyl žádný důvod - někdo ji například naštval nebo uvedl do rozpaků.
Je známo, že neverbální komunikace žen zahrnuje do svého repertoáru úsměv mnohem častěji než komunikace mužů, a to především ve chvílích, kdy se rozhořívá konflikt a ony se ho snaží podvědomě odvrátit. Samy cítí například vztek nebo dotčení, někdo je napadá... Jenže vědí, že jejich vlastní zlobu a agresi okolí nepřijímá dobře. Společnost očekává omluvné úsměvy, jakési "změkčování" problému, přestože by bylo na místě, aby se zlobila a bránila. Danuše Nerudová se sice bránit rozhodla, to ano, jenže zároveň kolem sebe metala rozpačité úsměvy, což samozřejmě působilo totálně protichůdně a výsledkem byla silná nedůvěryhodnost jejího vyjádření.
Čekala útok (jenž samozřejmě přišel) a snažila se ho pohotově odrazit stejným způsobem, jakým byl veden. Jenže se nedařilo. Přistoupila na hru mužů a prohrávala. Nechávala se nachytat jako malá holka a stále víc a víc se zamotávala do svých argumentů, které se nakonec totálně rozplizly...
Tvrdím, že pokud nedokážeme nechat emoce stranou, musíme je přiznat. Čímž rozhodně nemyslím hystericky se rozbrečet a utéct ze studia nebo seřvat protikandidáty na tři doby. Ne, žena ucházející se o post prezidentky by měla umět svoje pocity dávat řízeně najevo, mluvit o nich a sdělit, co právě prožívá. I když může její reakce zapůsobit nezvykle, je potřeba, aby si společnost zvykla.
Aby si zvykla, že žena se chová jako žena.
