Jmenovat se Zaňáková není žádné terno...

Není to tak dávno, kdy jsem vycházel z našeho domu za pochůzkami a před vchodem jsem narazil na zvláštního mužíka menší postavy. V pracovním oděvu, v jedné ruce kbelík s maltou a ve druhé lžíci. Část malty nalil do prostoru, kde bývá obvykle železná rohož na čištění obuvi. "Co to děláte, dobrý muži?" Ptám se ho zvídavě . Vyrábím rohožku, dostalo se mi v odpovědi...

Není to tak dávno, kdy v našem městě postavili nové moderní obchodní centrum. Je mu vytýkáno nevhodné umístění okolo monumentálního kostela s hodně šikmou věží. Na druhou stranu zaměstnává spoustu lidí různých profesí. Budovu ve tvaru písmene U uzavíral "plot" ve tvaru velkých koulí, pospojovaných masivními řetězy, opravdu pěkná umělecká práce. Ty velké betonové koule tam na zemi stále jsou...

Není to tak dávno, kdy blízko našeho bydliště postavili nový hotel včetně pár obchodů a kanceláři. Uvnitř objektu vzniklo i příjemné nádvoří včetně místa pro posezení. Všechno jen zářilo novotou. Posledně jsem si všimnul, že tam všude chybí nové železné poklopy od kanálů. Všude.

Poslouchal jsem po obědě rádio, když mě najednou vyrušila opravdu velká rána, která se ozvala z chodby našeho domu. Nedalo mi to a vyšel jsem před byt. Akorát vidím, jak se zavírají dveře výtahu. Něco mi řeklo, abych ty dveře podržel. A koho jsem to nenašel uvnitř - dvě snědé dívenky s taškou plnou plechů a železa. A všechny ty kusy železa mi byly hodně povědomé. Však pocházely z obložení balkonů a dveří v našem domě. Přivolaná policie to však musela následně odložit. obě prý byly nezletilé, ani jejich jména nám neřekli... A to mi jedna z nich před příchodem příslušníků ještě stačila pohrozit, že řekne, že jsem ji chtěl znásilnit.

Chtěl jsem si jednou při pěkném počasí udělat malý pěší výlet, tak jsem vyrazil podél řeky z města směrem na jeho okraj. Cestou tam jsem potkal jednoho spoluobčana s plně naloženým vozíkem, to bylo ještě docela brzy ráno. Cestou zpátky, už skoro v poledne mě minuly vozíky tři. Všichni měli namířeno do místní sběrny surovin. To by jeden nevěřil, co všechno dneska lidi vyhazujou. I úplně nové měděné okapy vyhazují do smetí...

Čím dál tím víc je mi jasné, že je to všechno o penězích. Jsme nuceni si znovu pořizovat ztracené věci. Jsme nuceni si pořizovat lepší a dražší zabezpečení bytu a domu. A státní kasa si pomyslně mne ruce. Získává tím daně, které by jinak nevybrala. Proč by měla vláda tedy tento zdroj financí omezovat nebo dokonce úplně rušit.

Takhle jsme nuceni si pořídit nový mobil. (To máte za to, že jste ho při hovoru na ulici nedrželi dostatečně pevně.) Jsme nuceni vozit svoje dítě do školy a ze školy. Jsme nuceni si platit služby bezpečnostní agentury, jsme nuceni si pořizovat zbraně. A to všechno samozřejmě není zadarmo.

Zatím žádná koalice nebyla schopna vyřešit otázku výkupu kradeného železa. Ono je to nepálí, jim nečekané osobní náklady nevznikají.

Nejen že nám snižují průměrnou inteligenci a zvyšují kriminalitu, ona se nás ta menšina zřejmě rozhodla finančně zcela vysát. A pobaveně sledují náž bezmocný vztek. Jen si neuvědomují, že až se na3ereme, že nebude koho vysávat...

Taky je zábavné sledovat "stopařky" na jedné teplické výpadovce. Všechny to jsou bez výjimky platinové blondýny, jenže jsou při bližším pohledu snědé, zatraceně snědé. Jen se mi dětem v autě složitě vysvětluje, proč tam stopují už tři hodiny, proč je chuděrky nikdo nechce povozit (teda svést nebo vlastně svézt) a proč při tom stopování provádějí kopulační pohyby.

A na závěr mého dnešního "guláše" si musím vzpomenout na naši nejznámější umělkyni paní Lucii Bílou. Chápu, že nějaká Zaňáková by asi nebylo takové terno (paní Hegerová by asi mohla vyprávět), ale vždycky si vzpomenu, jak v nějakém pořadu před mnoha lety sebevědomě prohlásila, že je cikánka. Asi dva dny poté to se vší vehemencí popřela. Co vás k tomu vedlo, Haničko?