Jestli ono nakonec není lepší být cikánem...

V průběhu 10. a 11. století se Židé kromě Prahy usazovali i v dalších velkých obchodních centrech a žili tu jako svobodní lidé, živili se dálkovým obchodem. Postavení Židů nejen u nás se prudce zhoršilo koncem 11. století: velmi výrazně do postavení židovského obyvatelstva zasáhly křížové výpravy.

 Už při první křížové výpravě v letech 1096-1099 docházelo k masakrům židovského obyvatelstva. Časté byly sliby křižáků, že nepotáhnou dál, dokud nezabijí alespoň jednoho Žida. V Praze došlo k pogromu roku 1096, v jehož důsledku zanikla židovská osada pod Vyšehradem. K dalšímu radikálnímu zhoršení postavení Židů došlo na počátku 13. století po zasedání IV. lateránského koncilu roku 1215, který potvrdil úplnou segregaci židovských obyvatel: vznik ghett, zákaz provozování většiny řemesel a zemědělství, Židé nesměli zaměstnávat křesťany, neměli přístup do cechů a museli nosit vnější označení, aby byli k rozpoznání od křesťanů. Styk Židů s křesťany byl přísně omezován a týkal se prakticky jen soudní nebo obchodní oblasti. Židé se tak stali zvláštní skupinou obyvatel, vytlačenou na okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní byli podřízení přímo panovníkovi a byli závislí na jeho vůli. Za vlády Lucemburků docházelo k pogromům. Jedna vlna proběhla v letech 1336-1338, další v letech 1348-1350. Tehdy byli Židé obviňování z toho, že otravují studny a šíří mor. K největšímu pogromu došlo za Václava IV. – v roce 1389 bylo v Praze vyvražděno na 3.000 Židů. Po smrti Václava IV. se právní postavení Židů zhoršilo, neboť přišli o dosavadní ochranu panovníka. Také ze strany husitů docházelo k pogromům. V polovině 15. století byli tvrdě postihováni Židé ve Slezsku, docházelo k masovým vraždám, byl konfiskován jejich majetek, děti mladší sedmi let byly odebírány rodičům a dávány na výchovu do křesťanských rodin.

Koncem 15. století získali křesťané možnost obchodovat penězi a Židé tak ztratili svou výlučnou ekonomickou funkci. Ve druhé polovině 15. století a na počátku 16. století byli Židé vykázáni z královských měst.

Roku 1541 se situace zcela zásadně změnila. Bezprostředním podnětem k vypovídacímu ediktu byl požár, který 2. června 1541 zničil velkou část Hradčan, téměř celou Malou Stranu a těžce zasáhl i Hrad. Bezprostředně po požáru Pražané zajali několik Židů a mučením z nich vynutili doznání, že prováděli špionáž ve prospěch Turků a že najali chudé pastýře, aby požár založili. Český sněm proto na svém zasedání v září roku 1541 vypovězení Židů schválil a bylo rozhodnuto, že Židé musí opustit zemi do 11. listopadu roku 1541. Vypovězení platilo i pro Moravu. Židé šli většinou do Polska.

Po třicetileté válce k nám začali Židé přicházet z oblasti Uher a o něco později i z Vídně, odkud byli vyhnáni Leopoldem I.

V důsledku zvýšení počtu Židů v Čechách byla vydávána různá omezující nařízení a roku 1679 byla jmenována tzv. redukční komise, která měla na základě soupisu židovských obyvatel Prahy navrhnout snížení jejich počtu.

Na přelomu 17. a 18. století byl život židovských komunit silně ovlivněn protižidovskou politikou habsburského dvora, která dosáhla vrcholu za vlády Karla VI. (1711-1740). Tento panovník vydal řadu nařízení proti židovskému podnikání a snažil se zredukovat počet Židů v našich zemích.

Prvním krokem bylo provedení plošného sčítání Židů na celém území Čech, na jehož základě byl roku 1726 vydán tzv. familiantský zákon, který stanovil, že v Čechách může bydlet nanejvýš 8.541 židovských rodin, na Moravě smělo bydlet 5.106 rodin. Bylo přikázáno, že v rodině se smí ženit pouze jediný, nejstarší syn. Ostatní synové, pokud chtěli založit rodinu, se museli vystěhovat do ciziny. Mnoho Židů se ženilo tajně, byli vystaveni neustálému nebezpečí prozrazení a jejich děti byly považovány za nemanželské. V mnohých případech reagovalo židovské obyvatelstvo vystěhováním do Uher, kde toto nařízení neplatilo.

V prosinci roku 1726 byl vydán tzv. translokační reskript, který Židům přikazoval přestěhovat se do zvláštních ghett a čtvrtí tak, aby žili izolovaně od ostatního obyvatelstva. Následovalo nařízení, že Židé nesmí obývat příbytky v blízkosti kostelů a míst, kudy procházejí křesťanská procesí.

Největší pohromu pak představovalo roku 1744 úplné vypovězení Židů ze zemí Koruny české Marií Terezií kvůli jejich neloajalitě za pruské války. V roce 1748 byl tento zákaz na nátlak z ciziny zrušen, ale jejich návrat zpět podmínila Marie Terezie placením pravidelné tzv. toleranční daně.

Změny v postavení Židů přicházejí s vládou Josefa II. Židé od této doby měli povinnost vést své úřední záležitosti v zemské řeči, tj. u nás německy. V roce 1787 bylo uplatněno nařízení, podle kterého si každý židovský otec, poručník i svobodný muž musel zvolit pro sebe a svoji rodinu německé rodinné jméno, které pak museli užívat celý život beze změny. Židé v českých zemích se nesměli bez povolení stěhovat a usazovat se mohli jen tam, kde byli trpěni již roku 1725.

Císař František II. (1792-1835) nepřekročil josefínské patenty a nařízení a kompletně je převzal do svého tzv. „Systemálního židovského patentu“, který určoval právní postavení Židů v českých zemích na dalších padesát let.  Obsahoval také oddíl znovu nařizující německá příjmení a osobní jména pro Židy.

Nařízením ministerstva kultu, vyučování a spravedlnosti bylo dne 2. 9. 1876 ustanoveno, aby ti Židé, kteří nejsou příslušníky nějaké židovské obce, byli rozhodnutím zemského úřadu přikázání k nejbližší židovské obci.

V roce 1914 k nám vlivem bojů první světové války přišlo mnoho židovských uprchlíků z Haliče a pak po záboru Sudet v roce 1938.

Události následujících let jsou již všeobecně známy.

Stále mi to nedá, ale napadá mě, jestli ono není nakonec lepší být v Čechách cikánem…

(Bylo použito úvodní statě z knihy Mgr. Blanky Rozkošné Židé v XXX a okolí)