Bojíte se vysoce nebezpečných pachatelů? Je tady řešení.

Řešení představuje nový typ ochranného opatření - zabezpečovací detence. S účinností od 1.1.2009 byl do trestního zákoníku přidán nový typ ochranného opatření nazvaný zabezpečovací detence. Jeho cílem je dosáhnout ochrany společnosti a tedy nás všech před pachateli trestních činů s vysokou mírou nebezpečnosti, jejichž pobyt na svobodě je velmi nebezpečný.

Před zavedením tohoto ochranného opatření patřilo mezi nejčastěji ukládaná opatření ochranné léčení, které se vykonávalo buď ambulantně nebo ústavně. Problém je v tom, že ústavní forma se vykonává v léčebných ústavech, resp. v psychiatrických léčebnách, které jsou sice pro tyto případy vybaveny určitými bezpečnostními prvky, nicméně i přesto nedisponují potřebným technickým ani personálním vybavením pro skutečnou ostrahu, což má za následek časté útěky pachatelů a vlastně maření dosažení účelu ochranného opatření. Nový typ ochranné opatření – zabezpečovací detence - má vyřešit tento dlouhodobý problém s výkonem ochranného opatření u vysoce nebezpečných pachatelů trestných činů.

O uložení zabezpečovací detence může rozhodnout výhradně soud. Podle poznatků psychologů by se měla zabezpečovací detence ukládat zejména vrahům, kteří mají v životní historii předchozí násilnou trestnou činnost a kteří jsou posouzeni jako nebezpeční a dále pak sexuálním deviantům, u nichž prokazatelně opakovaně selhala jiná ochranná léčba. Soud při uložení tohoto opatření nestanoví dobu jeho trvání, neboť zabezpečovací detence potrvá tak dlouho, dokud to bude vyžadovat ochrana společnosti, třeba i několik let. Proto je také soud nejméně jednou za rok povinen přezkoumávat, zda důvody pro pokračování léčby ještě trvají.   

Zabezpečovací detence se vykonává v tzv. detenčních ústavech (od 1.1.2009 vstoupil v platnost zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, jehož smyslem bylo zřízení detenčních ústavů). Pro tyto ústavy je charakteristický přísnější režim dozoru a jejich zřízení jednoznačně sleduje snahu vyšší společenské ochrany před vysoce nebezpečnými jedinci.

Detenční ústavy jsou spravovány a střeženy Vězeňskou službou ČR. Vnějším zabezpečením a střežením se přibližují vězeňskému zařízení, čímž se snižuje riziko útěků pachatelů na minimum. Vnitřní režim naopak připomíná spíše zdravotnické zařízení. Zahrnuje léčebné, psychologické, vzdělávací, pedagogické, rehabilitační a jiné činnostní programy, kterým se musí chovanci podrobit. Oproti věznici je v detenčním ústavu také volnější režim např. pokud jde o přijímání návštěv, korespondenci, přijímání balíků apod.

Jako první (od 1.1.2009) vznikl detenční ústav v Brně, v areálu vězeňské nemocnice Vazební věznice. Kapacita prvního ústavu v ČR činí 48 lůžek a předpokládá se, že chovanci budou umisťováni po jednom, maximálně po dvou na pokoji při zachování šesti metrů čtverečních na osobu. V červnu 2009 zde byly umístněny dvě osoby a následně docházelo k naplnění ústavu dalšími osobami.

Jako druhý byl zřízen detenční ústav v Opavě čítající 150 míst. Za tímto účelem začala v červnu loňského roku rekonstrukce objektu věznice na Krnovské ulici v Opavě, byla provedena úprava ubytoven, elektroinstalace, zdravotechniky, podlah, výměna oken a bezpečnostních prvků, které nesplňovaly požadavky kladené na výkon zabezpečovací detence. Jelikož však současné počty chovanců jsou v rámci vězeňské služby zatím minimální, slouží tyto zrekonstruované prostory prozatím k standardnímu výkonu trestu odnětí svobody pro odsouzené muže kategorie dozor.

Současně se pracuje na projektu detenčního ústavu pro 259 chovanců v místě bývalého kněžského semináře ve Vidnavě. Jeho otevření je však plánováno až na rok 2011.

Pro zajímavost lze na webových stránkách Vězeňské služby ČR shlédnout fotodokumentaci zrekonstruovaných cel, společenské místnosti nebo sociálního zařízení.

Závěrem lze říci, že již řadu let se objevovaly požadavky na vytvoření nového typu ochranného opatření, které by bylo vykonáváno ve zvláštních ústavech a v němž by byli umisťováni pachatelé trestních činů s vysokou mírou nebezpečnosti. Mezi odbornou veřejností již dlouho panoval názor, že takové osoby do režimu ústavního ochranného léčení nepatří. Naopak svým chování ohrožují personál i ostatní pacienty a útěkem vlastně ohrožují i všechny ostatní lidi. Výsledkem těchto požadavků je právě zabezpečovací detence a zřízení detenčních ústavů, které mají za cíl tento dlouholetý problém vyřešit.