Vyjádřil se už kde kdo a mnozí svalují vinu na vlády od roku 1998. Něco je špatně. Pojďme si zavzpomínat.
Patřím do generace tzv. husákových dětí. Do školy jsem chodila za socíku. I poprvé do práce jsem nastoupila za socíku. Těsně jsem to stihla. Jsem ze severu, přesněji z Děčína. Šluknovský výběžek, to je nezanedbatelná část tohoto okresu. Vždycky zde byla největším problémem složitá dopravní obslužnost, respektive její nepřítomnost. Teď už je tady problém jiný...
V 88-tém jsem se s rodiči přestěhovala do Prahy. Naši bydleli na novém sídlišti na Barrandově, já se později, v devadesátém čtvrtém přestěhovala na Vinohrady, přesněji do Libické.
A teď moje, nijak zvlášť odlišné, zkušenosti s romy, tenkrát cikány. Omouvám se všem těm slušným, přizpůsobeným spoluobčanům tmavší pleti, které za cikány nepovažuji. Ovšem do pojmu cikáni hodlám zahrnout i ty bílé, kteří se přizpůsobili nepřizpůsobivým, kteří s nimi začali sdílet jejich životy stejným způsobem.
V Děčíně bylo několik vysloveně cikánských enkláv. Vždycky tam byl problém s pořádkem. Vždycky tam byl problém s rušením klidu. Vždycky si člověk hlídal peněženku, jakmile jim byl na blízku. Cikáni vždycky bilým nadávali do gadžů. Tenkrát, pokud vím, byla plná zaměstnanost, kdo nepracoval, byl příživník a to bylo trestné. Tedy je víc než pravděpodobné, že spíš práci měli, ale stejného druhu jako teď, kopat výkopy, uklízečka, podavač na stavbě, pomocná síla u které se nepředpokládá vlastní mozek. Nepřizpůsobivý měli i tenkrát více dětí, než ostatní rodiny. Jejich děti měli i tenkrát problémy s docházkou do školy a s prospěchem. Zvláštní školy už tenkrát plnili většinou děti cikánů.
Nevím proč, ale nikdy jsem neměla žádné cikáně ve třídě ani v ročníku - možná tou dobou byli všichni již odcezení do zvláštní školy. Na první stupeň jsem chodila u nás, na vsi (tenkrát, teď už je to součást Děčína) a tam jsme tenkrát žádné neměli. Takže moje první setkání s nimi bylo náhodné - dojížděla jsem do školy do Děčína, nestíhala jsem dorazit do školy včas od autobusu, který jel v půl osmě, jezdila jsem v sedm a měla jsem moc času, než otevřeli školu. Chodila jsem právě kolem jednoho takové typického cikánského domu - venku bordel, okna špinavá, některá skla prasklá nebo chybějící. Bydlela tam dívenka asi o rok, dva mladší než já. Začala jsem se s ní bavit. Nakonec mě i pozvala k nim. Byt byl cítit kyslým mlékem (což teď vím, že se to děje, když je v rodině mimino), všude se povalovaly deky, polštáře, oblečení, čisto tam nebylo... Nebyla jsem zvyklá a s úlevou jsem odešla a už nikdy nechtěla dovnitř. Posléze mi začalo připadat, že po mě dívenka pořád něco chce a já se jí začala vyhýbat. Přátelství se nekonalo. A poznamenalo mě.
Na gymnáziu, kupodivu, také žádní cikáni nebyli. Až na vysoké jsem se s jedním potkala. Byl ze slovenska a byl divný. Pořád si hrál s takovým tím skládacím nožem a vedl násilnické řeči, vyprávěl historky, jak se kde porval. A byl pořád naježený a evidentně připravený vystartovat při jakékoliv narážce na to, že je cikán. Tam to ale nikdo neřešil, každý spíš v duchu ocenil, že se tam dostal. Ale kamarádit se s ním moc nedalo. Vypadla jsem ze školy už po prvním roce, tak nevím, co se s ním stalo dál.
V Praze, na Barrandově, na novém sídlišti, se jich pár vyskytovalo, ale nebylo jich moc. Někdo tady už napsal, že když je to jenom jedna rodina, tak se to dá zvládnout. No nic, pak jsem se odstěhovala na Vinohrady. Na pomezí Vinohrady, Vršovice, Žižkov. Povím jenom jeden příběh, který ovlivnil moje děti. Snažila jsem se jim nevštípit od malička odmítavý postoj k cikánům, říkala jsem si, ať si udělají časem obrázem sami. Bylo jim 7 a 10, vypravili se sami na trávu a pampelišky pro morče. Oba měli mobil. Nešli nijak daleko, ale přeci jenom, mám o ně strach a proto ten mobil měli, kdyby cokoliv, kdyby se jim například nedařilo přejít přes silnici. Že jsem nezodpovědná? Proč? Mám je vodit za ručičku pořád? Již byli oba dost velcí, aby chápali, jak se přechází a oba vítali tyhle chvilky samostatnosti, které se jim občas dostalo. Došli na dětské hřiště, kam nesmí psi a kde rostla tráva a pampelišky. Byli tam dva malý cikáni. Dali se s nimi do řeči. Dcera (to mladší dítě), měla mobil pověšený na krku. Vrátili se mi s pláčem, že jí ty kluci mobil servali a utekli s ním. A byl konec iluzím.
Tenkrát za socíku byl postoj majority k cikánům stejný jako dnes. A postoj cikánů k majoritě také. Cikáni v mém věku mnohdy neumí pořádně číst a psát, někteří jsou dokonce negramotní. Školní docházka byla tenkrát povinná stejně jako dnes, v celém československu. Pokud k nám přišli ze slovenska po rozdělení, měli by umět slovensky. To je normální řeč a rozumíme si. Ale oni česky i slovensky mluví s přízvukem, který je naprosto jednoznačně identifikovatelný a tváří se, jako že je to pro ně cizí jazyk. Ale nezlobte se na mě, cikán z Mostu si po cikánsku s cikánem z Ostravy moc nepokecá, natož s cikánem z Michalovců. A tohle je ten základní znak nepřizpůsobení se. Už 500 let žijí mezi námi a mají zakázáno kočovat. To je nějakých generací. A přesto za tu dobu nepřevzali jazyk země, kde žijí, za svůj. V posledních letech už místo vlastního jazyka mají jenom ten typický přízvuk. Tak typický, že si z toho dělají srandu nejen dospělí, ale i děti. Což samozřejmě může být příznakem šikany, ze které se později stává onen stále omílaný rasismus.
Nemá smysl dávat vinu jakékoliv vládě. Povinná školní docházka a základní škola zdarma (já vím, pomůcky atd...ale neplatíme školné, mám kamarádku, která kvůli potížím s cikáňaty radši dala svoje dítě na soukromou základní školu a to školné platí, i když na tom není finančně nejlíp..prostě se snaží, aby jejich dítě dostalo co nejlepší vzdělání) Takže znovu, povinná školní docházka déle než 500 let, základní škola zdarma déle než 60 let a přesto jsou stále nevzdělaní.
Nepřizpůsobiví jsou nejen nevzdělaní, ale navíc jsou i nevzdělatelní. A je mi líto, prostě už nad nimi lámu hůl a děj se vůle boží. Protože "Pokud člověk nechce, nedonutíš ho, a donutíš-li ho, tak nebude chtít..."
A stejný postoj, jaký mají cikáni ke vzdělávání, mají i k práci. Ano, nám se také leckdy nechce, ale té práce jdeme, stejně jako se nám nechtělo chodit do školy, ale stejně jsem tam došli.
To co jim chybí, je něco jako smysl pro povinnost, zodpovědnost vůči sobě samému. A tohle žádná vláda nevyřeší. A byla bych ráda, kdyby se přestalo říkat, že kradou proto, že nemají práci. Kradli vždycky. I když práci měli. Kradou od mala.
Můj postoj vůči nepřizpůsobivým (a vůbec to není ošklivé slovo, je to dobře výstižné slovo) je ovlivněn mými životními zkušenosti s touto komunitou. A jen těžko se změní. A nehodlám ho měnit já. Musí se změnit oni, abych dokázala změnit svůj názor na ně.
Dodatek
Bylo mi doporučeno si problemaiku nastudovat. Tak jsem studovala.
Kočování bylo cikánům průběžně zakazováno již od konce 15.století. V Evropě.V Čechách zákaz kočování vydán v roce 1959.
Povinnou bezplatnou školní docházku máme v Čechách a na Slovensku od roku 1948.
Nejsme rozvojový stát, abychom museli řešit negramotnost obyvatel. Jsme o stupeň výš a rešíme počítačovou a finanční gramotnost. Přesto, díky romskému etniku, budeme asi muset opět rečit i tu základní gramotnost. Představte si ženy ve věku 30, 35 let, které neumí plynule číst a ze psaní si pamatují s bídou svůj podpis. Proto ze ně formuláře vyplňují úřednice. Jsou to ženy mladší než já. Pocházejí buď z Čech nebo ze Slovenska. V době mého dětství, za socialismu, museli všechny děti chodit do školy. Všichni umíme číst a psát. Proč oni ne? Bránil jim někdo?
Proč je jedno, jestli cikánské dítě vyroste s rodinou nebo v dětském domově? Proč skončí obě stejně? Existují bílí kluci, kteří vyrostli v děcáku a jakmile odtamtud mohli odejít, odešli, postavili se na vlastní nohy a snaží se zapomenout, chtějí mít vlastní rodinu a žít klidný, hezký spořádaný život a přesto, že neprožili dětství tak, jako jejich šťastnější vrstevníci, váží si své nabyté svobody a nechtějí o ni přijít. Romové se všemožně snaží se o svou svobodu připravit - jak jinak lze pochopit nepoučitelnost, vědomé a neustálé porušování základních principů soužití.
Romové si stěžují, že jejich děti jsou automaticky posílány do zvláštních škol. Ne, tak to není. Jejich děti končí ve zvláštních školách, protože vyrušují, nezvládají látku a veškerá výuka je ponechána jenom na škole. A přitom všichni víme, že s prvňáčky je nutné se doma učit.
Proč je nutné romské rodiče "vodit" za ruku a stát jim za zády, vysvětlovat stále dokola a dokola, jak moc je nutné, aby jejich děti chodily do školy a proč je nutná i domácí příprava? Proč my ostatní rodiče jsme tohle školení nepotřebovali?
I my jsme bývali náctiletí, i my jsme se bouřili proti všemu a všem. My jsme byli ti studenti, kteří údajně rozpoutali sametovou revoluci (nebo naši vrstevníci, plus - mínus nějaký ten rok). I my jsme si prožili první nástup do práce a začali jsme si uvědomovat, jak bylo na škole blaze. Došlo nám, že máme svůj osud ve svých rukou, že jenom na nás záleží, jaký ten život bude. Většina nás má v sobě příliš hrdosti, než aby se snížila k životu na podpoře a dávkách.
Mezi romy je ten poměr mezi zodpovědnými a nezodpovědnými obrácený. A to není žádné házení do jednoho pytle. Je to konstatování.
Ukažte nějaké statistiky, že to tak není. Že kriminalita se nezvyšuje, jakmile se někam přistěhují cikáni. Že mezi cikány je přibližně stejné procentu maturantů, jaké je v celé republice. A o pracovní morálce ani nemluvím. Jenom hloupý zaměstnavatel se zbavuje dobře pracujících zaměstnanců. Ale jenom hloupý zaměstnavatel si nechá ve firmě lidi, kteří pracují špatně, pomalu, málo a to přesto, že jsou naprosto zdraví.
Končím. Asi jsem romofob, anticikanista. Ale v žádném případě nejsem rasista.
