Kritika

Češi pomaličku mění význam tohoto slova. A tak přemýšlím, čím to je. Proč sloveso kritizovat znamená primárně poukazovat na chyby, nikoliv posoudit, zhodnotit? Proč se pozitivní kritika vyskytuje velmi málo a pokud se vyskytne, tak si o ní každý myslí, že to je reklama?

Jsme národ kibiců, rejpalů a nespokojenců. Chválou se šetří. Od malička. Když si dítě hezky tiše samo hraje,  tak se nedozví "ty jsi můj sladkej brouček", kdepak. Rodičové si užívají chvíli bez požadavků a otázek a chtějí ji mít co nejdelší. Když začne v první třídě dítě nosit domů jedničky, je to v pořádku a není třeba to zdůrazňovat. Dvojky jsou na pováženou. Trojky jsou špatné, protože to je jenom dobré. Čtyřky a pětky nepřijatelné. A kde je pochvala? Maximálně, když je jednička s hvězdičkou. Dítě se snaží pomáhat rodičům - tatínek dělá moc zajímavé věci s pájkou a vrtačkou, maminka vaří, pere, utírá prach tam, kam dítě ještě nedosáhne. Když si tedy maminka nemůže hrát se mnou s mými hračkami, budu si hrát já s ní s jejími hračkami. V té chvíli je to úžasná zábava. I mytí nádobí a vynesení ne moc plného koše do popelnice (paráda, můžu sám za dveře bytu!). Tohle všechno baví přesně do té doby, než dítě pochopí, že to není zábava, ale práce, povinnost, stejná jako škola, ale často mnohem nudnější. Ve škole se dá dejme tomu ještě soupeřit o lepší známku. Ale doma? A co to má společného s tou kritikou? Pokud dítě slyší pouze "tohle jsi udělal špatně, tohle jsi odbyl, na tohle jsi zapomněl", nenaučí se říkat "to se ti povedlo, tohle je moc hezké". Já vím, že je to těžké. Ale je potřeba si hrát s dětmi na jejich písečku a ne je postavit rovnou do toho našeho hřiště. A pokud to jinak nejde, nezbývá, než chválit alespoň tu snahu, když už výsledek není zrovna nic moc...

Takže tu máme adolescenta, který umí perfektně odmlouvat, zná milion způsobů, jak se vyhnout domácím pracem a aby toho nebylo málo, všichni kamarádi mu říkají, že je se svým hudebním a módním vkusem úplně out. Zanevře na muziku, kterou si svobodně vybral, protože se mu líbila a přeorientuje se na vkus kamarádů. Věřte mi, poslouchat muziku, která se líbí všem okolo, mě samotné to rve uši a pro zachování jakési společenské úrovně prohlašovat "to je nářez", není zrovna nic moc. Po nějaké době to z člověka vymaže všechno krásné, všechno kladné a na všem kolem sebe vidí jenom vady. Takový člověk již neumí říct ani napsat nic pozitivního. A nemusí to být jenom muzika. Pokud člověk potlačuje sám sebe jenom proto, aby se zalíbil v partě, ztrácí vlastní úsudek. Dělí věci jenom na "tohle znám a to se mi líbí" a "tohle neznám a nelíbí se mi to". A úplně nejzábavnější činnost je vytáčet lidi kolem sebe odmítáním všeho a vášnivě dikutovat na téma, o kterém nic nevím.

Adolescent dorostl, přehoupl se přes dvacet, no, spíš přes dvacet pět. Už je potřetí zaměstnán a pomalu zjišťuje, že některé pravidla se musí dodržovat, pokud chce mít na vstup na zábavu nebo diskotéku a nějaké to pití, nemluvě o slušným wohozu. Pak přijde známost, děti, někdy i svatba, občas vlastní domácnost, dospělák se zklidňuje. Ale uvnitř zůstalo to prázdné místo. Mělo by tam být schované všechno krásné, co člověka kdy naplnilo štěstím, úctou k životu, úctou k velkým myšlenkám, láskou k rodině, k lidem. Takový vlastní ostrůvek klidu, na který je možné se občas utéct, kde je možné v klidu popřemýšlet nad hektickým stylem dnešní doby, kde člověka občas napadají převratné myšlenky a neočekávaná řešení zapeklitých problémů. Jenže náš sledovaný exemplář toto místečko nemá. Místo toho má takové své soukromé peklo, kde střádá všechno zlé, co ho potkalo. Ten člověk je zahořklý až nenávistný. Závistivý. Nepřející.  Takový člověk nikdy nikoho nepochválí.

Ne každý je takový extrém, ale mám obavu, že mnozí z nás v sobě nosí víc hořkosti a nepochopení než vlídnosti a souznění. A proto jsme národ kibiců a rejpalů, kteří všechno zkritizují, ale pro zlepšení situace nic neudělají.

Podívejme se každý do svého nitra a hledejme ten ostrůvek klidu a míru. A pokud tam není, položme základy. Ukládejme si všechno krásné, co nás potká. První jarní sluníčko. Krásný barevný západ slunce. Rozkvetlou třešeň. Zrající meruňky. Pohled na krásnou dívku, která přechází jez. Pohled na krásnýho chlapa, který štípe dříví. Nehodící se škrtněte :-) Barevný vodopád podzimního listí. První sníh. Vánoční atmosféru Štědrého večera. Novoroční přípitek. Krásný příběh. Úchvatnou melodii. Báseň, které rozezněla struny. Když prst poprvé pevně sevřela droboučká ručička novorozence. První dětské krůčky. Dětský úsměv. Nebe poseté hvězdami. Bouřkový mrak lemovaný zlatem. Let orla. Vážku nad řekou....Čím dřív začneme, tím dřív se ostrůvek pevně zakotví a nabídne nám svou klidnou náruč. Najděme své klidné místečko v tomto uspěchaném světě a snažme se ho rozšířit. Třeba to pomůže....a kritika bude opravdu hodnocení, posouzení nebo ocenění..a ne jenom očernění.