Průvodce filmovou hrůzou

Vzpomínáte ještě na ten okamžik, kdy jste se v kině poprvé pořádně vyděsili u filmového hororu? Cvakaly do ztemnělého sálu čelisti žraloka? Nebo snad vysouvací čelist vetřelce? Zvu Vás na cestu po stopách filmové hrůzy.

Here is Johnny! Horor fascinoval filmové tvůrce již od vzniku pohyblivých obrázků. Jeden z průkopníků kinematografie Georges Meliés má ve svých trikově zcela ojedinělých filmech skutečně hororové momenty, které se staly inspirací pro řadu pozdějších filmařů.

Díla německých expresionistů naplňují představy současného hororu. Vystupují v nich šílení vědci, narušené osobnosti, umělí lidé, ďábelské bytosti a jejich výtvarně mimořádně působivé aranžmá dodnes vyvolává v divácích nefalšovanou hrůzu. Filmy jako Pražský student, Golem nebo Kabinet dr. Caligariho právem patří do zlatého fondu světové kinematografie.

Ve dvacátých letech sice diváky strašil v němých filmech skutečně mimořádný typ Lon Chaney, ale zlaté časy hororu přišly až s nástupem zvuku v třicátých letech dvacátého století a to především díky studiu Universal, které svými odvážnými filmovými počiny definovaly bez nadsázky celý žánr. Adaptace hororových knih nejsou nic nového pod sluncem, ale hororové hvězdy tehdejší doby Bela Lugosi jako Dracula nebo Boris Karloff jako Frankenstein jim propůjčily zcela nový rozměr. Žánrové snímky obohatily postavy jako fantom opery, Dr. Jekyll a pan Hyde, vlkodlak, mumie nebo neviditelný muž. Vrcholem se pak stává obrovský úspěch jakéhosi novodobého převyprávění Krásky a zvíře na námět Edgara Wallace ve filmu King Kong z roku 1933, který ovlivní několik následujících generací. Konec tohoto slavného období ukončila až skutečná hrůza v podobě druhé světové války.

Nový rozměr dostal horor v padesátých letech. Díky atomové hrozbě se ve filmech objevují různí zmutovaní netvoři, kteří terorizují svět. Tento trend pak vzývá nejen americká ale i japonská kinematografie. Zde pak stojí jistě za zmínku, že obluda jménem Godzilla spatřila světlo světa v roce 1954.

Ve Velké Británii vzniká v polovině padesátých let dnes již kultovní společnost Hammer. Hororová dílka, která ovlivnila například Tima Burtona, který jí vzdal pro fanouška až dojemný hold filmem Ospalá díra, byla především specifickými verzemi různých klasických literárních, ale i filmových hororů. Hvězdami této společnosti se stal Christopher Lee, který se stal především charismatickým představitelem Draculy nebo skvělý, ve stáří dokonce Oskarový, herecký chameleón Peter Cushing.
V šedesátých letech si do hororového žánru odskočí i mistr filmového napětí Alfred Hitchcock a jsou z toho dva skvělé klasické snímky Psycho a Ptáci.
V Japonsku si diváci užívají skutečně bizarních příběhů s mytologickými a duchařskými prvky. Například Onibaba byl pro mojí maminku tak hrůzný zážitek v letním kině ve Vlašimi, že si ho dodnes pamatuje.

S příchodem Rogera Cormana v šedesátých letech do filmového průmyslu začíná zcela samostatná epocha filmových hororů. Velmi laciné snímky, které převádí na plátno, těží z žánrové klasiky od Edgara Allana Poea jako Pád domu Usherů, Maska rudé smrti nebo Havran a vyznačují se svébytnou poetikou obrazu a vlastními hvězdami jako Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karlof nebo Jack Nicholson. Corman ovšem proslul s postupujícími lety také jako vyhledávač talentů a v průběhu šedesátých a sedmdesátých let u něj začínali z herců například Sylvester Stallone a z režisérů Francis Ford Coppola, Martin Scorsese, nebo James Cameron. Právě tito tvůrci se Cormanovi odvděčili svou loajalitou. Ve své podstatě je to logické, protože Scorsese sám vzpomíná na to, že Corman byl ve své době jediný, kdo mu umožnil vůbec natáčet a dal mu rady do struktury filmovacího plánu. V jeho filmech z tehdejší doby se setkáme s častými až psychedelickými výjevy a krvavými excesy. Přesto na filmy jakými jsou série Piraňa nebo Trip nedají hororoví fajnšmekři dopustit.

Mezi áčkové filmaře se zařadil George A. Romero ultralevným hororem Noc žijících mrtvých, který se stal doslova přes noc kultem. Kritika války ve Vietnamu a konzumní společnosti opět upozornila filmové teoretiky, že horor nemusí být jen snůška násilných scén. Sedmdesátá léta jsou vůbec ve znamení úspěšných sérií. Steven Spielberg strhá kasovní rekordy vynikajícím hororem Čelisti, Tobeu Hooperovi se podaří diváky vyděsit hororovým splatter majstrštykem Texaský masakr motorovou pilou a ze zcela jiného konce vyděsí publikum John Carpenter, protože jeho první Halloween splňuje kritérium pro skutečně atmosférický horor. Ke slovu se dostane ale i Wes Craven, který v sedmdesátých letech sice ještě neboduje tak, jak v osmdesátých a devadesátých letech, ale jeho Hory mají oči už dávají najevo, že je tady někdo s kým je třeba počítat. Dvěma výjimečnými solitéry se pak stávají dva mimořádné filmy. Prvním je vynikající Vymítač ďábla režiséra Williama Friedkina, který byl prověřen nejpřísnějším kritériem a tím je čas. Druhým je ojedinělý pokus o absolutní horor a tím je Osvícení (viz foto v článku) od režiséra Stanleyho Kubricka s Jackem Nicholsonem.

Počátkem sedmdesátých let dochází v Itálii díky Mariu Bavovi a Dariu Argentovi k vytvoření zcela specifického filmového stylu. Jejich filmy se vyznačují skutečně extrémní krvavostí, znetvořenými lidmi a erotickými scénami s někdy hodně perverzním podtextem. Tyto filmy, které pak v Americe proslaví brutální gore horrory typu Pátek třináctého, ve kterých dochází k brutálnímu vyvražďování především náctiletých jsou někde na hranici zneužívání filmového pásu a genialitou pro velmi specifické publikum. Snímky jako Suspiria, Inferno nebo Cannibal Holocaust však bezpečně patří mezi kulty. Pravda však je, že v řadě zemích světa jsou dodnes zakázané.

V Kanadě se začíná prosazovat vskutku bizarní tvůrce David Cronenberg o jehož úchylkách už kolují celé legendy. Na druhou stranu tento filmař si vybudoval status skutečně svébytného nezávislého tvůrce, jehož každý film je očekáván s napětím. Jeho horory pracující především s fyzičnem a erotikou a Cronenbergův zcela individuální vizuální styl založený na bázi fantastického až bizarního užívání organiky (jako třeba blána místo obrazovky, pistole střílící lidské zuby) zakládá zcela vlastní vyprávěcí strukturu. Největším hitem jeho kariéry se ale stane mistrovský remake filmu Moucha.

Osmdesátá léta patří v kinech především dvou hororovým ikonám – Freddymu Kruegerovi od Wese Cravena a Jasonu Vorheesovi z brutálních filmů Pátek třináctého. I přes několik dalších filmů především od Johna Carpentera, George A. Romera nebo Stevea Minera jsou osmdesátá léta už ve znamení nového fenoménu a tím je video. Méně nároční filmaři zjišťují, že mohou posílat své ultralevné krváky rovnou na video či do televize a divák si užije stejnou brutalitu v soukromí jako v kině. Mezi kultovní tvůrce patří dílka společnosti Troma. Setkání s filmy Surfoví náckové musí zemřít nebo Atomové gymnázium, které už svými názvy jasně říkají o čem jsou, utvrdilo filmové teoretiky k zavedení termínu tzv. trash movies, což není opravdu nic pěkného (podívejte se raději do dobrého slovníku, co to slovo znamená). Kde že by ovšem bez Tromy byl takový Kiefer Sutherland.

Velká Británie však v polovině osmdesátých let objevuje přímo multimediálního, nejen hororového, tvůrce Clivea Barkera, jehož naprosto originální Hellraiser se přes noc stane hororovou událostí sezóny.
Filmový vrchol a velkolepý comeback žánru se ovšem konal díky obrovskému úspěchu geniální adaptace Thomase Harrise Mlčení jehňátek. Skvělé obsazení, brilantní scénář Teda Tellyho a skutečně kvalitní režie Jonathana Demmeho udělala z tohoto filmu mistrovské dílo nejen svého žánru (Ve filmu se objeví i Roger Corman, takže už asi víte odkud vítr fouká, že?). Do kurzu se dostávají i adaptace Stephena Kinga – filmy jako Misery nechce zemřít, Temná polovina, Obchodník se smrtí, Dolores Clairborne se s většími, ale spíš s menšími úspěchy promítají na plátnech světových kin.

Definitivní návrat hororů do ztemnělých kinosálů učiní Kevin Williamson a to scénářem k Vřískotu, který podle vlastních slov napsal při zaměstnání nočního hlídače, jehož navýsost profesionální ztvárnění se stává absolutním hitem a další sérií Wese Cravena. Film pracuje s odkazy na hororovou subkulturu a používá k tomu pravidla, která divákovi v průběhu filmů sdělí. Vřískoty navíc nastolují nový trend kontaktních soubojů, kdy se z bezmocných obětí stávají rovnocenní soupeři. Kevin Williamson se navíc podílí na znovuoživení některých sérií, kterým právě pravidla kontaktního boje a černý humor velmi prospěje. Nový směr pak představí přelomový Blade, který hororové prvky umně mísí s akčními sekvencemi.

Současný trend je kromě remakeů klasických filmů, prequelů a sequelů snad k nesmrtelným sériím přechod do asijských vod. Japonci, Číňané a Tchaj-Wanci, kteří vždy sázeli na tradiční příběhy z asijské mytologie s příměsí amerických vzorů totiž přišli se zapojením zvláštního civilizačního aspektu příběhů. Zasazují duchy a démony do současných výdobytků techniky a dělají to velmi zdařile. Série Kruh, Nenávist, Oko nebo Tetsuo se navíc dostali i do běžných distribucí na starém kontinentě, ale právě některé americké předělávky tyto filmy hravě strčí do kapsy svou univerzální srozumitelností.

Čas od času se v hororu objeví nějaká nová progresivní jména - mnohými proklínaný a jistými kruhy obdivovaný Eli Roth se svými Hostely a Cabin Fever plnými nechutností se snaží pouze o šokující efekt než o pečlivé budování atmosféry, Zack Snyder se skvělým Úsvitem mrtvých, Tarsem Singh (Cela) a Nimród Antal (Motel smrti) s důrazem na vizuální podobu snímku, hudebník Rob Zombie a jeho opusy pro nejotrlejší vyznavače žánru nebo Neil Marshal se svým nízkorozpočtovým hororem The Descent (na DVD jako Pád do tmy). Výše jmenovaní jsou však typickými ukázkami toho, že pro mladého tvůrce činného v celovečerních filmech je vždy lepší ukázat se ve vizuálně vstřícném hororu než v nepovedené generační výpovědi, o kterou se může pokusit později.

Zdá se, že se filmovému hororu opět daří. Vliv globalizace v tomto ohledu není kupodivu vůbec na škodu a tak se nám, hororovým divákům, dostává porce někdy opravdu zajímavých kulturních mixů. Jedno je však jisté, že dobrých hororů není nikdy dost.
Takže příště až budete sledovat nějaký horor vzpomeňte si na to, že je to jenom film a že všechno v tom filmu se vám skutečně nemůže stát. A myslete na to až budete sami sedět na záchodě, pojedete v noční tramvaji s podezřelým mužem v černém kabátě a nebo až půjdete v noci sami přes les.