Dejte mi týden a vyhraji Českého lva nebo Oskara

Aktuální kauza kolem Masaryka dokazuje, že novináři a někteří Akademici mají hodně krátkou paměť, takže osvětleme trochu legendární pravidlo o týdenním promítání.

   Česká filmová akademie, stejně jako Americká mají ve svých stanovách pravidlo, že film promítaný alespoň týden na programu komerčního kina může zabojovat o výroční ceny za ten daný rok. V současnosti se hovoří o snímku Masaryk, který toto pravidlo využil a byl uváděn v kině Lucerna. Do kin vstupuje oficiálně dnes, ale i to není tak úplně pravda, protože se hraje už v docela solidním nasazení do kin celý uplynulý týden a v současnosti ho už vidělo několik tisíc diváků.

   Někteří novináři i Akademici jsou dotčeni jeho suverénním vítězstvím, zvláště v souvislosti s udílením nepříliš významných cen české filmové kritiky, kde hlasují někteří (zdaleka ne všichni a zdaleka ne ti nejfundovanější) filmoví recenzenti, kam snímek Masaryk nebyl zařazen. Správně však zařazen být měl, protože premiéra filmu Masaryk byla skutečně v roce 2016 a v minulosti ocenění české filmové kritiky získaly snímky, které se objektivně hrály do prázdných sálů a rozhodně ne déle, než týden až dva. 

   Není to poprvé v udílení Českých lvů, kdy toto nějaký producent udělal. Shodou okolností přesně před deseti lety tohoto pravidla využili producenti Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela, kteří částečně participují i na Masarykovi. Anglický král se hrál kolem Vánoc také v našlapaném kině Lucerna, pak si dal pauzu do únorového Berlinale, kde vyhrál cenu Fipresci, aby pak vyrukoval do kin v plné polní kolem udílení Českých lvů, které opanoval. Jestliže ale Jiří Menzel na Berlinale suverénně uspěl a u českých kritiků to naopak docela schytal, Masaryk se u zahraničních recenzentů tak jednoznačně kladného přijetí nedočkal, to ale neznamená, že by propadl. Masaryka prodává pod názvem A Prominent Patient významná filmová společnost Beta Cinema.

   Toto pravidlo o uvádění alespoň týden na programech kin se dostalo do pravidel Americké akademie při lobování nezávislých amerických sales agentů. Ti mají totiž velmi limitovanou možnost, jak přesvědčit kinaře, aby odehráli jejich nezávislý nebo evropský, respektive mimoamerický obsah, který je americkými kinaři chápán jako prémiový, spíše však jako alternativní.

   Evropští filmaři z francouzské nové vlny, švédská legenda Ingmar Bergman, japonský mistr filmu Akira Kurosawa nebo italský velikán Federico Fellini by nikdy nedosáhli takového světového věhlasu, kdyby nevyhrávali Oskary, a ty by nevyhráli, kdyby je alespoň zpočátku nehrál nějaký osvícený nezávislý kinař a nějaký filmový nadšenec by za ním neběhal s filmovou kopií opatřenou alespoň anglickými titulky. Dnes tento obsah propagují Robert Redford, Robert DeNiro nebo Richard Linklater, ale u samotného počátku stál šílenec jménem Roger Corman.

   Corman je dnes chápán v rámci přínosu kinematografie pozitivně, ale jeho jedinou ambicí bylo vždy vydělat peníze. Celovečerní filmy natáčeli jím najatí režiséři jako Jonathan Demme, James Cameron atp. ve zběsilém tempu za dva natáčecí dny, když režíroval on, zmáknul to do týdne. A nebyly to žádné artové tituly, ale horrory útočící na nejnižší pudy.

   21. 12.1972 se v jednom jediném newyorském kině promítal snímek Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana, a to jenom díky tomu, že Lucchino Visconti nezvládl dodat svůj avizovaný snímek. Bergmanova amerického sales agenta odmítala v průběhu roku jedna distribuce za druhou, jeden z distributorů na něj dokonce řval:,,Já vás za ten zatracenej film zažaluju!“ Každopádně právě ta šance promítání v jednom kině v New Yorku nakonec vedla k Oskaru za kameru a nominacím na nejlepší film, režii, původnímu scénáři, kostýmům. V době Oskarů tedy film nikdo neviděl, ale nakonec jej v kinech uváděl právě Corman, který chtěl své béčkové produkci dodat potřebný lesk. 

   Jak vidno, cílem tohoto pravidla je možnost, aby se o ceny mohly ucházet ambiciózní filmy. Kinaři jsou v tomto soukolí velmi klíčová skupina, která z nějakého pro mě neznámého důvodu v Akademii není vůbec vidět, tedy té české. Přitom jsou to právě oni, jež mohou pohřbít film. A stačí k tomu velmi málo, film jednoduše neobjednat nebo mu ošidit propagaci. Nemám zde dostatek prostoru pro vysvětlení struktury současných provozovatelů českých kin, ale postačí zmínit, že existují určité provázané skupiny distributorů a majitelů kin. V tomto ohledu mi přijde změna pravidel úplně zbytečná a celá kauza kromě toho, že není nic nového pod sluncem, žádnou skutečnou kauzou není a do budoucna může českému filmu jenom uškodit.