Hitlerův kameraman

   Walter Frentz, že vám to jméno nic neříká? Možná Vás vyvedu z omylu.

Frentz fotografoval a natácel válecné události, ale i portréty a události vymykající se bežnému zpravodajství.

  Je velice obtížné vypořádat se s nacismem a totalitními režimy obecně a bohužel i s jedinci v demokracii, když některý politik nechá prchlivost příliš cloumat svým majestátem. Jak je možné, že se s nimi zapletl ten nebo támhle ten? Jak je možné, že jim podlehl? Slavný režisér Elia Kazan, režisér takových filmů jako V přístavu nebo Tramvaj do stanice Touha udal několik kolegů v období problematického senátora McCarthyho v padesátých letech minulého století, který tak angažovaně ukončoval kariéru americkým levičákům. Máte-li zájem, podívejte se na brilantní film George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night and Good Luck). Takzvaný ,,Hon na čarodějnice“ si v ničem nezadal s událostmi ve stejné době u nás. Zatímco naši estébáci likvidovali pomocníky imperialismu skutečně odpornými sadistickými praktikami, častokrát končících smrtí, pak v Americe se likvidovali bolševici ekonomicky. A jsou známy konkrétní případy, kdy se nakonec obvinění rudí oběsili sami, protože je nikdo nezaměstnal. Jak u štvanice od McCarthyho, tak u nás byli zlikvidováni nevinní. A co udavač Kazan? Když dostával cenu za celoživotní přínos ve formě zvláštního Oskara měl velké štěstí, že brečel jako želva a organizátoři ho raději po krátkém díky, vyvedli ven. Řada hollywoodských celebrit seděla se symbolicky překříženýma rukama na prsou a dívala se do země. Kazan však přiznal své pochybení a veřejně se kál.

    Minulý čtvrtek jsem byl na přednášce Hannse-Petera Frentze z Berlína, tedy syna Waltera Frentze. Walter Frentz se narodil 21. 7. 1907 v Heilbronnu, vystudoval elektrotechniku na Univerzitě v Mnichově a jeho hlavními zájmy byla vizuální média. Jako vášnivý sportovec jezdil na kajaku a pořizoval skutečně nádherné fotografie ze svých cest, například z vodácké výpravy do Moštaru. Pak se ale začal věnovat i kameře klasického filmu. Náhoda ho svedla do cesty podobně zapálené Leni Riefenstahlové. Když se sejdou lidé s tak silným vizuálním cítěním, které s úspěchem veřejně prezentují nemohli ujít i zájmům propagandy.

     Adolf Hitler si je vybral.

    Klasici německého filmu a řada mladých uměleckých talentů s hrůzou utíkala do Hollywoodu, hlavně z toho důvodu, že měli Židovský původ, za všechny Billy Wilder, režisér Někdo to rád horké, Sunset Blvd., nebo geniální hudební skladatel Franz Waxman. Walter Frentz a jeho kolegové fotografovali v roce 1933 na letišti v Norimberku Adolfa Hitlera uprostřed davu. Výrazy v očích plné odhodlání, radosti a naděje spojené s mistrovským technickým provedením upoutají na první pohled. V roce 1934 natáčí propagandistický film Hände am Werk a podílí se i na legendárním filmovém projektu Triumf vůle, který se stal pravděpodobně jedním z nejcitovanějších audiovizuálních děl všech dob. Co nelze upřít žádnému z dalších děl čítajících krátké filmy a fotografie je osudovost a síla momentu. Natáčeli a fotografovali dokonalá lidská těla při sportu v brilantní hře světla stínu, mašírování na stadionech, Hitlera radostně tančícího před svými spolupracovníky nebo při rozhovoru s přáteli a Evou Braunovou. Na druhé straně vězně v mundůrech z koncentračních táborů sestavující komponenty k raketám V2 v červnu 1944. Vše v dokonalé barevnosti, s patřičnou ostrostí a hloubkou. Pro noviny nechyběl ani slavný pohled z balkónu Hitlerova horského sídla, který si s atmosférou nezadá s tím nejlepším od geniálního krajináře Caspara Davida Friedricha a nebo Hitlerovu zdravici vojákům na sklonku války v Berlínském bunkru.

      Hannsu-Peterovi Frentzovi občas selhal hlas. Častokrát se odmlčel. Při pohledu na fotografie člověk musí ocenit technickou kvalitu. Je zcela nezpochybnitelné, že reklamní fotografové a filmaři z nacistických propagandistických děl dodnes čerpají a řada filmových momentů už se stala filmovými klišé i v moderní filmové řeči. Paradoxně spíše v posledních letech než dříve.

    V Berlínském muzeu filmu je součást expozice věnované válečné kinematografii, už jsem se o ní zmiňoval v jednom ze svých předchozích blogů. Dílo Leni Riefenstahlové je tam připomenuto, ale troufnu si říci, že s maximální pietou. Divák se dozví něco o jejím způsobu tvorby a podívá se na model umístění kamer pro zpravodajství ze stadionu. Tím to také končí. Konečná informace má pouze informační charakter, nedozvíme se žádný názor. 

   Zpravodajství, umění nebo propaganda?